30 Cdo 743/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 743/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2025 Spisová značka:30 Cdo 743/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.743.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání subjektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nezákonné rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 8 odst. 1, 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.07.2025I.ÚS 2195/25 Kateřina Ronovská Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 743/2025-204 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. P., b) A. S., c) P. P., d) nezletilé AAAAA (pseudonym), a e) B. S., zastoupených Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 167/2023, o dovolání žalobců a) až d) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2024, č. j. 57 Co 216/2024-159, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2024, č. j. 57 Co 216/2024-165, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a), b), c) a d) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované zaplacení částky 8 988 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími představovanými jednak rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 2. 2021, č. j. 14 P 408/2018-787, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2021, č. j. 13 Co 150/2021-877 (jež byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 3146/21), a jednak usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 4. 2018, č. j. 14 Nc 706/2018-10. Z uvedené částky připadala na požadavek odvozený od zmíněného rozsudku v případě žalobkyně a) částka 1 000 000 Kč, v případě žalobce b) rovněž částka 1 000 000 Kč, v případě žalobkyně c) částka 414 750 Kč, v případě žalobkyně d) částka 1 250 000 Kč a v případě žalobce e) částka 829 500 Kč. Na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobcům způsobena výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Opavě, pak každý ze žalobců požadoval zaplatit další částku vždy ve shodné výši, jakou nárokoval v souvislosti se zmíněným rozsudkem. 2. Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, č. j. 17 C 167/2023-126, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) částku 326 000 Kč s příslušenstvím [výrok I c)], žalobci b) částku 306 000 Kč s příslušenstvím [výrok II c)], žalobkyni c) částku 286 000 Kč s příslušenstvím [výrok III c)] a žalobkyni d) částku 326 000 Kč s příslušenstvím [výrok IV c)]. Ve zbývajícím rozsahu, který zahrnoval částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a 674 000 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni a), částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a 694 000 Kč s příslušenstvím pro žalobce b), dále částky 414 750 Kč s příslušenstvím a 128 750 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni c), částky 1 250 000 Kč s příslušenstvím a 924 000 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni d) a obě částky po 829 500 Kč s příslušenstvím pro žalobce e) žalobu zamítl [výroky I a) a b), II a) a b), III a) a b), IV a) a b) a V a) a b)], a závěrem rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII). V případě žalobců a) až d) tak soud prvního stupně zčásti vyhověl jejich požadavku na náhradu nemajetkové újmy, jež jim byla způsobena výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě, zatímco ve zbývajícím rozsahu, jakož i v celém rozsahu vztahujícím se k požadavkům žalobce e) shledal žalobu nedůvodnou. 3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvoláním obou stran sporu v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalobců v části, v níž směřovalo proti vyhovujícím výrokům prvostupňového rozsudku I c), II c), III c) a IV c) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a) a c), II a) a c), III a) a c), IV a) a c) a V a) a b) potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku I b) tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 372 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku rovněž potvrdil (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II b) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) také částku 372 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil (výroky V a VI rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III b) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni c) částku 128 750 Kč s příslušenstvím (výrok VII rozsudku odvolacího soudu), ve výroku IV b) tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni d) částku 372 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výroky VIII a IX rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky X, XI, XII a XIII rozsudku odvolacího soudu). Uvedené navýšení přisouzeného plnění, jehož se žalobcům a) až d) dle tohoto rozsudku dostalo, se týkalo odškodnění nemajetkové újmy připadající na v úvodu zmíněný rozsudek Okresního soudu v Opavě. 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výrocích II, IV, VI, IX, X a XII, napadli žalobci a) až d) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 8. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. 9. Rovněž podle judikatur