30 Cdo 698/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 698/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2017 Spisová značka:30 Cdo 698/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.698.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Dotčené předpisy:§ 23 předpisu č. 121/2000Sb. § 40 odst. 4 předpisu č. 121/2000Sb. § 95 předpisu č. 121/2000Sb. § 101 odst. 9 písm. d) předpisu č. 121/2000Sb. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 698/2017-605 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., IČO 00537772, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované Léčebné lázně Bohdaneč, a. s., IČO 47452421, se sídlem v Lázních Bohdaneč, Masarykovo nám. 6, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o zaplacení 384 883 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 EC 134/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 3 Co 162/2014-470, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 3 Co 162/2014-470, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 9. 2014, č. j. 50 EC 134/2012-371, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 384 883 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobkyně kolektivně spravuje ve smyslu § 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalovaná provozuje nestátní zdravotnické zařízení Léčebné lázně Bohdaneč, v němž mělo v období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011 (dále též jen „rozhodné období“) docházet prostřednictvím 300 zvukově-obrazových zařízení (dále též jen „televizory“) k zpřístupňování výkonů a záznamů výkonných umělců veřejnosti, tj. k veřejné produkci, a to bez licenčního oprávnění žalobkyní uděleného. Výši bezdůvodného obohacení žalobkyně vyčíslila dle § 40 odst. 4 autorského zákona. 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 50 EC 134/2012-371, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok II). 3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 3 Co 162/2014-470 (dále také jen „napadený rozsudek“), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o nákladech řízení změnil co do výše nákladů hrazených žalobkyní (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně na základě jí označených nepřímých důkazů neprokázala tvrzení, že žalovaná v rozhodném období zpřístupňovala svým klientům ubytovaným na pokojích signál televizního vysílání a v jakém rozsahu a že televizní vysílání obsahovalo v rozhodné době umělecké výkony nebo zvukové a zvukově obrazové záznamy subjektů, jejichž majetková práva žalobkyně spravuje. Žalobkyně totiž nepředložila jako důkaz záznam o provedení kontroly u žalované v rozhodném období. Nepřímé důkazy v podobě zprávy České televize o počtu televizních přijímačů, za něž žalovaná hradila v rozhodném období televizní poplatek, a vytištěný náhled internetových stránek žalované ze dne 2. 7. 2012 sdělující počet televizorů, kterými je zařízení žalované vybaveno, nejsou důkazy způsobilé prokázat nárok žalobou uplatněný. Odvolací soud zmiňuje nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, a ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2186/14, z nichž dovozuje, že je na žalobkyni, aby prokázala schopnost zařízení přenést chráněná díla ke konečnému uživateli, aby prokázala, že skutečně prostřednictvím těchto zařízení docházelo k zásahu do autorských práv jí zastupovaných subjektů a aby specifikovala alespoň druhově okruh děl a zastupovaných osob k průkazu, že prostřednictvím takového zařízení docházelo či alespoň mohlo docházet s pravděpodobností blížící se jistotě k produkci děl, k jejichž ochraně je povolána. Stručně řečeno, odvolací soud (spolu se soudem prvního stupně) je toho názoru, že jen na základě inzerce žalované z období následujícího po rozhodném období (v níž je oznamováno, kolika televizory je její hotelové zařízení vybaveno) a průkazu o platbě koncesionářských poplatků za televizory v rozhodném období nelze prokázat, že žalovaná v rozhodném období zpřístupňovala svým hostům televizní vysílání obsahující umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy subjektů, jejichž práva spravuje. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním. Při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se dle žalobkyně odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a zčásti tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Konkrétně žalobkyně odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, a ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2186/14 (které zmínil též odvolací soud v napadeném rozsudku), a vysvětluje, že se odvolací soud od závěrů prezentovaných v těchto nálezech odchýlil a že tyto nálezy desinterpretoval. Totiž dané nálezy byly vydány na základě výjimečných skutkových okolností (občasné puštění rádia v obchodě pro ukrácení dlouhé chvíle prodavačky, kdy žalobcem byla Ochranná asociace zvukařů – autorů, a užívání televizoru v restauraci jen pro videoprojekce místního motorkářského klubu, případně jen pro sledování olympijských her). V projednávané věci ovšem k žádným takovým výjimečným okolnostem nedošlo, žalovaná se nebránila žádnými takovými výjimečnými tvrzeními, která by mohla mít vliv na posuzovaný nárok, jako tomu bylo ve věcech řešených Ústavním soudem. Dále pak žalobkyně pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož by měla nést břemeno důkazní k tomu tvrzení, že k užití předmětů ochrany docházelo na pokojích žalované po celou rozhodnou dobu. Podle závěrů prezentovaných ve shora označených nálezech musí soud posoudit celkovou podstatu celé situace, tedy logicky posoudit, zda může docházet k užití předmětů autorskoprávní ochrany. Žalobkyně upozorňuje na závěr Ústavního soudu o tom, že postačí, pokud k přenosu může docházet, neboť již takto vyvstává v případě restauračních zařízení vysoká pravděpodobnost, že v určitých chvílích k přenosu skutečně dochází. Konečně pak žalobkyně upozorňuje také na judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou například rozhodnutími vydanými ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 nebo 30 Cdo 2715/2015, kdy obecně byl nárok kolektivních správců v souvislosti s provozováním televizního vysílání prostřednictvím televizorů umístěných na pokojích k ubytování uznán za oprávněný a dále se v rozhodnutích dovolacího soudu řešila jen výše tohoto nároku. 6. Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že v dovolání nebyly vymezeny předpoklady jeho přípustnosti a nebyla vymezena rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlit. Žalobkyně se nepřípustně domáhá přezkumu zjištěného skutkového stavu a pokouší se dovoláním jen zhojit neunesení důkazního břemene, o němž byla opakovaně poučena. 7. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho nákladových výroků II a III. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje „v nesprávném posouzení právní otázky“. Podle ní odvolací soud nesprávně stanovil výši nákladů řízení, čímž bylo zasaženo do jejího ústavního práva na spravedlivý proces. Při výpočtu nákladů řízení odvolací soud nesprávně vycházel (při stanovení výše odměny pro advokáta) z § 9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Předmětem řízení je totiž primárně vydání bezdůvodného obohacení, a proto je třeba vypočítat odměnu advokáta podle § 7 uvedené vyhlášky. Při výpočtu výše nahrazovaných nákladů řízení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 158/2003. 8. Ž