32 Cdo 139/2015 – Nejvyšší soud

32 Cdo 139/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, PSČ 186 00, proti žalované Generali Pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132,PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 13 510 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 72 Co 79/2014-164, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 72 Co 79/2014-164, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2013, č. j. 11 C 15/2012-98, se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 111 Kč a na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 880 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 11 C 15/2012-98, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 13 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 5. 4. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a nahradit jí náklady řízení ve výši 10 486,40 Kč (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně v roce 2011 uzavřela s cestovní kanceláří I. PARKAM HOLIDAYS s. r. o. (dále jen „cestovní kancelář“) cestovní smlouvu o zájezdu v celkové ceně 32 920 Kč. Poté, co byl na majetek cestovní kanceláře prohlášen konkurz a zájezd se neuskutečnil, žalovaná vyplatila žalobkyni z titulu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění ve výši 19 410 Kč. Zbývající část zaplacené ceny zájezdu ve výši 13 510 Kč odmítla uhradit s odůvodněním, že sjednaná výše pojistného plnění nepostačuje k uspokojení všech uplatněných nároků klientů cestovní kanceláře v plné výši. Soud prvního stupně zdůraznil, že právní úpravu cestovní smlouvy v občanském zákoníku (v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeném ke dni 1. 1. 2014, dále též jen „občanský zákoník“ či „obč. zák“) je nutno vykládat se zřetelem na obecná ustanovení občanského zákoníku o ochraně spotřebitele a v souladu se smyslem a účelem směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. 6. 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále jen „Směrnice“). Konstatoval, že dostane-li se cestovní kancelář do úpadku a není-li z tohoto důvodu schopna poskytnout svým klientům v souladu s uzavřenými cestovními smlouvami sjednané zájezdy, má podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovním ruchu“), povinnost vrátit zákazníkům zaplacenou cenu zájezdu. Podle § 6 odst. 1 tohoto zákona je cestovní kancelář povinna sjednat pojištění záruky, na jehož základě vzniká zákazníkovi mimo jiné právo na vrácení zaplacené ceny zájezdu. Ustanovení § 6 odst. 3 zákona o cestovním ruchu stanoví povinnost sjednat pojistnou smlouvu tak, aby se pojištění vztahovalo na veškeré prodané zájezdy v době platnosti pojistné smlouvy. Z toho soud prvního stupně dovodil, že v případě úpadku cestovní kanceláře musí být jejímu klientovi garantováno vrácení všech peněžních prostředků, které na základě uzavřené smlouvy poskytl, a jeho právo nemůže být omezeno pojistným limitem. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona o cestovním ruchu stanoví pouze minimální limit pojistné částky, která musí být sjednána v pojistné smlouvě; pokud je nižší než zákonné nároky zákazníků cestovní kanceláře k okamžiku vzniku pojistné události, je takové ujednání neplatné podle § 6 odst. 3 věty třetí tohoto zákona. Soud prvního stupně argumentoval, že je na pojišťovně uzavírající pojištění s cestovní kanceláří, aby pojistnou částku ve výši 30% ročních plánových tržeb z prodeje zájezdu, popř. ve výši 30% těchto tržeb v předchozím roce, považovala za zákonné minimum, které nebude využito automaticky, nýbrž pouze v těch případech, kdy zjevně pokryje nároky zákazníků z prodaných zájezdů. Protože dospěl k závěru, že tuzemská právní úprava zajišťuje ochranu zákazníků cestovních kanceláří v rozsahu předpokládaném Směrnicí, soud prvního stupně nepřisvědčil argumentu žalované, že Směrnice byla do českého právního řádu transponována vadně a za závazky cestovní kanceláře má proto jejím zákazníkům odpovídat stát. Žalobkyni soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z odměny jejího advokáta za 4 úkony právní služby po 1 660 Kč podle advokátního tarifu, ze 4 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty, jejímž je advokát plátcem, ve výši 1 646,40 Kč. K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 14 230 Kč a před soudem odvolacím částku 6 111 Kč (druhý výrok). Odvolací soud dospěl k závěru, že z vnitrostátní úpravy zakotvené v § 6 až 8 zákona o cestovním ruchu nelze dovodit povinnost žalované poskytnout žalobkyni z důvodu úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění nad rámec pojistné částky sjednané s cestovní kanceláří, stanovené v souladu s § 8 odst. 2 uvedeného zákona. Argumentace soudu prvního stupně nemá podle jeho názoru oporu v právních předpisech ani v pojistné smlouvě. Zdůraznil, že odpovědnost za náležitou implementaci Směrnice má členský stát, jenž odpovídá za škodu, kterou způsobil jednotlivcům nenáležitým provedením směrnice; za situaci, kdy vnitrostátní úprava neumožňuje dosažení cíle sledovaného Směrnicí, nelze činit odpovědným soukromoprávní subjekt, a to ani s odkazem na eurokonformní výklad, jenž meze výkladu právní normy nepřípustně překračuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež shledává přípustným pro řešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, zda právní řád České republiky, zejména ustanovení zákona o cestovním ruchu a zákona o pojistné smlouvě, lze vyložit v souladu s principem plné náhrady zaplacené ceny zájezdu, jehož uplatnění vyžaduje čl. 7 směrnice 90/314/EHS. Dovolatelka podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že úpravu cestovní smlouvy v občanském zákoníku a ustanovení zákona o cestovním ruchu lze vyložit tak, že je v nich promítnut princip plné náhrady zaplacené ceny zájezdu prosazovaný Směrnicí, přičemž je třeba zvolit tuto výkladovou variantu jako variantu eurokonformní a výhodnější pro spotřebitele. Vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, neboť tato výkladová hlediska opomenul a nezohlednil specialitu právní úpravy pojištění pro případ úpadku v zákoně o cestovním ruchu vůči zákonu o pojistné smlouvě. V doplňujících podáních dovolatelka argumentuje závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2334/14, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1868/14, ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2390/15. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit jí částku 13 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 5. 4. 2012 do zaplacení a uhradit jí náklady soudního řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Akcentuje, že podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o cestovním ruchu vzniká v případě úpadku cestovní kanceláře jejímu zákazníku právo na plnění z pojistné smlouvy, tedy na plnění, jak bylo pojistnou smlouvou ujednáno, případně v mezích pojistného limitu ujednaného v souladu se zákonem. Prosazuje názor, že Česká republika nedostála své povinnosti řádné implementace Směrnice do svého právního řádu, poukazuje na judikaturu Evropského soudního dvora, podle níž povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátního práva nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem, a na výslovnou úpravu limitace pojistného plnění v § 8 odst. 2 zákona o cestovním ruchu a v § 28 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, a namítá, že důsledky nedostatečné implementace Směrnice nelze hojit na ní. Podrobně polemizuje s argumentací dovolatelky, zdůrazňuje princip právní jistoty a předvídatelnosti zákona a poukazuje na důsledky, jež by byly spojeny s vyloučením principu limitu pojistného plnění. Prosazení opačného názoru by podle jejího mínění vedlo k uložení povinnosti nikoliv na základě zákona a k porušení principu rovnocennosti subjektů soukromého práva. V doplňujících po