32 Odo 1042/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 1042/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2008 Spisová značka:32 Odo 1042/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1042.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 63/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1042/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně K. D., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 158/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2005 č. j. 3 Cmo 254/2004-115, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 325 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. května 2004 č. j. 37 Cm 158/2002-82 zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně od 16. 11. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. října 1998 smlouvu o úplatném převodu akcií společnosti S. s. s., a. s. (dále jen „Společnost“). Touto smlouvou se žalovaný zavázal převést na žalobkyni 21 611 ks zaknihovaných akcií znějících na majitele o nominální hodnotě 1 000 Kč za kupní cenu 4 054 054 DEM. Ve smlouvě účastníci v § 5 odstavci 5.23 sjednali, že žalovaný se nebude po dobu tří let od podpisu této smlouvy přímo či nepřímo účastnit hospodářské soutěže se Společností pro předměty podnikání v oblasti nakládání s odpady a nebezpečnými odpady uvedenými ve výpisu z obchodního rejstříku v příloze č. 18 této smlouvy na celém území České republiky a po uplynutí této doby pak na území okresů Č. L., D., C., J. n. N., L., L., L., M., T. a Ú. n. L. již bez časového omezení. Žalovaný jako jediný společník založil počátkem roku 2000 společnost S. s.r.o., která mimo jiné podnikala a podniká i v oboru nakládání s odpady, včetně likvidace nebezpečných odpadů, a v polovině roku 2001 převedl svůj podíl v této společnosti na třetí osobu. V předmětné smlouvě o převodu akcií se žalovaný v § 6 odstavci 6.3 zavázal, že zaplatí žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč za každý případ porušení povinností podle § 5 odstavce 5.23. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že závazek neúčastnit se hospodářské soutěže se žalobkyní, pro jehož porušení se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty podle § 6 odstavce 6.3 smlouvy, žalovaný v předmětné smlouvě nepřevzal. Žalobkyně a Společnost představují dvě samostatné osoby a závazek žalovaného nekonkurovat jedné z nich sám o sobě, bez dalšího, neimplikuje takový závazek ve vztahu k druhé. Ani vznik konkurenčního vztahu mezi žalovaným a Společností by bez dalšího nemusel znamenat vznik konkurenčního vztahu mezi žalovaným a žalobkyní. Pokud tedy žalovanému tvrzený závazek na základě smlouvy nevznikl, nemohlo žalobkyni vzniknout ani právo na zaplacení smluvní pokuty podle § 544 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) za jeho porušení. Soud prvního stupně posoudil i další námitky žalovaného. Ujednání stran v § 5 odst. 5.23 smlouvy o převodu akcií v rozsahu závazku žalovaného neúčastnit se po dobu tří let od podpisu smlouvy přímo či nepřímo hospodářské soutěže se Společností na území České republiky nepovažuje za dohodu o omezení hospodářské soutěže, která by vyžadovala souhlas tehdejšího Ministerstva pro hospodářskou soutěž (nyní Ú. p. o. h. s.), a to pro nesplnění podmínky stanovené v § 3 odst. 1 tehdy platného zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“), neboť předmětná dohoda nebyla uzavřena mezi soutěžiteli – žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy v dotčeném oboru soutěžitelem a ujednání v § 5 článku 5.23 smlouvy postrádalo materiální znak faktického protisoutěžního působení. Soutěž nemohla být závazkem žalovaného, jenž nebyl soutěžitelem (v širokém smyslu toho slova, tj. nebyl ani osobou, u níž lze s ohledem na všechny okolnosti s největší jistotou předpokládat, že začne v daném oboru vykonávat činnost), jakkoliv omezena, zkreslena či jinak narušena. Zákon chrání hospodářskou soutěž jako takovou, nikoliv soutěžitele či spotřebitele. Jestliže dohoda nezasáhne soutěž, ačkoliv zasáhne