32 Cdo 4953/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4953/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2018 Spisová značka:32 Cdo 4953/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4953.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 3. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.3.2019II.ÚS 886/19JUDr. Ludvík Davidodmítnuto30.4.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 4953/2017-866 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Družstvu BADEM, se sídlem v Praze 5, Seydlerova 3/2151, identifikační číslo osoby 00551911, zastoupenému JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1546/26, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 319/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 58 Co 74/2017-826, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 26 C 319/2006-790 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem jednotek č. 2144/301, č. 2145/302, č. 2145/303, č. 2146/304, č. 2144/305, č. 2146/306, č. 2146/307, č. 2148/308, č. 2148/309, č. 2149/310, č. 2149/311, č. 2150/312, č. 2150/313, č. 2151/314, č. 2151/315, č. 2153/316, č. 2153/317, č. 2144/318 v budově označené čísly popisnými XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, postavené na pozemcích parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné „hmotněprávní i procesní“ posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v prvním výroku změnil tak, že žalobě o určení vlastnictví vyhoví a v druhém výroku tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatel předkládá otázku „posouzení platnosti uzavřené leasingové smlouvy z hlediska její souladnosti s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,“ maje za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dále ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4125/2016, a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4400/2016, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel této své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání nedostál, neboť na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo řešení napadené otázky odvolacím soudem v rozporu, neodkázal. Dovolatel dále formuluje otázku „co vše v rámci rozhodovací činnosti členské schůze lze zahrnout pod pojem základní otázky koncepce rozvoje družstva“, která podle jeho názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. V rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že základními otázkami koncepce rozvoje družstva je třeba rozumět dlouhodobé směřování družstva, tj. zejména rozsah a strukturu jeho aktiv, jeho investiční strategii, výrobní či jiné zaměření a podobně. Od těchto otázek je pak nutno odlišit úkony, jimiž je základní koncepce rozvoje družstva realizována. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že základními otázkami koncepce rozvoje družstva je třeba rozumět spíše změnu zaměření činnosti družstva nebo změnu předmětu nebo rozsahu činnosti, o což se v případě uzavření smlouvy o koupi najaté věci nejednalo (jde o úkon realizace). Odvolací soud tak postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, uzavřel-li, že nelze dovozovat, že by členská schůze musela předmětný úkon schválit. Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelem (uzavření leasingové smlouvy v rozporu s dobrými mravy nebo vyloučení ustanovení § 492 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, smluvními stranami), neboť dovolatel oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a předpoklad přípustnosti není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání. Jestliže dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně uvedl, že žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti o úmyslu obou stran zkrátit možnost uspokojení věřitelů, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního poso