32 Cdo 139/2015 — Nejvyšší soud

32 Cdo 139/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 1. 2017 Spisová značka:32 Cdo 139/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.139.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pojištění Smlouva cestovní Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 159/1999Sb. § 28 předpisu č. 37/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 3. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 139/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, PSČ 186 00, proti žalované Generali Pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132,PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 13 510 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 72 Co 79/2014-164, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 72 Co 79/2014-164, se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2013, č. j. 11 C 15/2012-98, se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 111 Kč a na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 880 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 11 C 15/2012-98, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 13 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 5. 4. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a nahradit jí náklady řízení ve výši 10 486,40 Kč (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně v roce 2011 uzavřela s cestovní kanceláří I. PARKAM HOLIDAYS s. r. o. (dále jen „cestovní kancelář“) cestovní smlouvu o zájezdu v celkové ceně 32 920 Kč. Poté, co byl na majetek cestovní kanceláře prohlášen konkurz a zájezd se neuskutečnil, žalovaná vyplatila žalobkyni z titulu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění ve výši 19 410 Kč. Zbývající část zaplacené ceny zájezdu ve výši 13 510 Kč odmítla uhradit s odůvodněním, že sjednaná výše pojistného plnění nepostačuje k uspokojení všech uplatněných nároků klientů cestovní kanceláře v plné výši. Soud prvního stupně zdůraznil, že právní úpravu cestovní smlouvy v občanském zákoníku (v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeném ke dni 1. 1. 2014, dále též jen „občanský zákoník“ či „obč. zák“) je nutno vykládat se zřetelem na obecná ustanovení občanského zákoníku o ochraně spotřebitele a v souladu se smyslem a účelem směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. 6. 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále jen „Směrnice“). Konstatoval, že dostane-li se cestovní kancelář do úpadku a není-li z tohoto důvodu schopna poskytnout svým klientům v souladu s uzavřenými cestovními smlouvami sjednané zájezdy, má podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovním ruchu“), povinnost vrátit zákazníkům zaplacenou cenu zájezdu. Podle § 6 odst. 1 tohoto zákona je cestovní kancelář povinna sjednat pojištění záruky, na jehož základě vzniká zákazníkovi mimo jiné právo na vrácení zaplacené ceny zájezdu. Ustanovení § 6 odst. 3 zákona o cestovním ruchu stanoví povinnost sjednat pojistnou smlouvu tak, aby se pojištění vztahovalo na veškeré prodané zájezdy v době platnosti pojistné smlouvy. Z toho soud prvního stupně dovodil, že v případě úpadku cestovní kanceláře musí být jejímu klientovi garantováno vrácení všech peněžních prostředků, které na základě uzavřené smlouvy poskytl, a jeho právo nemůže být omezeno pojistným limitem. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona o cestovním ruchu stanoví pouze minimální limit pojistné částky, která musí být sjednána v pojistné smlouvě; pokud je nižší než zákonné nároky zákazníků cestovní kanceláře k okamžiku vzniku pojistné události, je takové ujednání neplatné podle § 6 odst. 3 věty třetí tohoto zákona. Soud prvního stupně argumentoval, že je na pojišťovně uzavírající pojištění s cestovní kanceláří, aby pojistnou částku ve výši 30% ročních plánových tržeb z prodeje zájezdu, popř. ve výši 30% těchto tržeb v předchozím roce, považovala za zákonné minimum, které nebude využito automaticky, nýbrž pouze v těch případech, kdy zjevně pokryje nároky zákazníků z prodaných zájezdů. Protože dospěl k závěru, že tuzemská právní úprava zajišťuje ochranu zákazníků cestovních kanceláří v rozsahu předpokládaném Směrnicí, soud prvního stupně nepřisvědčil argumentu žalované, že Směrnice byla do českého právního řádu transponována vadně a za závazky cestovní kanceláře má proto jejím zákazníkům odpovídat stát. Žalobkyni soud prvního stupně přiznal náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z odměny jejího advokáta za 4 úkony právní služby po 1 660 Kč podle advokátního tarifu, ze 4 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty, jejímž je advokát plátcem, ve výši 1 646,40 Kč. K odvolání žalované odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 14 230 Kč a před soudem odvolacím částku 6 111 Kč (druhý výrok). Odvolací soud dospěl k závěru, že z vnitrostátní úpravy zakotvené v § 6 až 8 zákona o cestovním ruchu nelze dovodit povinnost žalované poskytnout žalobkyni z důvodu úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění nad rámec pojistné částky sjednané s cestovní kanceláří, stanovené v souladu s § 8 odst. 2 uvedeného zákona. Argumentace soudu prvního stupně nemá podle jeho názoru oporu v právních předpisech ani v pojistné smlouvě. Zdůraznil, že odpovědnost za náležitou implementaci Směrnice má členský stát, jenž odpovídá za škodu, kterou způsobil jednotlivcům nenáležitým provedením směrnice; za situaci, kdy vnitrostátní úprava neumožňuje dosažení cíle sledovaného Směrnicí, nelze činit odpovědným soukromoprávní subjekt, a to ani s odkazem na eurokonformní výklad, jenž meze výkladu právní normy nepřípustně překračuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež shledává přípustným pro řešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, zda právní řád České republiky, zejména ustanovení zákona o cestovním ruchu a zákona o pojistné smlouvě, lze vyložit v souladu s principem plné náhrady zaplacené ceny zájezdu, jehož uplatnění vyžaduje čl. 7 směrnice 90/314/EHS. Dovolatelka podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že úpravu cestovní smlouvy v občanském zákoníku a ustanovení zákona o cestovním ruchu lze vyložit tak, že je v nich promítnut princip plné náhrady zaplacené ceny zájezdu prosazovaný Směrnicí, přičemž je třeba zvolit tuto výkladovou variantu jako variantu eurokonformní a výhodnější pro spotřebitele. Vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, neboť tato výkladová hlediska opomenul a nezohlednil specialitu právní úpravy pojištění pro případ úpadku v zákoně o cestovním ruchu vůči zákonu o pojistné smlouvě. V doplňujících podáních dovolatelka argumentuje závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2334/14, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1868/14, ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2390/15. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit jí částku 13 510 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 5. 4. 2012 do zaplacení a uhradit jí náklady soudního řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Akcentuje, že podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o cestovním ruchu vzniká v případě úpadku cestovní kanceláře jejímu zákazníku právo na plnění z pojistné smlouvy, tedy na plnění, jak bylo pojistnou smlouvou ujednáno, případně v mezích pojistného limitu ujednaného v souladu se zákonem. Prosazuje názor, že Česká republika nedostála své povinnosti řádné implementace Směrnice do svého právního řádu, poukazuje na judikaturu Evropského soud