32 Cdo 3985/2008 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3985/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2009 Spisová značka:32 Cdo 3985/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3985.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3985/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci  žalobkyně S. T., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. J., advokátem, proti žalované P.-A. s.r.o., zastoupené JUDr. A. D., advokátem, o zaplacení 107.457,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 115/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č. j. 12 Cmo 502/2007-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.964.- Kč, k rukám zástupce žalobkyně JUDr. M. J., do tří dnů od právní moci usnesení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 3. května 2007, č. j. 46 Cm 115/2006-50 Krajský soud v Plzni uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 107.457,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 26. dubna 2006 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II.)    a rozhodl, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.), v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení uvedené částky, kterou uhradila žalované bez právního důvodu. Žalovanou tvrzenou dohodu mezi ní a P. J., podle níž zajistila odklizení havarovaného kamionu z dálnice D. a uskladnění převáženého nákladu, soud prvního stupně shledal za neplatnou, protože P. J. řidič havarovaného vozidla, který nebyl zaměstnancem žalobkyně a nebyl k ní ani v žádném jiném poměru, nebyl oprávněn žalobkyni zavazovat k plnění. Vozidlo, o něž šlo, nebylo ve vlastnictví ani v užívání žalobkyně a žalobkyně nebyla ani dopravcem. Tím byla společnost J. s.r.o. - v likvidaci, která byla rovněž nájemcem vozidla. Plnění poskytnuté žalobkyní žalované ve výši částky požadované žalobou je tedy plněním bez právního důvodu vynaloženým žalobkyní za sebe a nikoliv plněním za jiného vynaložené žalobkyní za dopravce, které by bylo nutno vymáhat po dopravci. Argumentaci žalované, že došlo ke vzniku zákonného zástavního práva k zásilce dle § 628 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) soud prvního stupně neakceptoval vzhledem k neexistenci přepravní smlouvy mezi účastníky řízení, a uzavření jiné smlouvy mezi nimi nebylo prokázáno. Skutečnost, že žalovaná zásilku zadržovala a vydala ji žalobkyni teprve po zaplacení, posoudil podle § 175 a § 180 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako výkon zadržovacího práva, které však nemohlo být uplatněno vůči žalobkyni, protože neměla vůči žalované žádný dluh. K odvolání žalované proti výroku I. a odvolání žalobkyně proti výroku III. uvedeného rozsudku Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně  potvrdil ve výroku I. a změnil jej ve výroku III. tak, že žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval za správné skutkové závěry soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že nebyla prokázána existence právního důvodu, na jehož základě by byla žalovaná oprávněna přijmout od žalobkyně částku ve výši 107.457.- Kč. Dovodil, že nebyla-li mezi účastníky řízení uzavřena přepravní smlouva, nemohlo žalované vzniknout zákonné zástavní právo k zásilce (§ 628 obch. zák.), a v souladu s ustanovením § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, překážka silničního provozu, jež je vozidlem, je odstraněna na náklad jejího uživatele, kterým však žalobkyně podle zjištění vyplývajících z evidence motorových vozidel nebyla. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen           „o. s. ř.“), a namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka spatřuje v tom, že řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou. Dovolatelka namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná totiž k prokázání svých tvrzení, že mezi účastníky řízení došlo k dohodě, podle níž jí žalobkyně zaplatila částku, jež je předmětem řízení, a nejde tak o bezdůvodné obohacení, navrhla důkazy. Ty však soud prvního stupně neprovedl, aniž tento postup řádně odůvodnil ve svém rozhodnutí, a odvolací soud bez dalšího jím zjištěný skutkový stav převzal. Podle názoru žalované tento postup byl v rozporu se standardní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na jejichž rozhodnutí poukazovala.  Z nedostatečně zjištěného skutkového stavu odvolací soud (který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci právního důvodu, na jehož základě by byla žalovaná oprávněna od žalobkyně převzít žalovanou částku), vyvodil nesprávný právní závěr                o neexistenci zákonného zástavního práva a nesprávně rovněž posoudil vydání zásilky žalobkyni, protože podle dovolatelky „vzdání se zadržovacího práva by bylo možné dle ustanovení § 180 odst. 1 obč. zák. jen v případě, že by se žalovaná vzdala své pohledávky“. Žalovaná proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Žalobkyně označila ve svém vyjádření dovolání za nedůvodné, obsáhle polemizovala s argumentací v něm uplatněnou a navrhla jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaná výslovně dovolává, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009 zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Dovolací soud k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nedospěl. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka vymezila dovolací důvody tak, že namítá jednak vady řízení s důsledkem nesprávného rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jednak nesprávné právní posouzení. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.