32 Odo 233/2003 — Nejvyšší soud

32 Odo 233/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2004 Spisová značka:32 Odo 233/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.233.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 24 odst. 1 písm. c) předpisu č. 270/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 233/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně JUDr. J. Š., zastoupené, advokátem, proti žalovanému H. G. D., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 11 957 Kč a 14 440 DM (nyní 7 383,05 EUR) s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 70/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2002 č. j. 13 Co 248/2002, 13 Co 249/2002-13, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. dubna 2001 č. j. 15 C 70/95-113 zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 11 975 Kč a 14 440 DM s 18% úrokem z prodlení od 20. 7. 1993 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, jejichž výše byla stanovena samostatným usnesením ze dne 23. dubna 2001 č. j. 15 C 70/95-118. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně zastupovala žalovaného jako advokátka v restitučních sporech; tuto skutečnost učinili účastníci nespornou a také vyplývala z plné moci ze 4. 11. 1992 a dohody o úhradě za poskytnutou právní pomoc ze dne 20. 11. 1991. V bodu 1 této dohody se účastníci dohodli na odměně ve výši 10 % hodnoty restituovaného majetku až do výše 30 000 DM po úspěšném zakončení případu a v bodu 2, že hodiny odpracované při vyřizování tohoto případu budou uhrazeny při sazbě 80 DM včetně režijních nákladů s tím, že účty budou předkládány vždy čtvrtletně. Nesporně bylo také zjištěno, že žalovaný poskytl žalobkyni na zálohách celkem 12 000 DM a 33 635 Kč. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyně neprokázala, kdy došlo k uzavření platné dohody o právním zastoupení a co bylo jejím obsahem. Dovodil, že není možné, aby advokátka účtovala klientovi odměnu za právní zastoupení ještě před tím, než k tomu byla samotným klientem zmocněna, pokud něco takového klient dodatečně sám neakceptuje, a proto nelze přihlížet k právním úkonům specifikovaným žalobkyní za dobu od 20. 10. 1990 do 4. 3. 1992. Dohodu z 20. 11. 1991 posoudil jako absolutně neplatnou pro neurčitost a nejasnost, neboť není zřejmý rozsah právního zastoupení, a také pro rozpor s vyhláškou č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „advokátní tarif“). Advokátní tarif v § 6 stanovil horní hranici odměny částkou 200 Kč za hodinu, při zvlášť náročném případu 600 Kč za hodinu; v dané věci nelze aplikovat ani § 24 odst. 2 advokátního tarifu, podle kterého lze sjednat odměnu advokáta v cizí měně, pokud je předmětem řízení nárok na zaplacení v cizí měně. Pokud by žalobkyně ohledně výše sjednané odměny odkazovala na ustanovení § 24 odst. 1 advokátního tarifu, neunesla v tomto směru důkazní břemeno, neboť netvrdila ani neprokazovala, jaká je obvyklá odměna advokáta ve státě bydliště žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nutno aplikovat § 13 odst. 6 advokátního tarifu, který pro případ, že hodnotu věci nelze vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit s nepoměrnými obtíženi, stanovil sazbu mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní pomoci částkou 200 Kč, když jednotlivé úkony jsou jednoznačně specifikovány v § 16 advokátního tarifu. Vzhledem k výši složených záloh pak považoval za nadbytečné zabývat se dokazováním provedení jednotlivých právních úkonů žalobkyní, když je zřejmé, že odměna, která jí jako advokátce podle advokátního tarifu náležela, byla ze strany žalovaného zálohami několikanásobně překročena. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2002 č. j. 13 Co 248/2002, 13 Co 249/2002-13 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, i když některé jeho skutkové závěry shledal jako nesprávné. Nesouhlasil se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně činila právní úkony před 4. 11. 1992 bez pověření. Žalovaný uzavření dohody o právním zastoupení nepopíral, podle závěru odvolacího soudu se jednalo o smlouvu příkazní podle § 724 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), pro kterou není obligatorně předepsána písemná forma. Písemná plná moc ze 4. 11. 1992 pak pouze osvědčovala existenci právního zastoupení žalobkyní. Dohodu o úhradě za poskytnutou právní pomoc ze dne 20. 11. 1991 posoudil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně jako dostatečně určitou a srozumitelnou ve smyslu § 37 ObčZ , a to jak co do rozsahu zastoupení, ta co do výše sjednané odměny, byť nebyla precizně formulována. Výkladem je možno dovodit, že termín „tímto případem“ použitý ve smlouvě je zastoupení ve věci restituce zemědělské usedlosti H. a domu v B., P. 30. Odvolací soud však potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o rozporu této dohody s kogentními ustanoveními advokátního tarifu, neboť odměna byla sjednána v cizí měně a ve výši, která neodpovídá ustanovení § 6 advokátního tarifu, když nebyl dán žádný důvod pro aplikaci § 24 odst. 1 nebo 2 advokátního tarifu, protože žalovaného nebylo možno v době uzavření dohody považovat za devizového cizozemce ve smyslu § 5 zákona č. 528/1990 Sb. a nejednalo se ani o plnění v cizí měně. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 528/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 7. 1992 zákonem č. 228/1992 Sb. (dále jen „devizový zákon“), byli devizovými tuzemci fyzické osoby s bydlištěm evidovaným v tuzemsku, ostatní osoby byly devizovými cizozemci. Poznámka u ustanovení § 5 odst. 1 devizového zákona odkazuje na zákon č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, takže před 1. 7. 1992 k tomu, aby někdo byl považován za devizového tuzemce, postačovalo, aby byl evidován u příslušného orgánu evidence obyvatelstva ve smyslu zákona č. 135/1982 Sb., zatímco po tomto datu byl tímto předpokladem trvalý pobyt jako skutečnost faktického rázu, jak se podává z jeho vymezení v 3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb. O tom, že žalovaný měl evidován pobyt na území České republiky svědčí listinné důkazy a tvrzení v průběhu restitučního řízení. Žalobkyně věděla, že žalovaný má bydliště na území České republiky, když toto tvrdila a prokazovala v soudním řízení o vydání nemovitostí. S ohledem na to, že předmětem řízení, v němž žalobkyně žalovaného zastupovala, nebyl nárok na zaplacení v cizí měně, nemohla být podle závěru odvolacího soudu ani odměna advokáta sjednána ve smyslu § 24 odst. 2 advokátního tarifu v cizí měně. Toto ustanovení advokátního tarifu je třeba pokládat za kogentní. Vzhledem k tomu, že jiná dohoda o úpravě vzájemných práv a povinností mezi účastníky ve smyslu § 2 odst. 3 ObčZ je tímto ustanovením vyloučena, a pokud žalobkyně požadovala vyšší odměnu z právní zastoupení, než byla podle advokátního tarifu oprávněna, je v této části dohoda neplatná. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že zálohy, které žalobkyně obdržela od žalovaného, přesáhly to, co mohla jako mimosmluvní odměnu podle advokátního tarifu požadovat. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, má zásadní právní význam a je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dále uvedla, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka poukázala na čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého může každý činit, co není zákonem zakázáno. Právní služby dovolatelka poskytovala také po 1. 1. 1993, tedy za účinnosti tohoto základního právního předpisu, a proto se na projednávanou věc vztahuje. K závěru odvolacího soudu o vědomosti dovolatelky o bydlišti žalovaného ze soudních sporů, ve kterých jej zastupovala, poukázala na to, že soud přehlédl povinnost advokáta řídit se příkazy zastoupeného, jak mu ukládá § 13 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii. Poukázala na okolnost, že se žalovaný přihlásil k trva