30 Cdo 995/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 995/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 4. 2025 Spisová značka:30 Cdo 995/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.995.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Promlčení Dotčené předpisy:§ 243b o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.07.2025I.ÚS 2100/25 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost24. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 995/2025-714 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, se sídlem v Brně, Jana Nečase 1343/29, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 16 190 500 Kč a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 3/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 17 Co 253/2024-668, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2024, č. j. 37 C 3/2019-618, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2024, č. j. 37 C 3/2019-618, se zastavuje. II. Dovolání se ve zbývající části odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 37 C 3/2019-618, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 190 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále ji zamítl v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uveřejnit na (její) vlastní náklad v celostátním denním tištěném periodiku a dále na zpravodajských serverech XY, XY a XY, omluvu následujícího znění: „Omlouváme se J. K. (známému také jako „J. V. K.“) za nezákonné trestní stíhání jeho osoby ode dne 25. 9. 2009 do 3. 1. 2018 pro trestný čin podvodu ve stadiu pokusu, kterého se J. K. měl dopustit tím, že se dne 24. 9. 2009 v XY vědomě pokusil prodat zájemci o koupi 6 ks padělků obrazů světově známých malířů s tím, že se jedná o originály obrazů. J. K. byl dne 3. 1. 2018 pravomocně zproštěn obžaloby, neboť v trestním řízení vyšlo najevo, že se takového trestného činu nedopustil. Za újmu způsobenou J. K. v důsledku narušení jeho rodinného a profesního života a za veškeré další příkoří způsobená nezákonným trestním stíháním se mu omlouváme.“ (výrok II). Soud prvního stupně konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu separovaných nákladů řízení ve výši 7 500 Kč (výrok III) a nakonec rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně (po částečném zpětvzetí návrhu) coby procesní nástupce původního žalobce (J. K.) domáhala peněžitého plnění a omluvy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 6/2010 (dále jen „předmětné řízení“). Vedle náhrady nemajetkové újmy formou vyslovení omluvy a zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 16 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, byly v době rozhodování odvolacího soudu předmětem řízení též nárok na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 185 000 Kč s příslušenstvím a dále náhrada nemajetkové újmy za čas strávený ve vazbě ve výši 5 500 Kč s příslušenstvím. Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, žalobkyně napadla dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Byl-li napaden rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I o věci samé, a to i v té jeho části, jíž byly potvrzeny nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání v tomto rozsahu objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., neboť nyní účinná právní úprava vylučuje z možnosti dovolacího přezkumu právě výroky o nákladech řízení. Pokud jde o tvrzené uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na nepříznivý zdravotní stav původního poškozeného v době předběžného uplatnění nároku a v době, kdy byla podána žaloba k soudu a rovněž s připomenutím okolností doprovázejících vznik tvrzené nemajetkové újmy), pak takto předestřená otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury nikterak neodchýlil, pokud v plné shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo jakkoliv poškodit žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2384/13). Soud prvního stupně věnoval vypořádání výhrad žalobkyně na adresu námitky promlčení, kterou v závěrečné části řízení uplatnila žalovaná, značnou pozornost, podrobně odkázal na recentní judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu a jeho závěry jako správné (rovněž s odpovídajícími odkazy na ustálené judikatorní závěry vrcholných soudů) převzal a rozvinul v napadeném rozsudku odvolací soud. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsude