32 Cdo 2903/2019 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2903/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2020 Spisová značka:32 Cdo 2903/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2903.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Privatizace Promlčení Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. předpisu č. 92/1991Sb. § 398 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2033/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2903/2019-946 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně A.G. Service s. r. o., se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 167, PSČ 411 21, identifikační číslo osoby 47282550, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 47/73, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 168/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, č. j. 13 Co 470/2017-915, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 12 C 168/2010-873, rozhodl o změnách žaloby, co do částky 177 288 785, 50 Kč se zákonným úrokem z prodlení řízení zastavil, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 546 382 205,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud neshledává v argumentaci dovolatelky dostatečně pádné důvody, pro něž by se měl odklonit od své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe, podle níž a) rozhodování vlády o privatizaci na základě privatizačních projektů podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodováním jménem státu, jako vlastníka majetku, o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo; rozhodnutí vlády o privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby (stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněné pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3511/2012, jež je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupné na jeho webových stránkách), b) rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou či vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvou (rozsudek ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, a shodně např. usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015); schválený privatizační projekt není tudíž právním důvodem nabytí privatizovaného majetku (rozsudek ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010), c) základním předpokladem pro aplikaci zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, je, že stát prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, tj. za situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní) s tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to nejen v souvislosti s volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci privatizace, ale rovněž i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zařazuje vhodné nemovitosti do procesu privatizace ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebo schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej prostřednictvím veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle § 10 odst. 1 citovaného zákona. Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci tyto dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z hlediska vztahu státu k nabyvatelům (uchazečům) o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu neuplatní [usnesení ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3511/2012, a ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 425/2010, rozsudek ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1971/2003, a rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 2391]. d) zákon č. 92/1991 Sb. je speciálním předpisem ve vztahu k zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušenému ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“) [srov. např. rozsudek ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2571/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 767, rozsudek ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, uveřejněný tamtéž pod číslem C 8643, a dále např. usnesení ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 546/2011), takže závazkové vztahy mající původ v tomto zákoně jsou vztahy obchodními (usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1426/2011, a ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 806/2013]. Dovolatelkou akcentovaný názor formulovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, uveřejněném pod číslem 103/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [podle něhož „kritériem pro posouzení charakteru právního vztahu, v němž vystupuje na jedné straně stát (státní orgány), nemůže být pouze povaha dílčího, konkrétního právního úkonu (kupní smlouva či smlouva o prodeji podniku), nýbrž povaha tohoto právního vztahu v jeho ucelené, komplexní podobě (tzv. velká privatizace) a především postavení a působení státu v jeho rámci (viz nezbytný proces schvalování privatizačního projektu v rámci tzv. velké privatizace ze strany vrchnostenských orgánů státu či povaha FNM ČR jako účastníka smlouvy)“], byl vyjádřen jen coby obiter dictum (což vnímá též dovolatelka) při posouzení souladu státem uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, ostatně se zřetelem na zcela specifické poměry tam souzené věci, jež v předmětném sporu dány nejsou. Zřejmě proto se tu Ústavní soud nikterak nevymezil jak k předchozí judikatuře Nejvyššího soudu a ke stanovisku jeho obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, jež bylo pod číslem 44/1994 uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, tak zejména ani ke své vlastní dosavadní judikatuře. V usnesení ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1734/07 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu