32 Cdo 2224/2019 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2224/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2019 Spisová značka:32 Cdo 2224/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2224.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o úvěru Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2224/2019-920 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Šestý uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, identifikační číslo osoby 24213276, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na můstku 383/1, o zaplacení částky 1 372 065,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 126/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2018, č. j. 15 Co 189/2017-880, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 12 C 126/2005-721, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 080 383,11 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 291 682,40 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným (výrok III.), mezi žalobkyní a státem (výroky IV. a V.) a mezi žalovaným a státem (výrok VI.). Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a) zrušil co do částky 37 050,13 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil, b) změnil co do částky 552 498,36 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu o zaplacení částky 552 498,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,73 % ročně z částky 109 447,70 Kč za dobu od 1. 4. 2005 do zaplacení zamítl, a c) potvrdil jej co do částky 490 834,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,27 % ročně z částky 109 447,70 Kč za dobu od 1. 4. 2005 do zaplacení (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a VI. o nákladech řízení (druhý až čtvrtý výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání [výslovně pouze proti prvnímu výroku pod písmenem c)], přičemž co do přípustnosti dovolání cituje ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a má za to, že postup odvolacího soudu byl „v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu“, kterou konkrétně cituje. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatel předkládá otázku „zda je v souladu se zákonem, postup odvolacího soudu, když provedl dokazování novými důkazy v odvolacím řízení, aniž by zohlednil tzv. zákaz novot dle § 205a) o. s. ř. a koncentraci řízení“. Má za to, že odvolací soud se provedením důkazů, které neprovedl soud prvního stupně, odchýlil od judikatury citované v dovolání. Tomuto názoru však nelze přisvědčit. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněném pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který dovolatel poukazuje, šlo o situaci, kdy žalovaný před soudem prvního stupně neúspěšně vyjadřoval svůj nesouhlas se znaleckým posudkem a žádal jeho přezkoumání, tuto argumentaci zopakoval též v odvolání a odvolací soud uzavřel, že jde o novou skutečnost. Tento závěr Nejvyšší soud označil za nesprávný a zdůraznil, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Dovolatel odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v němž Nejvyšší soud zdůraznil nutnost odlišovat rozhodné skutečnosti a důkazy k jejich prokázání od projevu účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, z něhož dovolatel rovněž cituje, vycházel ze zcela odlišného procesního stavu věci, neboť se týkal situace, kdy nové skutečnosti v odvolacím řízení uváděl vedlejší účastník. Jestliže dovolatel „cituje“ nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), patrně přehlíží, že parafrázuje vyjádření stěžovatele, nikoli závěry Ústavního soudu. Ústavní soud v tomto rozhodnutí vysvětlil pojem „označení“ důkazů a zdůraznil rozdíl oproti žalobnímu tvrzení. Závěr odvolacího soudu, že předmětné důkazy je možno provést, neboť se ve spise již nacházely (historický výpis z účtu) nebo potřeba jejich provedení vyplynula z obsahu spisu (sdělení České národní banky, oznámení Komerční banky a doklad Živnostenské banky), není se závěry citované judikatury v rozporu. Dovolatel má dále za to, že na D. H. (který podepsal uznání dluhu za obligačního dlužníka R.), byl při podpisu uznání vyvíjen nátlak, a cituje konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena otázka bezprávné výhrůžky. Prostřednictvím této námitky však nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť odvolací soud dovolatelem formulovanou „otázku“ neřešil. Odvolací soud zdůraznil, že je vázán pravomocným mezitímním rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 5. 2009, č. j. 12 C 126/2005-409, podle něhož žalovaný ručí za dluh obligačního dlužníka vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. 12. 1995, č. A 40325-00, a proto se námitkou neplatnosti uznání dluhu obligačním dlužníkem nemohl zabývat. Stran dovolatelem předložené „otázky“ tedy odvolací soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Dovolatel rovněž namítá, že „úrok ve výši 25 % je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale navíc se jednoznačně jedná o lichvu“. K tomu Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že odvolací soud žalobkyni nepřiznal „úrok“ (ve skutečnosti šlo o úrok z prodlení) v požadované výši 25 % ročně, ale pouze ve výši 15,27 % ročně. Dovolatel tedy ve své argumentaci vychází z odlišného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu nap