30 Cdo 982/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 982/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 6. 2025 Spisová značka:30 Cdo 982/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.982.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 20 odst. 1 předpisu č. 6/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 982/2025-221 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 149 658 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 178/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 58 Co 334/2024-186, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 149 658 Kč, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou daňového řízení. Uvedl, že podal dne 1. 4. 2015 daňové přiznání za zdaňovací období kalendářního roku 2014. Daňová kontrola byla zahájena dne 16. 6. 2016 protokolem č. j. 1480764/16/2211-60563-301219. Žalobci byla platebním výměrem ze dne 5. 3. 2018 doměřena daň z příjmů fyzických osob ve výši 683 783 Kč a stanovena povinnost uhradit penále z částky doměřené daně ve výši 126 756 Kč. Proti tomu podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 5. 2019 č. j. 17762/19/5200-10423-711708, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2019. Proti tomu podal žalobce dne 17. 7. 2019 žalobu, která byla z důvodu opožděnosti odmítnuta usnesením Krajského soudu ze dne 1. 7. 2021, č. j. 59 Af 5/2019-33. Kasační stížnost žadatele byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu 9 Afs 170/2021 ze dne 2. 9. 2021. Žalobce následně podal také ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 3007/21 ze dne 25. 1. 2022. Celková doba řízení tedy činila (od 1. 4. 2015 do 25. 1. 2022) 6 let a 9 měsíců. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění nemajetkové újmy dne 9. 5. 2022. Žalovaný uvedl, že nárok uplatněný žalobcem zcela neuznává. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. 65 C 178/2022-154, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 149 658 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Dovolání ve věci samé není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, „v jakých lhůtách je daňový orgán povinen činit jednotlivé úkony v daňovém řízení“, a to ať již jde o námitku, že chybějící právní úprava lhůt pro daňové řízení se posuzuje dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a to v souladu s jeho § 177, podle nějž se základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až 8 použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, anebo o dílčí otázku, zda § 254a daňového řádu (v dovolání zřejmě omylem uveden § 241a daňového řádu; pozn. dovolacího soudu) obsahuje obecnou lhůtu pro rozhodnutí v daňovém řízení na obou stupních daňových orgánů. Byť se odvolací soud k odvolacím námitkám žalobce uvedenými otázkami zabýval, je z napadeného rozhodnutí (i ve spojení s odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) zřejmé, že na jejich vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Předmětem řízení totiž nebyla náhrada nemajetkové újmy způsobená nedodržením údajných zákonných lhůt pro jednotlivé úkony správce daně či pro skončení daňové kontroly jako celku, nýbrž zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daňového řízení. Při svém posuzování přiměřenosti celkové délky řízení se přitom odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 (uveřejněným pod číslem 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), dovodil, že ve správním řízení právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývá z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), které lze vyjádřit i jako právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a že otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, nelze zodpovědět pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani požadavek dovolatele, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku, zda nejistota daňového subjektu o výsledku daňového řízení nastává až zahájením daňové kontroly k prověření správnosti jím přiznané a stanovené, respektive i uhrazené, daně (v daném případě z příjmu fyzických osob), kterýžto okamžik coby rozhodný pro počátek žalobcem tvrzeného průtažného daňového řízení vzal za rozhodný odvolací soud (aprobací právních závěrů soudu prvního stupně), nebo již podáním daňového přiznání, jímž je, dle mínění žalobce, daňové řízení zahájeno, a od tohoto okamžiku po celou dobu trvání lhůty určené ustanovením § 148 daňového řádu je daňový subjekt udržován v nejistotě, zda daňovou povinnost splnil řádně. Dle dovolatele odvolací soud nesprávně určil počátek průtažného řízení s odkazem na dle jeho mínění chybný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, č. j. 28 Cdo 3787/2023-366, přičemž dovolatel namítá, že nejistota daňového subjektu povstává z výsledku určení správné daně, která je zde v příčinné souvislosti jedině s jednáním daňových orgánů již od okamžiku podání daňového přiznání, neboť jediný, kdo je oprávněn stanovit správnou daň, je správce daně. Ani dovolatel tedy nezpochybňuje, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v souladu s nejnovější judikaturou dovolacího soudu, konkrétně v souladu s již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023 (proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 5. 2024 pod sp. zn. I. ÚS 1136/2