32 Cdo 3083/2010 – Nejvyšší soud

32 Cdo 3083/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Orgapol, akciová společnost, se sídlem v Podolí 78, PSČ 664 03, identifikační číslo osoby 00550485, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, za niž vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 6 855 455,68 Kč s příslušenstvím a 4 536 935,35 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 11/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2010, č. j. 17 Co 282/2005-213, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Podle obsahu spisu se žalobkyně (a předtím její právní předchůdkyně TAMDA a.s., identifikační číslo osoby 46709355) domáhala zaplacení částky 6 855 455,68 Kč jednak z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované a dále z důvodu jejího ručení za závazky jí zřízené příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice, jakož i úroku z prodlení s její úhradou, který vyčíslila na částku 4 536 935,35 Kč. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. 18 C 11/2001-135, ve znění usnesení ze dne 21. července 2005, č. j. 18 C 11/2001-143, uložil žalované zaplatit společnosti TAMDA a.s. 6 855 455,68 Kč se 4% úrokem z prodlení od 21. září 2002 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 4 536 935,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,03 % z částky 6 855 455,68 Kč od 22. září 1998 do 20. září 2002 a úroku z prodlení ve výši 5,03 % z částky 6 855 455,68 Kč od 21. září 2002 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně tak rozhodl stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 27. června 2004, č. j. 18 C 11/2001-87, který odvolací soud zrušil v napadené části usnesením ze dne 9. prosince 2004, č. j. 17 Co 231/2004-98, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Okresní úřad v Teplicích založil ke dni 1. ledna 1992 příspěvkovou organizaci Lékárenská služba Teplice, jejíž hlavní činností bylo zabezpečení zásobování zdravotnických zařízení v okrese Teplice léky a zdravotnickým materiálem. Písemným prohlášením ze dne 22. září 1998 Lékárenská služba Teplice uznala, že dluží společnosti TAMDA a.s. za dodané léky a zdravotnický materiál částku 6 855 455,68 Kč. Návrh na prohlášení konkursu na majetek Lékárenské služby Teplice byl soudem zamítnut pro nedostatek majetku. Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalované České republice vznikl dnem 1. ledna 2001 vůči žalobkyni TAMDA a.s podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) ručitelský závazek za splnění dluhu Lékárenské služby Teplice ve výši 6 855 455,68 Kč. Toto své posouzení zdůvodnil tím, že Lékárenská služba Teplice je státní příspěvkovou organizací, které vznikl dluh v souvislosti s výkonem její hlavní činnosti, přičemž ustanovení § 74 je použitelné i na právní vztahy (závazky příspěvkových organizací státu) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 218/2000 Sb. (t.j. před 1. lednem 2001), jelikož jeho přechodná ustanovení účinnost ustanovení § 74 neupravují. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 6 855 455,68 Kč se 4% úrokem z prodlení od 21. září 2002 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud považoval za podstatné pro výsledek sporu zodpovězení otázky, zda stát převzal na základě ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb. účinného od 1. ledna 2001 ručení za závazky příspěvkových organizací, které jím byly zřízeny podle zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky). Při jejím řešení vyšel z jeho ustanovení § 32 odst. 4, podle něhož „Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními předpisy stanoveno, nebo tehdy, když se k tomu zaváže. O převzetí takové záruky rozhoduje vláda na návrh ministra financí.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že požadavky cit. ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb. nebyly v posuzované věci naplněny. Žalovaná záruku za závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice nepřevzala a žádný zvláštní předpis v rozhodné době ručení státu za závazky příspěvkových organizací vzniklé z jejich činností nezakládal. Odvolací soud, ztotožňuje se se závěry Nejvyššího soudu formulovanými při řešení téže otázky v rozsudku ze dne 23. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 5116/2007, a odmítaje tak tzv. pravou retroaktivitu (zpětnou účinnost) pravidel o ručení státu za závazky příspěvkových organizací, na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb. nelze vztahovat na závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. Žalovaná proto nemá v dané věci postavení ručitelky a nelze na ní úspěšně požadovat plnění namísto dlužníka. Dospěl-li tedy soud prvního stupně k opačnému závěru, použitý právní předpis na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb. zakládá ručení státu i za závazky státních příspěvkových organizací, které vznikly v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. Podle dovolatelky mělo uvedené ustanovení za cíl navždy vyloučit obavu krajů, že jejich rozpočty budou neúměrně zatíženy povinností úhrady finančních závazků i za příspěvkové organizace dříve zřízené státem. Pokud by uvedené ustanovení nemělo mít zpětnou účinnost, zvolil by podle dovolatelky zákonodárce formulaci, že „za závazky příspěvkových organizací, které jim vzniknou v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti, ručí stát“, což neučinil. Dále poukazuje na to, že s ohledem na častou insolvenci státních příspěvkových organizací bylo záměrem Parlamentu ČR umožnit všem jejich věřitelům posílení jejich právně-ekonomické pozice tím, že se stát ustanovením § 74 „přihlásil“ ke své odpovědnosti za závazky jím zřízených příspěvkových organizací. Tvrdí, že Parlament ČR chtěl v rámci koncepce tohoto ustanovení poskytnout krajům i věřitelům generální záruku za závazky i dříve státem zřízených příspěvkových organizací. Česká republika nemohla přijmout žádnou konkrétní státní záruku za závazky Lékárenské služby Teplice podle právních předpisů účinných před 1. lednem 2001, protože odpovědnost vůči České republice z titulu jejího ručitelského závazku byla uplatněna až po 1. lednu 2001. Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelka zastává názor, že odpovědnost za závazky státních příspěvkových organizací je třeba posuzovat nikoli podle právních předpisů účinných v době vzniku závazků, ale podle právních předpisů účinných v době, kdy žalobkyně u soudu uplatnila návrh na vydání rozhodnutí soudu o tom, že tyto závazky existují, v jaké výši a kdo je povinen je uhradit. V souzené věci považuje za rozhodný den 4. listopad 2002, kdy změnila žalobu doplněním rozhodujících skutečností o tvrzení, že zaplacení žalované částky požaduje také z titulu ručení žalované za úhradu závazků Lékárenské služby Teplice coby příspěvkové organizace podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se ztotožnil s ne zcela přesvědčivou obrannou argumentací žalované, aniž se úplně vypořádal s odlišným právním názorem soudu prvního stupně. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu, resp. soudu prvního stupně, věc k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §