32 Cdo 2051/2013 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2051/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 7. 2015 Spisová značka:32 Cdo 2051/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2051.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zdravotnictví Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 17 odst. 7 předpisu č. 48/1997Sb. ve znění od 31.12.2000 do 31.03.2006 Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:6. 10. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2051/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 47114321, proti žalované Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Patočkova 1471/77, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25610619, o zaplacení částky 889 284 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 74/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 68 Co 443/2012-172, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek ze dne 11. května 2012, č. j. 9 C 47/2008-151, v pořadí druhý v této věci, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 889 284 Kč s úrokem z prodlení od 1. července 2006 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně jako zdravotní pojišťovna a žalovaná jako zdravotnické zařízení domácí zdravotní péče fyzioterapie, ergoterapie a klinické logopedie uzavřely dne 9. května 2001 „rámcovou“ smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, k níž poté, co příslušné dohodovací řízení nevedlo k výsledku, uzavřely dne 26. července 2004 dodatek platný pro druhé pololetí roku 2004, dne 9. února 2005 dodatek pro první pololetí roku 2005 a dne 15. srpna 2005 pak dodatek pro druhé pololetí roku 2005. V článku I bodu 4 dodatku ze dne 26. července 2004 bylo ujednáno, že žalobkyně v rozhodném období uplatní na základě § 17 odst. 7 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb. omezení celkové úhrady ve výši 100 % skutečné úhrady (po vypořádání všech zákonných a smluvně dohodnutých regulací) z posledního smluvně dohodnutého období, kterým bylo 1. pololetí roku 2004. Totožný regulační parametr byl sjednán též v následujících dvou dodatcích. Úhrada za zdravotní péči, kterou poskytla žalovaná pojištěncům žalobkyně ve druhém pololetí roku 2004, překročila úhradu poskytnutou za předchozí pololetí o 251 245 Kč a rozdíl úhrad mezi prvním a druhým pololetím roku 2005 činil 638 039 Kč. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož sjednání regulačního parametru smluvními stranami bylo v souladu s principem autonomie vůle a okolnost, že dodatky nebyly sjednány v rámci dohodovacího řízení podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 31. prosince 2000 do 31. března 2006 (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), nemá za následek jejich neplatnost. Odvolací soud argumentoval, že podle závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3047/2008 (jde o usnesení ze dne 25. května 2011, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz) smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče představuje zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru a smluvní autonomie při sjednávání obsahu smlouvy je modifikována tím, že na uvedený regulovaný typ vztahu stát vykonává svůj vliv stanovením obecných podmínek, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů a na jejichž základě mohou tyto vzájemné vztahy realizovat. Zdůraznil, že Nejvyšší soud tu připouští nutnost veřejné regulace zdravotního pojištění s tím, že částečné omezení smluvní volnosti, spočívající právě v nutnosti respektování výsledku dohodovacího řízení, nelze považovat za porušení smluvní volnosti, nýbrž za regulaci tohoto zvláštního vztahu ze strany státu, podstatnou pro fungování systému veřejného zdravotního pojištění. Odvolací soud dovodil, že pokud nedošlo k sjednání regulačních omezení v dohodovacím řízení, bylo na místě postupovat podle ustanovení § 17 odst. 7 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., podle něhož zůstávají v platnosti výše úhrad včetně regulačních omezení i po skončení období, na které byly sjednány nebo stanoveny, do doby, než dohodovací řízení sjedná nové výše úhrad včetně regulačních omezení, nebo do doby, než Ministerstvo zdravotnictví (dále též jen „ministerstvo“) stanoví nové výše úhrad včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí vyhláškou. Na základě toho uzavřel, že ujednání o regulačních omezeních obsažená v článku I odst. 4 dodatků z 25. července 2004 a 15. srpna 2005 jsou neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s ustanovením § 17 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost z toho, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené, zda zdravotní pojišťovna a poskytovatel zdravotních služeb se mohou při sjednávání podmínek a výše úhrady za poskytování zdravotních služeb odchýlit od ustanovení § 17 odst. 7 zákona č. 48/1997 Sb. Dovolatelka především namítá, že povinnost dodržovat závěry dohodovacího řízení judikovaná Nejvyšším soudem se týká dohodovacího řízení o rámcových smlouvách, které je naprosto odlišné od dohodovacího řízení o výši a podmínkách úhrady. Argumentuje též, že důvodem přípustnosti státní regulace je ochrana systému veřejného zdravotního pojištění a celkově pozitivní vliv regulace na systém financování zdravotních služeb a ona v souzeném případě uplatnila přísnější pravidla, než jaká byla stanovena na základě zákona. Dovolatelka má za to, že se tak stalo v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. září 2011, sp. zn. I. ÚS 2304/11, potvrzujícím ústavnost a potřebnost omezení úhrad pro ochranu systému veřejného zdravotního pojištění s omezenými příjmy, a s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 10. července 1996, uveřejněným pod číslem 206/1996 Sb. (jde o nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/95), z něhož rovněž dovozuje přípustnost limitace úhrad. Dovolatelka odkazuje též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 32 Cdo 3067/2010, podle něhož je oprávněná regulace nejen objemu poskytnuté zdravotní péče, ale i úhrad z veřejného zdravotního pojištění, a vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí nerespektuje již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3047/2008, podle něhož omezení smluvní volnosti musí být pouze částečné a stát může svůj vliv vykonávat pouze stanovením obecných podmínek. Omezení smluvní volnosti v pojetí napadeného rozhodnutí dovolatelka shledává absolutním, neboť má za to, že strany jsou fakticky zbaveny možnosti řídit své smluvní závazky a jakkoliv je ovlivňovat v průběhu jejich trvání. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká absenci úvahy, zda lze ujednání o regulačních omezeních „prohlásit za neplatné samostatně podle § 41 obč. zák.“, a vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud měl „za neplatné prohlásit“ celé dodatky a zabývat se otázkou existence právního titulu pro realizovaná plnění. Z napadeného rozsudku lze podle jejího názoru dovodit, že tímto titulem mají být zřejmě závěry dohodovacích řízení a vztahy účastníků by se tak měly řídit závaznými opatřeními Ministerstva zdravotnictví ZD 04/2004 a ZD 04/2005 uveřejněnými ve věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 6/2004 a 7/2005. Argumentuje, že v takovém případě se odvolací soud měl vypořádat s její námitkou, odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05, že povinná aplikace dohodovacího řízení, respektive závazných opatření ministerstva, je v rozporu s článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Závěrem dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že právní posouzení odvolacího soudu se příčí pravidlům českého práva i práva Evropské unie o zákazu tzv. veřejné podpory, neboť způsob stanovení podmínek a výše úhrad neplní podmínky pro výjimky z tohoto zákazu, definované pro toto období zejména rozsudkem Evropského soudního dvora ze dne 24. července 2003, sp. zn. C-280/00, Altmark Trans GmbH a Regierungspräsidium Magdebur