32 Odo 1322/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 1322/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2005 Spisová značka:32 Odo 1322/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1322.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 19 odst. 3 předpisu č. 526/1990Sb. § 37 odst. 3 předpisu č. 97/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 1322/2004-68 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. I., proti žalované Ž. S. r., o zaplacení částky 7,610.529,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 565/93, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 1999, č.j. 2 Cmo 28/99-42, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 1998, č.j. 13 Cm 565/93-27, uložil žalované zaplatit společnosti Š. (dále též jen „společnost Š.“, případně „úpadkyně“) částku 7,610.529,- Kč a náklady řízení. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí představuje přisouzená částka náhradu nákladů, které vynaložil právní předchůdce společnosti Š. (dále též jen „státní podnik Š.“) jako dodavatel v souvislosti s přípravou plnění podle hospodářské smlouvy uzavřené s právním předchůdcem žalované – s Ú. ř. Č. (dále též jen „ÚŘ Č.“) - jako odběratelem, od níž ÚŘ Č. před její realizací odstoupilo. Jelikož podle uvedené smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, která dohodu jejich účastníků o ceně neobsahovala (dohoda o ceně nebyla podstatnou náležitostí smlouvy), mělo být plněno až po nabytí účinnosti tohoto zákona a smluvní strany se podle něho o ceně nedohodly, využilo tak ÚŘ Č. možnosti odstoupit od smlouvy podle § 19 odst. 3 tohoto zákona s těmi důsledky, že bude povinno nahradit státnímu podniku Š. náklady tím vzniklé. Tyto celkové náklady činily podle skutkového zjištění soudu prvního stupně částku 22,831.586,- Kč. Soud prvního stupně dále konstatoval, že zákonem č. 625/1992 Sb. v souvislosti s rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky zanikly ke dni 31. prosince 1992 Č. s. d. (dále též jen „Č.“) a jejich majetek a závazky přešly v rozsahu určeném zákonem a dohodou uzavřenou na základě zmocnění tímto zákonem na nástupnické organizace v České republice a ve Slovenské republice, přičemž pro závazky, které nemají jednoznačně vztah k majetku výhradně v jedné republice, bylo přijato pravidlo, že se dělí a přecházejí v poměru 2 : 1 (ČR : SR). Soud prvního stupně, vycházeje z uvedeného pravidla pro pohledávku společnosti Š. proti Č., dospěl k závěru, že na Č. d., jako právní nástupkyni Č. v České republice, přešla povinnost zaplatit společnosti Š. náklady ve výši 15,221.057,- Kč a na žalovanou, jako právní nástupkyni Č. ve Slovenské republice přešla povinnost zaplatit společnosti Š. náklady ve výši 7,610.539,- Kč. Za této situace žalobě v celém rozsahu vyhověl. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. července 1999, č.j. 2 Cmo 28/99-42, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení pro nedostatek podmínky řízení zastavil, jelikož dospěl k závěru, že souzená věc nepatří do pravomoci soudů České republiky, ani žádného jiného jejího orgánu. V souzené věci bylo řízení zahájeno až po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (konkrétně dne 6. září 1993) a protože po vzniku samostatných států není řešen v mezinárodní smlouvě poměr pravomoci soudů České republiky k soudům Slovenské republiky, je třeba se podle odvolacího soudu v otázce pravomoci řídit ustanoveními § 37 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle nichž věc nepatří do pravomoci soudů České republiky, neboť není dána místní příslušnost žádného z nich. Usnesení odvolacího soudu napadla společnost Š. dovoláním ze dne 15. prosince 1999 (doručeným Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 17. prosince 1999), v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudů České republiky z důvodu absence jejich místní příslušnosti. Dovolatelka, poukazujíc, že předmětem sporu je náhrada škody, dovozuje místní příslušnost soudu České republiky, a tím odvozeně i jeho pravomoc, z ustanovení § 87 písm. b) občanského soudního řádu. Proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby v řízení bylo pokračováno. Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Podle výpisu z obchodního rejstříku společnosti Š., vedeného Krajským soudem v Plzni, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2001, č.j. 29 K 33/2001-52, na majetek uvedené společnosti prohlášen konkurs a ustaven konkursní správce Ing. M. B., přičemž týmž dnem nastaly i účinky konkursu. Přípisem ze dne 13. května 2004, doručeným Městskému soudu v Praze dne 31. května 2004 (č.l. 52 spisu), správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. M. B. navrhl, aby soud pokračoval v řízení, jež bylo prohlášením konkursu na majetek úpadkyně ze zákona přerušeno [srov. § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů]. Přípisem ze dne 26. října 2004 doručeným Městskému soudu v Praze dne 1. února 2005 podal správce konkursní podstaty úpadkyně návrh na vstup nabyvatele práva - společnosti H.I.- do řízení na místo dosavadního žalobce. Tento svůj návrh odůvodnil tím, že mezi ním jako postupitelem a uvedenou společností jako postupníkem byla dne 16. května 2003 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, posléze doplněna a pozměněna dohodou o realizaci smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. června 2003, kterou na uvedenou společnost postoupil mimo jiné i pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, přičemž ho doložil jak cit. smlouvou a dohodou, tak i písemným souhlasem společnosti H. I.. se vstupem do řízení na místo žalobce. Jelikož k tvrzenému hmotněprávnímu nástupnictví v důsledku singulární sukcese došlo v průběhu dovolacího řízení, příslušelo vypořádat se s návrhem správce konkursní podstaty úpadkyně na vstup společnosti H. I. do řízení na místo dosavadního žalobce dovolacímu soudu. Za situace, kdy rovněž o tomto procesním nástupnictví bylo rozhodováno podle právní úpravy tohoto právního institutu v ustanovení § 107 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, soud žádné zvláštní rozhodnutí toto nástupnictví zakládající či konstatující nevydává, nýbrž se s otázkou procesního nástupnictví vypořádává v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí. Vzhledem k tomu, že uzavřením shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, nastala po zahájení dovolacího řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva (pohledávky) účastníka řízení, o než v řízení jde (v důsledku hmotněprávní singulární sukcese) a nabyvatel práva vyslovil se vstupem do řízení souhlas, dovolací soud jednal dále jako se žalobkyní (dovolatelkou) se společností H. I. Dovolání je v dané věci přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, není však důvodné. Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok dovoláním napaden a jen z důvodů v něm uplatněných (srov. § 242 odst. 1 a odst. 3 větu první o. s. ř.). Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Námitku dovolatelky lze obsahově podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.