32 Odo 90/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 90/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 10. 2004 Spisová značka:32 Odo 90/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.90.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. hosp. zák./Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 90/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně České republiky – S. s. h. r., proti žalované A. D. E. s.r.o., o náhradu škody naturálním plněním, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 102/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-182, ve znění usnesení ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-183, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V posuzované věci se žalobkyně domáhala žalobou po žalované náhrady škody ve formě naturálního plnění dodáním 14.810 kg hliníku v ingotech v jakosti 99 % hliníku. Svůj žalobní nárok odůvodnila tvrzením o porušení uzavřené smlouvy o ochraňování federálních hmotných rezerv č. 34/91 ze dne 29. srpna 1991 ze strany žalované tím, že nezabezpečila náležitou ochranu hliníkových ingotů, v důsledku čehož došlo k jejich odcizení. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 22. března 2001, č.j. 14 C 102/99-152, zamítl žalobu o dodání 14.810 kg hliníku v ingotech v jakosti 99 % hliníku (výrok I.), dále v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o náhradu škody v naturálním plnění dodáním 2.566 kg hliníku v ingotech (výrok II.) a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.), ani státu právo na soudní poplatek (výrok IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. února 1999, č.j. 10 Cmo 255/98-137, aniž se zabýval věcí samou, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 1998, č.j. 25 Cm 1019/93-107, a věc postoupil Okresnímu soudu v Děčíně jako soudu věcně příslušnému, neboť dospěl k závěru, že v daném případě rozhodoval věcně nepříslušný soud. Soud prvního stupně, vycházeje při řešení otázky, zda žalovaná vynaložila veškeré úsilí při ochraně federálních hmotných rezerv, ze smlouvy o ochraňování č. 34/91 ze dne 29. srpna 1991 a z usnesení vlády č. 346/1991 Sb., dospěl k závěru, že žalovaná smluvní podmínky neporušila a že vynaložila veškeré úsilí k tomu, aby škodě bylo v důsledku krádeže zabráněno. Žalovaná se tak zprostila odpovědnosti za škodu ve smyslu § 145 odst. 2 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“). Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-182, ve znění usnesení ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-183, rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost dodat žalobkyni 14.810 kg hliníku v ingotech v jakosti 99 % hliníku (bod I. výroku), nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 62.800,- Kč (bod III. výroku). Ve zbývajícím rozsahu zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalobkyně napaden. Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, se ztotožnil s jeho právním hodnocením potud, že účastníci uzavřeli v režimu hospodářského zákoníku platnou smlouvu. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že její podstatou bylo v souladu s ustanovením § 352 hosp. zák. ochraňování svěřeného majetku, nikoli jeho úschova, jak v odvolacím řízení namítala žalovaná. S ohledem na skutečnost, že správa národního majetku (a tedy i základ úpravy dané problematiky) byla v rozhodné době (tj. v roce 1991, kdy byla smlouva mezi účastníky uzavřena) upravena pouze ve sféře hospodářského práva, není možné na předmětný smluvní vztah vztáhnout občanskoprávní úpravu, konkrétně občanský zákoník ve znění účinném od 1. ledna 1992, jak požadovala žalovaná. V otázce rozsahu odpovědnosti žalované za svěřené hodnoty vyšel odvolací soud z předmětné smlouvy ze dne 29. srpna 1991 uzavřené mezi účastníky, konkrétně z jejího ujednání o náhradě případné škody na svěřeném majetku formou naturální restituce v množství a kvalitě materiálu odpovídajícím tomu, na němž byla škoda způsobena. Toto smluvní ujednání podle odvolacího soudu plně odpovídá ustanovení § 147a hosp. zák. a má tak v daném případě přednost před úpravou zakotvenou v hospodářském zákoníku. Z provedených důkazů, jakož i z rozhodnutí, jímž byl pachatel shledán vinným a odsouzen za prokázanou trestnou činnost, podle odvolacího soudu vyplývá, že jeho nezákonné jednání bylo dlouhodobé, což svědčí o nesplnění závazku žalované k řádné ochraně svěřeného majetku, která se nemůže vyvinit z odpovědnosti v důsledku toho, že k úbytku na svěřených majetkových hodnotách došlo v přímé souvislosti s trestným činem třetí osoby. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyhodnotil pro posouzení důvodnosti žalobního nároku jako právně nevýznamnou skutečnost, že pověřené osoby žalobkyně prováděly kontrolu podmínek, jež žalovaná vytvořila k ochraně svěřených hodnot. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalované nepodařilo prokázat existenci okolností, jež by svědčily o naplnění zákonných podmínek pro zproštění se její odpovědnosti za vzniklou škodu ve smyslu § 145 odst. 2 hosp. zák., a proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil a žalobě vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tohoto právního pochybení se dopustil odvolací soud podle dovolatelky nesprávným podřazením právního vztahu účastníků založeného smlouvou o ochraňování hmotných rezerv č. 34/91 pod režim hospodářského zákoníku, konkrétně pod jeho ustanovení § 352, jakož i opomenutím posouzení okolností spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody. Dovolatelka setrvala na své obraně z odvolacího řízení o nutnosti vycházet v souzené věci z občanskoprávní úpravy, konkrétně z ustanovení § 753 obč. zák. s odkazem na ustanovení § 420 obč. zák. Na podporu tohoto svého názoru argumentuje tím, že v již shora citovaném usnesení Vrchního soudu v Praze bylo konstatováno, že se mezi účastníky nejedná o spor z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Za situace, kdy bylo tímto rozhodnutím postaveno na jisto, že mezi účastníky o obchodní vztah nešlo a že žalobkyně není podnikatelem, dovolává se dovolatelka ustanovení § 1 hosp. zák. ve znění platném ke dni uzavření předmětné smlouvy, které vymezuje, jaké vztahy hospodářský zákoník upravuje a z něhož nelze vyvodit, že by bylo možné podle tohoto zákona posuzovat vztah vzniklý z předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky. Spoluúčast žalobkyně na vzniklé škodě ve smyslu § 441 obč. zák. spatřuje dovolatelka v tom, že žalobkyně, ač ji k tomu žalovaná vyzvala, svůj nárok na náhradu škody proti pachateli úmyslně v adhezním řízení neuplatnila, čímž vzniku škody zcela nezabránila nebo ji alespoň z části nezmírnila. Pokud by pak dovolací soud aplikací hospodářského zákoníku na předmětný právní vztah pochybení v právním posouzení odvolacím soudem neshledal, mělo by být podle názoru dovolatelky při rozhodování aplikováno ustanovení § 146 odst. 2 hosp. zák., což odvolací soud přes námitky žalované neučinil. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Není však důvodné. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a