30 Cdo 763/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 763/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2023 Spisová značka:30 Cdo 763/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.763.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Promlčení Úroky z prodlení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 110 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 118a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 1. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 460/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 763/2023-917 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Ochranné organizace autorské – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s., IČO 60166916, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 599, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 37/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2022, č. j. 13 Co 342/2020, 13 Co 386/2021-865, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 77 548 833 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupu žalované, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná v zákonné lhůtě nevydala správní rozhodnutí o oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv podle § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a tím žalobkyni znemožnila v letech 2001–2003 vykonávat kolektivní správu autorských práv ve formě výběru odměn pro jejich nositele. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 30 C 37/2004-682, zamítl žalobu o zaplacení částky 77 548 833 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 8 300 Kč (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 30 C 37/2004-809, dále soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení další částky ve výši 45 407 497,47 Kč (výrok I doplňujícího rozsudku) a uložil žalobkyni nahradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 1 500 Kč (výrok II doplňujícího rozsudku). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 9. 9. 2022, č. j. 13 Co 342/2020, 13 Co 386/2021-865, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 2 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, co do úroku z prodlení z částky 77 546 533 Kč ve výši 12 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a v rozsahu částky 77 546 533 Kč a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Doplňující rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud ve výroku o věci samé potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba o zaplacení částky činící 12 % ročně z částky 77 548 833 Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Následně odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu všech potvrzujících výroků (tj. výroku I v rozsahu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do úroku z prodlení z částky 77 546 533 Kč ve výši 12 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení, a do výroku II) včasným dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka, zda lze zamítnout akcesorický nárok vázaný na jistinu dříve, než bylo rozhodnuto o samotné jistině, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobkyně úroky z prodlení uplatnila v řízení samostatně, a proto je třeba ve vztahu k nim samostatně posoudit i běh promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2634/2022, dále nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, nebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15). Opačný závěr, který se snaží žalobkyně dovodit ze stejné judikatury, vychází ze skutkového stavu, u kterého byl úrok z prodlení uplatněn společně s jistinou. Touto argumentací se proto žalobkyně míjí s odůvodněním napadeného rozsudku. Otázka, zda úrok z prodlení, jenž je uplatňován z nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., sdílí pro řešení otázky promlčení osud jistiny, či zda se promlčuje podle obecné občanskoprávní úpravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud promlčení úroku z prodlení posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2787/2019, a ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný pod č. C 4790 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a rovněž pod č. 104/2007 časopisu Soudní judikatura, dále rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod č. 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 37/13, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014, a ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3296/2016). Otázka alternativního posouzení úroku z žalované částky, když žalobkyně tvrdí, že nárok uplatněný pod bodem VI žaloby požadující „plody peněž“ ve výši 12 % ročně do zaplacení má být posouzen jako nárok na úrok z prodlení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když uzavřel, že v případě nároku uplatněného v žalobě pod bodem VI, vycházejícího z § 502 obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013, a nároku na úroky z prodlení, uplatněného změnou žaloby dne 13. 5. 2010, se jedná o nároky se samostatným skutkovým základem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Ani námitka žalobkyně, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku odvolací soud seznámil žalobkyni se svým právním názorem, dále aniž by k tomuto nároku proběhlo řádné dokazování, a aniž by odvolací soud vyzval žalobkyni podle § 118a o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a k označení nových důkazů, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť žalobkyně byla na jednání odvolacího soudu dne 30. 4. 2021 upozorněna na to, že její úvaha o možnosti investice předmětné částky stojí na logickém rozporu s úvahou, že stejná částka měla být rozdělena mezi zastoupené autory. Uvedená námitka žalobkyně je tedy založena na jiném běhu věcí, než jak k nim ve skutečnosti došlo. Za této situace již nebylo třeba provádět dokazování, neboť ze skutkových tvrzení bylo zřejmé, že nárok nemůže obstát, a proto ani nebylo namí