32 Cdo 1264/2019 – Nejvyšší soud

32 Cdo 1264/2019-507 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně TOMA, a. s., se sídlem v Otrokovicích, třída Tomáše Bati 1566, identifikační číslo osoby 18152813, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, za účasti 1) E.ON Distribuce, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8 a 2) OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 307/2014, o dovolání žalobkyně a účastnice 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 24 Co 139/2017-436, takto: I. Dovolání žalobkyně a účastnice 2) se odmítají v rozsahu, ve kterém směřují proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 24 Co 139/2017-436. II. Dovolání žalobkyně a účastnice 2) se zamítají v rozsahu, ve kterém směřují proti druhému výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 24 Co 139/2017-436. III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. V řízení se žalobkyně domáhala nahrazení zamítavého rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12602-22/2013-ERU, ve spojení s rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 1. 9. 2014, č. j. 12602-29/2013-ERU, a požadovala, aby soud uložil „alternativně“ účastnicím 1) a 2) zaplatit jí částky 1 982 209 Kč, 2 224 338 Kč, 2 404 304 Kč a 979 884 Kč s úroky z prodlení za období od 18. 7. 2012, resp. od 31. 10. 2012 do zaplacení ve výši sjednané ve smlouvách uzavřených mezi ní a společností E.ON Distribuce, a. s., identifikační číslo osoby 26078198 [právní předchůdkyně účastnice 1)]. Tvrdila, že je výrobcem elektrické energie z obnovitelných zdrojů (pěti kogeneračních jednotek označených písmeny A, B, C, D a E), kterou sama spotřebovává. Požadované částky představovaly podporu ve formě zeleného bonusu a příspěvku k elektřině z kombinované výroby elektřiny a tepla (dále též jen „příspěvek KVET“) za elektřinu vyrobenou ve 2. a 3. čtvrtletí roku 2012 ve čtyřech z těchto jednotek (A, B, C a D), kterou odmítla účastnice 1) žalobkyni zaplatit. Po účastnici 2) se domáhala zaplacení požadovaných částek s příslušenstvím s odkazem na § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“). 2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 25 C 307/2014-325, zamítl žalobu o nahrazení výše citovaných rozhodnutí ERÚ a jeho předsedkyně uložením povinnosti účastnici 1) zaplatit žalobkyni částky 1 982 209 Kč, 2 224 338 Kč, 2 404 304 Kč a 979 884 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit účastnici 1) náhradu nákladů řízení (výrok II), uložil účastnici 2) povinnost zaplatit žalobkyni částky 1 982 209 Kč a 2 224 338 Kč s úroky z prodlení od 18. 7. 2012 do zaplacení, a částky 2 404 304 Kč a 979 884 Kč s úroky z prodlení od 31. 10. 2012 do zaplacení s tím, že procentní výše úroku z prodlení bude vypočtena na období každého kalendářního měsíce prodlení podle fixní výše prvního pracovního dne daného měsíce podle vzorce (1 M PRIBOR + 2)/360 (výrok III), čímž nahradil výše citovaná rozhodnutí ERÚ a jeho předsedkyně (výrok IV), a rozhodl o povinnosti účastnice 2) zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok V). 3. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně provozuje čistírnu odpadních vod Otrokovice, při jejíž činnosti je produkován bioplyn – kalový plyn, který je využíván v kogeneračních jednotkách k výrobě elektrické energie, sekundárně též k výrobě tepelné energie pro vlastní spotřebu v areálu čistírny, s možností spalovat v kogeneračních jednotkách zemní plyn. Předmětné kogenerační jednotky byly postupně zprovozněny v letech 1996 (A a B), 2005 (C) a 2012 (D). Žalobkyně byla od 8. 2. 2002 držitelkou licence č. 120102842 na distribuci elektřiny a od 5. 11. 2010 držitelkou licence č. 111017411 na výrobu elektřiny ve dvou fotovoltaických provozovnách. Licenci na výrobu elektřiny v předmětných kogeneračních jednotkách získala rozhodnutími o změnách licence č. 001, 002, která nabyla právní moci dne 3. 7. 