32 Cdo 1972/2009
Nejvyšší soud · 18. 5. 2010
32 Cdo 1972/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně D & I CONSULTING LIMITED, se sídlem v Londýně N2 OTJ, Juliana Close 29, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalované J.S., zastoupené opatrovníkem JUDr. J. J., advokátem se sídlem v Praze - Běchovicích, Podnikatelská 565, o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 45/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2009, č. j. 18 Co 539/2008-101, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. října 2008, č. j. 52 C 45/2007-87, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Je-li předmětem postupní smlouvy podle § 524 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) více pohledávek, pak požadavek určitosti (identifikace) postupovaných pohledávek (§ 37 odst. 1 obč. zák.) též co do jejich rozsahu (výše) musí být naplněn u každé z nich. Tak tomu není v případě, je-li ve smlouvě o postoupení pohledávek uveden pouze celkový součet postupovaných pohledávek, aniž je ze smlouvy seznatelná výše jednotlivých pohledávek. Skutečnost, že rozsah, v jakém hodlal postupitel postupníku postoupit jednotlivé pohledávky, vyplynul z dokazování před soudem, je pro tento závěr nerozhodná, neboť požadavek určitosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. lze posuzovat pouze z tohoto úkonu (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1154/2007, dále též jeho rozsudek ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, s. 266, nebo rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, s. 145, či rozsudek ze dne 18. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 9, nebo rozsudek ze dne 16. května 2006, sp. zn. 32 Odo 694/2005), nikoli ze skutečností, které vyjdou dodatečně najevo v soudním řízení (jak se mylně domnívá dovolatelka). Dospěl-li proto odvolací soud k závěru o absolutní neplatnosti postupní smlouvy z důvodu její neurčitosti, kterou spatřoval právě v tom, že v situaci, kdy je v ní uveden jen celkový součet postoupených pohledávek, neodkazuje na jednu smlouvu, z níž by bylo možné výkladem dovodit existenci určité pohledávky (či určitých pohledávek), ale na smlouvy dvě (konkrétně na smlouvu o úvěru a smlouvu o zřízení a vedení IDEAL konta), Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem či rozhodovací praxí soudů.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu