32 Cdo 176/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 176/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 7. 2017 Spisová značka:32 Cdo 176/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.176.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 241a o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 9. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.9.2017II.ÚS 3004/17JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto16.1.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 176/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně JUDr. Jiřiny Lužové, se sídlem v Praze – Starém Městě, Dušní 866/22, jako insolvenční správkyně dlužníka R. R., zastoupené JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Máchova 838/18, PSČ 120 00, proti žalované THESEA CZ a.s., se sídlem v Praze 4 – Hájích, Arkalycká 877, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 27456307, zastoupené JUDr. Janem Bělohradským, advokátem se sídlem v Praze 6 – Bubenči, náměstí Interbrigády 949/3, o zaplacení 1 760 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 36/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, č. j. 3 Cmo 286/2015-236, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 18 924,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. O d ů v o d n ě n í : Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání, jež v souzené věci není přípustné podle § 238a o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz). Dovolatelka oproti tomu, co zákon výslovně ukládá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V otázce dovolání se spokojuje s pouhou citací ustanovení § 237 o. s. ř.; to za splnění požadavku zakotveného v § 241a odst. 2 o. s. ř. považovat nelze. Údajem, jenž snad lze z hlediska věcného (obsahového) vztáhnout k § 237 o. s. ř., je argument, že „ve sporu se vyskytla otázka zásadního právního významu, se kterou se odvolací soud uspokojivě nevypořádal, přitom se jedná o otázku rozhodovanou odvolacím a dovolacím soudem rozdílně, a v tomto případě rovněž rozhodnutou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem“. Z dovolání je patrno, že má jít o otázku výkladu smlouvy o zprostředkování, a skutečnost, že se jedná o otázku rozhodovanou odvolacím a dovolacím soudem rozdílně, má vyplývat z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3042/2008 (jde o rozhodnutí ze dne 19. 1. 2009). Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamná argumentace zásadním právním významem. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tím spíše je ve vztahu k přípustnosti dovolání bezcenná argumentace rozporem řešení právní otázky s hmotným právem, které jako typický důvod zásadního významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce uváděl občanský soudní řád v ustanovení § 237 odst. 3 ve znění účinném do 30. 6. 2009. Tvrzení, že se jedná o otázku rozhodovanou odvolacím a dovolacím soudem rozdílně, by mohlo významově odpovídat předpokladu přípustnosti spočívajícímu v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argument, podle kterého odvolací soud posoudil dovolatelem vytčenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. R 4/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tento požadavek lze mít v souzené věci z hlediska formálního za splněný odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3042/2008. K závěru o přípustnosti dovolání však tento odkaz vést nemůže, neboť jde o odkaz nepřípadný. V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu zabýval předpoklady, za nichž lze právní úkon posoudit jako neurčitý a tudíž jako neplatný podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Na řešení otázky určitosti předmětné zprostředkovatelské smlouvy však napadené rozhodnutí nespočívá; odvolací soud se určitostí smlouvy výslovně nezabýval, neboť si zjevně smlouvu vyhodnotil jako dostatečně určitou a ani dovolatelka určitost smlouvy nezpochybnila. Především však odvolací soud nezaložil své rozhodnutí toliko na závěru, proti jehož správnosti dovolatelka prostřednictvím otevřené otázky výkladu smlouvy o zprostředkování brojí a podle něhož ze smlouvy vyplývá, že zprostředkovatel byl povinen pouze obstarat pro dovolatelku příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, tuto svou povinnost splnil a nárok na provizi mu vznikl již obstaráním této příležitosti ve smyslu § 645 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). Na základě skutkových závěrů, podle nichž příčinou, proč k uzavření smlouvy nakonec nedošlo, byly rozpory uvnitř žalované obchodní společnosti (dovolatelky), a smlouva tak nebyla uzavřena z důvodů na její straně, odvolací soud dovodil, že je třeba aplikovat ustanovení § 646 věty první obch. zák., podle něhož tam, kde podle smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na provizi teprve splněním závazku třetí osoby ze zprostředkovávané smlouvy, vzniká zprostředkovateli tento nárok rovněž v případě, kdy závazek tř