do možnosti jedné osoby (žalovaného) soutěže se zúčastnit, aniž však žalovaný jevil v době uzavření dohody jakýkoliv úmysl tak učinit, nelze tuto dohodu považovat s ohledem na nesplnění materiálního hlediska za zakázanou podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Smyslem konkurenční doložky sjednané v § 5 odst. 5.23 smlouvy o převodu akcií je poskytnout ochranu žalobkyni, která v ceně kupovaných akcií platila i za know-how, zákaznickou síť a další nehmotné složky podniku Společnosti, jež však byly dostupné i žalovanému, který od roku 1994 do roku 1998 aktivně působil ve Společnosti a který tedy hypoteticky mohl svých znalostí využít ve svůj prospěch, a tak do určité míry znehodnotit dané složky podniku Společnosti. Tyto složky však byly „majetkem“ Společnosti a k jejich využití tedy byla oprávněna pouze Společnost. Jestliže tedy žalobkyně v ceně akcií zaplatila i za tyto složky podniku Společnosti, přičemž do ceny byla promítnuta i určitá výlučnost těchto nehmotných složek, je logické, že se snažila alespoň na určitou dobu znemožnit žalovanému, který měl k předmětným složkám podniku přístup, aby jich využil ve svůj prospěch. Proto tedy strany uzavřely konkurenční doložku v ustanovení § 5 odst. 5.23 smlouvy o převodu akcií, jež měla žalobkyni umožnit využít ve svůj prospěch podnikatelské hodnoty, jež zprostředkovaně, spolu s podnikem Společnosti, kupovala a za něž žalovanému platila (ve formě ceny akcií). Jejich zpřístupnění žalovanému k dalšímu využití by mělo vliv na jejich hodnotu. Námitka žalovaného, že předmětem smlouvy bylo pouhých 21 611 ks akcií (z celkového počtu 146 033 ks) a tedy že hodnota nehmotných složek podniku Společnosti nemohla mít zásadní vliv na cenu akcií, je nepatřičná, protože žalovaný současně převáděl na žalobkyni obchodní podíl ve společnosti Sběrné suroviny export-import, s.r.o., jejímž byl jediným společníkem, přičemž uvedená společnost byla vlastníkem 99 427 ks akcií Společnosti. Žalobkyně tedy celou transakcí získala majoritní podíl ve Společnosti, což výrazně zvyšuje význam hodnoty nehmotných složek podnikání Společnosti na cenu akcií. V této souvislosti odkázal soud prvního stupně i na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 192/95, který shledal platnost konkurenční doložky v pracovněprávním vztahu a nepovažoval ji za dohodu narušující hospodářskou soutěž. Při uplatnění principu formální rovnosti je nutno dospět k závěru, že nespadá-li pod ustanovení § 3 odst. 1 zákona o hospodářské soutěži konkurenční doložka sjednaná mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřená před účinností § 29a zákoníku práce, jejíž smysl a účel byl obdobný doložce sjednané mezi účastníky, nemůže pod toto ustanovení spadat ani konkurenční ujednání mezi účastníky. Zneužití dominantního postavení žalobkyně, a tedy neplatnost ujednání v § 5 odst. 5.23 smlouvy o převodu akcií pro porušení § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, soud prvního stupně nedovodil. Žalobkyně si totiž nevynucuje žádnou neoprávněnou výhodu, jíž by bez váhy svého faktického postavení na trhu nezískala. Naopak žalovaný získal cenu za své akcie, do jejíž výše se promítl i jeho závazek podle § 5 odst. 5.23 smlouvy o převodu akcií. Jde tedy o fair ujednání, z něhož profitují obě smluvní strany. Uvedené ujednání je však platné jen v části, v níž se žalovaný zavázal neúčastnit se hospodářské soutěže se Společností po dobu tří let na území České republiky. V rozsahu zbývající části ujednání v § 5 článku 5.23 - časově neomezeného závazku žalovaného nepodnikat v oboru nakládání s odpady na území L. a Ú. k. – by takový závazek žalovanému znemožňoval vykonávat v určitém území jedno z práv zaručených Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod ČR – právo podnikat, což by s sebou neslo porušení rovnosti v právech žalobkyně a žalovaného (zaručené v článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ČR). V tomto rozsahu je tedy ujednání stran neplatné pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15.