2012 (D) a dne 25. 9. 2012 (A, B a C). Dne 22. 11. 2006 uzavřela žalobkyně s právní předchůdkyní účastnice 1), jako provozovatelem regionální distribuční soustavy (dále též jen „distributor“), smlouvu o úhradě příspěvku KVET podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). Žalobkyně byla ve smlouvě označena jako výrobce elektřiny s číslem licence 120102842 připojený k lokální distribuční soustavě TOMA v Otrokovicích v souladu se smlouvou o připojení zdroje elektřiny k distribuční soustavě. Distributor se ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni řádně příspěvek KVET podle měsíčního výkazu o výrobě elektřiny na základě údajů měření zajišťovaného žalobkyní za smluvenou cenu této podpory určenou cenovým rozhodnutím ERÚ platným v příslušné době trvání smlouvy (dále jen „cenové rozhodnutí ERÚ“). Bylo sjednáno čtvrtletní účtování (fakturace) se splatností faktury 17 kalendářních dnů od jejího vystavení. Pro případ prodlení byl dohodnut úrok z prodlení z dlužné částky ve výši stanovené pravidelně první pracovní den každého kalendářního měsíce roku ve fixní výši (1M PRIBOR + 2)/360 % s platností na období tohoto měsíce, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak. Pro účely smlouvy byl 1M PRIBOR definován jako hodnota stanovená Českou národní bankou (úroková sazba jednoměsíčního depozita na pražském trhu mezibankovních depozit). Smlouva byla sjednána s účinností ode dne 1. 1. 2006 na dobu neurčitou s tím, že zaniká dnem, kdy výrobci zanikne nebo bude odňata licence na výrobu elektřiny podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a také dnem, kdy distributorovi zanikne zákonná povinnost poskytovat příspěvek k ceně elektřiny ve smyslu této smlouvy. Dne 29. 12. 2006 žalobkyně (jako výrobce elektřiny) uzavřela s distributorem podle obchodního zákoníku smlouvu o úhradě zeleného bonusu k elektřině vyrobené z obnovitelného zdroje podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v níž se distributor zavázal zaplatit žalobkyni zelený bonus k vykázané elektřině (podle měsíčních výkazů v souladu s naměřenými, případně závaznou platnou metodikou zjištěnými, hodnotami) za smluvenou cenu určenou cenovým rozhodnutím ERÚ. Platební podmínky, včetně úroků z prodlení, účinnost a doba trvání smlouvy byly sjednány totožně jako ve smlouvě o úhradě příspěvku KVET. Dále bylo dohodnuto, že smlouva zaniká dnem, kdy výrobci zanikne nebo bude odňata licence na výrobu elektřiny podle energetického zákona a také dnem, kdy distributorovi zanikne povinnost uskutečňovat povinný výkup ve smyslu zákona č. 180/2005 Sb. či zákonná povinnost poskytovat zelený bonus ve smyslu této smlouvy. Účastnice 1) následně podle smluv prováděla výplaty zeleného bonusu a příspěvku KVET. Odmítla však uhradit žalobkyni tyto podpory vyúčtované fakturami VS 351120064 ze dne 2. 7. 2012 na částku 1 982 209 Kč, VS 351120065 z téhož dne na částku 2 224 338 Kč, VS 351120113 ze dne 15. 10. 2012 na částku 2 404 304 Kč a VS 351120114 z téhož dne na částku 979 884 Kč za elektřinu vyrobenou v kogeneračních jednotkách A, B, C a D ve druhém a třetím čtvrtletí roku 2012, neboť žalobkyně nedisponovala licencí na výrobu elektřiny v těchto jednotkách po celou dobu, za níž požadovala podporu. S návrhem na úhradu této podpory žalobkyně neuspěla ani v řízení vedeném před ERÚ a v řízení o rozkladu vedeném předsedkyní ERÚ. 4. Soud prvního stupně uzavřel, že pasivně legitimovanou k požadovanému plnění je účastnice 2), na níž přešla podle § 54 odst. 13 zákona o POZE s účinností od 1. 1. 2013 práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených s distributorem. Účastnice 1) nebyla podle soudu prvního stupně od 1. 1. 2013 ve sporu pasivně legitimována. Zdůraznil, že do 31. 12. 2012 byla podpora, kterou účastnice 1) vyplatila výrobci elektřiny, refundována podle § 6a zákona č. 180/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z prostředků státního rozpočtu. V o