32 Odo 1686/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 1686/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 2. 2006 Spisová značka:32 Odo 1686/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1686.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 526/1990Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 526/1990Sb. § 589 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 40a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1686/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Z. z. s. O. kraje, příspěvkové organizace, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, o 598 274 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na úhradu 3 394 586,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 154/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 15 Co 225/2005-83, takto: I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 45 775 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. R., advokáta. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2005, č.j. 15 Co 225/2005-83, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. března 2005, č.j. 17 C 154/2004-57, kterým byla žalované uložena výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni částku 598 274 Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení ročně od 16. 2. 2004 do zaplacení, a výrokem II. zamítnut vzájemný návrh žalované s tím, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 3 394 586,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 9. 1. 2004 do zaplacení; zároveň změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 29. 6. 2001 platnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, v níž se mimo jiné účastníce dohodly na ukončení smluvního vztahu založeného předešlou smlouvou ze dne 30. 10. 1995. V dodatku č. 1 smlouvy z 29. 6. 2001 účastnice mimo jiné v souladu s § 17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, dohodly způsob stanovení úhrady za poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Městský soud v Praze se ztotožnil se soudem prvního stupně, že sjednaná smluvní paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákon reguluje maximální cenu jednoho bodu za zdravotní výkon, přičemž při paušální úhradě je platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období. Žalovaná tedy neoprávněně na základě přepočtu paušální úhrady na výkonovou strhla z plateb ve prospěch žalobkyně částky jí stanovené za poskytování zdravotní péče, tudíž se žalobkyně důvodně domáhala vrácení těchto částek, a proto soud prvního stupně správně žalobě vyhověl a zároveň zamítl vzájemný návrh žalované jako nedůvodný. Odvolací soud uzavřel, že jakékoli následné přepočítávání dohodnuté paušální úhrady za poskytnutou zdravotní péči na bodové ohodnocení zdravotní péče a krácení úhrady z tohoto titulu je nepřípustné, jestliže zákon sjednání paušální úhradou jako jeden ze dvou možných způsobů úhrady připouštěl. Přepočítávání smluvního ohodnocení na bodové ohodnocení zdravotních výkonů by ve svých důsledcích bylo proti smyslu právní úpravy způsobu úhrady zdravotní péče a sjednání paušálního způsobu úhrady za poskytnuté výkony by bylo bezpředmětné. Odvolací soud odmítl právní názor žalované, že uzavřené smlouvy jsou relativně neplatné podle § 40a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro rozpor s cenovým předpisem ve smyslu § 589 obč. zák. Konstatoval, že i kdyby předmětná smlouva byla relativně neplatná pro rozpor s cenovým předpisem, nemůže se neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, přičemž ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná žalobkyni sama navrhla způsob úhrady zdravotní péče paušální sazbou, proto by se nemohla dovolávat relativní neplatnosti ve smyslu § 40a obč. zák. Závěrem se vypořádal s i odvoláním do výroku o nákladech řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen některých druhů výrobků a služeb - cenová regulace se vztahuje na veškeré způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví, upravující způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči. Poukazuje přitom, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů. Dovolatelka má za to, že oba soudy v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým výměrem Ministerstva financí platí regulované ceny, maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou zdravotní péči. Domnívá se, že není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, nedospěl-li k závěru, že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak budou platby provedeny, a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemohla dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu. Připouští, že sice byla navrhovatelem předmětných smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, avšak zdůrazňuje, že jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou způsobu úhrady za poskytovanou zdravotní péči, proto nezavinila neplatnost těchto smluv, které jsou neplatné pro rozpor se zákonem stanovující regulaci výše ceny za zdravotní péči. Nesouhlasí rovněž s názorem, že by měla plnit převzaté smluvní závazky, jsou-li tyto v rozporu s právními předpisy. Dovolatelka namítá i nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje dovolání žalované za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí. Zdůraznila, že dovolatelka neuvedla v dovolání žádné nové argumenty, které by již nebyly řešeny soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Pokud žalovaná argumentuje rozlišováním pojmů výše úhrady za zdravotní péči a pojmem způsobu úhrady, považuje je žalobkyně za čistě účelovou demagogickou hru se slovy, jestliže způsob úhrady za zdravotní péči paušální sazbou, jako jeden z možných zákonných způsobů úhrady, byl zároveň určením výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Poukazuje na právní závěr Ústavního soudu ČR s tím, že zákon o veřejném zdravotním pojištění je zákonem speciálním k zákonu o cenách, proto nesouhlasí s názorem dovolatelky, že cena (úhrada) za poskytovanou zdravotní péči stanovená paušální částkou byla v rozhodném období regulovanou cenou podle zákona o cenách, jež sice stanovil regulaci ceny za poskytnutou zdravotní péči, avšak jen pro výkonový způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjiš