32 Cdo 1049/2018 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1049/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2018 Spisová značka:32 Cdo 1049/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1049.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o obchodním zastoupení Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 § 662 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:18. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1049/2018-215 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně OVB Allfinanz, a. s., se sídlem v Praze 4, Baarova 1026/2, identifikační číslo osoby 48040410, zastoupené Mgr. Tomášem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 61/11, proti A. Š., se sídlem v Praze 4, zastoupenému Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, o zaplacení částky 102 282 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 247/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 13 Co 110/2017-182, takto: I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 13 Co 110/2017-182, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé o zamítnutí žaloby co do částky 3 123,94 Kč s příslušenstvím. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 13 Co 110/2017-182, v části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé o zamítnutí žaloby co do částky 99 158,06 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a v druhém výroku o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 10. 2016, č. j. 23 C 247/2015-149 v části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 99 158,06 Kč s příslušenstvím, a ve výroku pod bodem II o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14. 10. 2016, č. j. 23 C 247/2015-149, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení částky 102 282 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení (první výrok), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). V řízení se žalobkyně domáhala vrácení části provize, která byla žalovanému vyplacena podle smlouvy o obchodním zastoupení, z důvodu, že nárok na tuto část provize podle smlouvy zanikl pro předčasné ukončení či řádné neplnění některých (konkrétně specifikovaných) zprostředkovaných smluv. Součástí předmětu řízení byly také nároky na vydání jednotlivých částek bezdůvodného obohacení ve výši celkem 3 123,94 Kč s příslušenstvím, které měl žalovaný získat bez právního důvodu postupným vyplacením tzv. bepro provizí (provizí za péči), na něž podle smlouvy o obchodním zastoupení neměl nárok. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, podle kterého byla mezi účastníky dne 15. 9. 2010 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, ve které se žalovaný jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel nebo vázaný zástupce zavázal za podmínek stanovených smlouvou a v souladu s Vnitřními předpisy žalobkyně na její účet vyvíjet na území ČR činnost, a to vyhledávání zájemců o uzavření smluv o finančních produktech s partnerskými společnostmi žalobkyně a zprostředkování uzavření těchto smluv, jejich změn nebo zrušení a žalobkyně se zavázala žalovanému za tuto činnost poskytnout odměnu ve formě provize ve výši a za podmínek stanovených ve vnitřním předpise žalobkyně Pravidla odměňování – Ceník provizí a v Plánu kariéry, popř. jiných vnitřních předpisech žalobkyně. Nárok na provizi byl sjednán v článku 6.1 smlouvy jako podmíněný tím, že v budoucnu nenastanou skutečnosti, které odůvodňují zánik nároku na provizi, zejména že smlouva bude alespoň po konkrétně stanovenou minimální dobu ručení řádně plněna. Pokud by taková rozvazovací podmínka byla naplněna, byl žalovaný povinen vrátit poměrnou část provize zaplacené za zprostředkovanou smlouvu o finančním produktu, přičemž podrobnosti podmínek výplaty provize, určení její výše, splatnosti, podmínek pro její vznik a zánik a doby odpovědnosti za storno byly upraveny ve vnitřním předpise žalobce Pravidla odměňování – Ceník provizí. Žalovanému byla vyplacena provize za zprostředkování jednotlivých smluv uzavřených s třetími osobami (konkrétně specifikovaných), z nichž některé byly následně předčasně ukončeny z důvodu neplacení pojistného či z důvodu žádosti o ukončení smlouvy. Odvolací soud věc právně posoudil (shodně jako soud prvního stupně) jako vztah ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené podle § 652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Potvrdil zamítnutí žaloby ohledně nároku na vrácení části provize s tím, že žalovaný splnil svůj smluvní závazek v okamžiku, kdy třetí osoby uzavřely s jednotlivými pojišťovnami pojistné smlouvy, a provize mu byla vyplacena v souladu s § 660 obch. zák. Ve shodě s právním názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti článku 6.1 smlouvy o obchodním zastoupení pro rozpor s kogentním ustanovením § 662 odst. 3 obch. zák., neboť se v něm účastníci v neprospěch obchodního zástupce odchýlili od způsobu zániku nároku na provizi stanoveného v § 662 odst. 1 obch. zák. a žalovaný se této neplatnosti dovolal. Uzavřel, že zákonem předpokládaný způsob zániku nároku na provizi se nemůže do budoucna promítnout tím způsobem, že nárok na část již vyplacené provize bude závislý na okolnostech, které vzniknou až v budoucnu, tedy že ze strany třetích osob nebudou po uzavření smluv plněny smluvní povinnosti, neboť takové porušení smluv nemůže obchodní zástupce žádným způsobem ovlivnit a nemůže jít k tíži žalovaného, že žalobkyně se svými partnery (jednotlivými pojišťovnami) sjednala obdobně zánik nároku na provizi. Rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 3 123,94 Kč s příslušenstvím potvrdil odvolací soud z důvodu, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o bezdůvodném vyplacení této částky žalovanému jako tzv. bepro provizí, na které neměl nárok. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vztahu k nároku na vrácení poměrné části vyplacených provizí (částka 99 158,06 Kč s příslušenstvím) v tom, že doposud nebyly Nejvyšším soudem řešeny otázky hmotného práva: 1) zda lze po obchodním zástupci požadovat vrácení části jemu již vyplacené provize, pro případ, že jím zprostředkovaná smlouva nebude ve sjednaném rozsahu splněna, a to aniž by obchodní zástupce již v době uzavření takovéto smlouvy věděl, že smlouva nebude zcela splněna. 2) ke kterému časovému okamžiku a komu musí být dle § 662 odst. 1 obch. zák. zřejmé, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna tak, aby ze strany zastoupeného bylo možné po obchodním zástupci požadovat vrácení části již vyplacené provize. Ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení (částka 3 123,94 Kč s příslušenstvím) je podle dovolatelky přípustnost dovolání dána tím, že odvolací soud postupoval v rozporu s „judikaturou soudů ČR“, resp. že dosud nebyla dovolacím soudem řešena otázka: 3) který z účastníků soudního sporu je stižen důkazní povinností o prokázání (ne)existence právního důvodu k plnění v případě uplatnění nároku na vydání takovéhoto plnění jakožto bezdůvodného obohacení. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Má za to, že právo na provizi zanikne kdykoliv za trvání sjednané doby odpovědnosti obchodního zástupce za plnění zprostředkované smlouvy (v projednávané věci dva roky od účinnosti zprostředkované smlouvy) okamžikem, kdy je objektivně zřejmé, že nadále již tato smlouva plněna nebude. Zdůrazňuje, že pojistná smlouva (životní pojištění s pravidelnými měsíčními platbami pojistného) není ze strany třetí osoby splněna již uhrazením jedné splátky pojistného. Ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení ukládající obchodnímu zástupci povinnost vrátit poměrnou část provize v případě, že zprostředkovaná smlouva je splněna jen částečně, podle dovolatelky nepředstavuje odchylku od § 662 odst. 1 obch. zák. v neprospěch obchodního zástupce. Odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 17.