30 Cdo 704/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 704/2025-235 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Angelia Invest, s. r. o., IČO 27186504, se sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Gorazdova 1982/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 728 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 86/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 58 Co 341/2024-222, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Zaplacení částky 1 835 100 Kč s příslušenstvím (poté, co byl tento nárok vyloučen k samostatnému projednání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 4. 2021, č. j. 19 C 25/2020-261) se žalobkyně domáhala po žalované z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 196/2006 (dále jen „posuzované řízení“), díky níž se její níže uvedené pohledávky vůči společnosti AZ-Audit, s. r. o., (následně AZ-Audit, s. r. o. v likvidaci, nyní již vymazané z obchodního rejstříku), IČO 49707108 (dále jen „dlužník“), staly nevymahatelnými. Požadovaná částka sestávala z pohledávky s příslušenstvím přiznané žalobkyni vůči dlužníkovi v posuzovaném řízení v celkové výši 1 728 006,10 Kč (tj. jistina 884 168,50 Kč, zákonný úrok z prodlení z této částky kapitalizovaný ke dni uplatnění nároku u žalované dne 9. 8. 2019 ve výši 455 795 Kč a přiznaná náhrada nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně ve výši 388 042,60 Kč), kterou se v následující exekuci nepodařilo vymoci (po zaokrouhlení žalobkyně požadovala z tohoto titulu úhradu částky ve výši 1 728 006 Kč s příslušenstvím; poznámka Nejvyššího soudu) a jež je předmětem nyní posuzovaného dovolání. Dále žalobkyně požadovala i úhradu pohledávky v celkové výši 107 094,20 Kč (tj. částka 90 120,20 Kč, kterou žalobkyně uhradila na nákladech řízení na základě později zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, vydaného v posuzovaném řízení, jež představovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči dlužníkovi, a kapitalizovaný úrok z prodlení z této částky od 8. 4. 2017 do 9. 8. 2019 ve výši 16 974 Kč), kterou však vůči dlužníkovi kromě výzvy z 30. 4. 2017 neuplatnila, ani nevymáhala (po zaokrouhlení žalobkyně požadovala z tohoto titulu úhradu částky ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím; poznámka Nejvyššího soudu) a ohledně níž již bylo řízení pravomocně skončeno. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 19 C 86/2021-92, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 835 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně). 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 58 Co 300/2022-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). 4. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 30 Cdo 856/2023-155, první rozsudek odvolacího soudu i první rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 728 006 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť soudy nižších stupňů v tomto rozsahu zamítly žalobu pro předčasnost z důvodu probíhající exekuce na majetek dlužníka, aniž se však zabývaly tím, zda by v ní žalobkyně při pravidelném běhu událostí prokazatelně mohla reálně dosáhnout v přiměřené době uspokojení své pohledávky. Ve zbylém rozsahu (tj. ve vztahu k pohledávce ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím) dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl. 5. Na to soud prvního stupně rozhodl podruhé, a to rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 19 C 86/2021-182, kterým zamítl žalobu o zaplacení částky 1 728 006 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně). 6. Následně odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 58 Co 341/2024-222, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu). 7. V pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v jeho výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 8. V první řadě není dovolání přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II druhého rozsudku soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo tímto výrokem rozhodnuto o nákladech řízení, jak byla žalobkyně v napadeném rozsudku výslovně poučena. 9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je odpovědnost státu za škodu (tj. materiální újmu) způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), odpovědností za škodu způsobenou celkovou nepřiměřenou délkou řízení nebo jednotlivými průtahy, které jsou od celkové délky řízení odečítány, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval tím, k jakým průtahům v posuzovaném řízení došlo, tyto od celkové délky řízení odečetl a určil tak, kdy mohlo posuzované řízení (nebýt těchto průtahů) skončit. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře dospěl k závěru, že je nutno odlišovat odpovědnost státu za nečinnost soudu projevovanou průtahy v řízení, v důsledku které vznikla poškozenému majetková újma, od odpovědnosti státu za porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, v důsledku kterého vznikla poškozenému nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení totiž představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se tedy hledí jako na celek a celková délka řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala. Naproti tomu v případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, jíž mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, nebo ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013). Uvedené závěry pak shledal ústavně konformními i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s