30 Cdo 80/2001 — Nejvyšší soud

30 Cdo 80/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2001 Spisová značka:30 Cdo 80/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.80.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 80/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) M. S., B) L. S., zastoupeného advokátem, proti žalované H. K., zastoupen advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 C 974/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č. j. 28 Co 389/2000-167, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Žalobci jsou povinni rukou společnou a nerozdílnou zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jejího právního zástupce. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Nymburce rozsudkem č. j. 4 C 974/93-113 ze dne 20. 5. 1998 zamítl návrh na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů L. S. a H. S., nyní K., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením č. j. 28 Co 117/99 a 28 Co 128/99-134 ze dne 4. 5. 1999 cit. rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, č. j. 4 C 974/93-145, Okresní soud v Nymburce znovu zamítl návrh na vypořádání společného jmění výše uvedených manželů a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2000, č. j. 28 Co 389/2000-167, cit. rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (měnící výrok se týkal jen nákladů řízení mezi účastníky) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Okresní soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, s nimiž se odvolací soud ve všem ztotožnil, že manželé L. a H. S. dne 10. 12. 1956 uzavřeli z poplatkových důvodů fingovanou kupní smlouvu, jíž manželé M. (rodiče žalované) převedli na svoji dceru a zetě (původního žalobce L. S. st.) vlastnictví k nemovitostem, sestávajícím z rodinného domku čp. 213 se stavební parcelou č. kat. 239 a zahradou č. kat. 656/4, vše zapsané ve vložce č. 541 pozemkové knihy kat. území K., okr. N., s veškerým příslušenstvím, za dohodnutou cenu 9. 000, - Kčs, když skutečným úmyslem manželů M. bylo tyto nemovitosti dceři darovat. Po právní stránce okresní soud případ uzavřel s tím (a odvolací soud se ztotožnil i s jeho právními závěry), že pokud postupní smlouva byla simulovaným právním úkonem a ve skutečnosti šlo o smlouvu darovací, pak nemůže platit na místo postupní smlouvy, která je v důsledku uvedených skutečností absolutně neplatná, smlouva darovací, neboť postrádá náležitosti písemné formy, jež byla v té době pod sankcí neplatnosti povinná. Předmětné nemovitosti proto nepřešly ani do zákonného majetkového společenství původního žalobce a žalované, ale ani do výlučného vlastnictví žalované. Proti cit. rozsudku Krajského soudu v Praze podali žalobci (dále též „dovolatelé\") dne 9. 11. 2000 dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 2 [zřejmě míněn odst. 3] písm. b) o. s. ř. Oběma soudům vytýkají, že ohledně vlastnictví sporných nemovitostí, vycházely z nesprávného právního názoru, že nepatřily do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM) zemřelého L. S. a žalované, protože postupní smlouva uzavřena dne 10. 12. 1956 mezi prodávajícími manželi M. a kupující žalovanou, byla simulována a tudíž je absolutně neplatná (stejně jako disimulovaná darovací smlouva). Podle názoru dovolatelů správně měla být věc po právní stránce posouzena podle ustanovení § 143 obč. zák., s přihlédnutím k ustanovením § 854 a § 856 obč. zák. v souladu s ustanoveními § 22 odst. 1, odst. 2 zák. č. 265/1949 Sb. (zákon o rodině), neboť v dosavadním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná nemovitost byla jedním z manželů nabyta za trvání manželství žalované s právním předchůdcem obou žalobců postupní smlouvou ze dne 10. 12. 1956, za kupní cenu nejméně 9.000,- Kč a patřila do jejich zákonného majetkového společenství. V tomto směru poukazoval na důkazy provedené okresním soudem. Protože napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci a nezabýval se otázkou vydržení vlastnického práva původním žalobcem a otázkou nároků žalobců na majetkové vyrovnání za investice vložené do přestavby, přístavby a rekonstrukce nemovitosti navrhli, aby dovolací soud podle § 243b o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná v písemném vyjádření především namítla, že žalobci přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nijak blíže nespecifikovali a v té souvislosti vyslovila názor, že tento důvod nemůže být dán, protože v předmětném řízení vystupovaly před soudem jen fyzické osoby a nelze tedy s úspěchem namítat, že před soudem vystupoval účastník, který neměl procesní způsobilost a současně nebyl řádně zastoupen. V dalším pak odmítla existenci uváděného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. s tím, že ani v tomto směru dovolatelé neuvedli žádnou konkrétní vadu, kterou bylo řízení postiženo, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí věci. Z těchto důvodů navrhla dovolání zamítnout. Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud, který je ve smyslu § 10a o. s. ř. soudem dovolacím, z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V dalším textu užitá zkratka „o. s. ř.\" znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), splňujícími podmínky zastoupení a formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Zde je namístě poznamenat, že v projednávané věci sice byl zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně, avšak ten rozhodl (nejsa vázán právním názorem odvolacího soudu) v meritu věci stejně jako ve svém prvním rozsudku, t.j. žalobu zamítl. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu výroku a odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil, naopak podaný návrh na připuštění dovolání výslovně zamítl. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., mohlo by být dovolání přípustné pokud by přípustnost dovolání založil dovolací soud podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nebo, jestliže by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dov