33 Cdo 1017/2010 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1017/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2012 Spisová značka:33 Cdo 1017/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1017.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. § 36 odst. 1 obč. zák. § 460 obč. zák. § 470 obč. zák. § 579 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1017/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno), proti žalovanému J. F., zastoupenému Mgr. Rudolfem Maňouškem, advokátem se sídlem Blansko, Čelakovského 6, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 1793/2006, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2009, č. j. 38 Co 386/2007-52, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2009, č. j. 38 Co 386/2007-52, ve výrocích II., III. a IV., a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. března 2007, č. j. 16 C 1793/2006-37, v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 60.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11 % od 25. 10. 2006 do zaplacení, a ve výroku III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2009, č. j. 38 Co 386/2007-52, se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. března 2007, č. j. 16 C 1793/2006-37, zastavil řízení v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 11 % p.a. z částky 60.000,- Kč za den 7. 10. 1999 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 60.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 11 % p.a. za dobu od 8. 10. 1999 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že Okresní národní výbor v Hodoníně uzavřel dne 7. 9. 1989 s M. F. (bratrem žalovaného) smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen „smlouva“). M. F. se v ní zavázal provést a dokončit stavbu rodinného domu na p. č. 906/2 v k. ú. S. tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let od uzavření smlouvy, a po tuto dobu, nejméně však 8 let od kolaudace, dům nepřevést na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej i užívat k trvalému bydlení (čl. 4 smlouvy). V případě vzniku povinnosti poskytnutý příspěvek vrátit pro nedodržení některé z těchto podmínek se M. F. zavázal (s právními účinky i pro dědice) nepřevést dům bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. M. F. dne 13. 8. 1994 zemřel; na základě dohody dědiců o vypořádání dědictví schválené usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 8. 1996, sp. zn. D 1591/94, celé jmění dědictví, včetně rozestavěné stavby rodinného domu, nabyl žalovaný. Návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí žalovaný podal dne 15. 10. 1999 a kolaudační rozhodnutí povolující užívání novostavby rodinného domu nabylo právní moci dne 9. 11. 1999. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že Okresní národní výbor v Hodoníně a M. F. uzavřeli smlouvu ve smyslu vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška“), a pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek z důvodu porušení podmínek uvedených mimo jiné i v článku 4 smlouvy uzavřeli zároveň dohodu o omezení převodu nemovitosti podle § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „občanský zákoník“). Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně dovodil z § 20 odst. 1 zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, a ze zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, na základě nichž přešla působnost hospodaření se státním majetkem na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na straně žalovaného však konstatoval nedostatek pasivní věcné legitimace. Pohledávka státu jako dluh nemohla na žalovaného přejít, neboť ke dni smrti zůstavitele nedošlo k žádné z právních skutečností předvídaných smlouvou, na něž byla vázána povinnost příspěvek vrátit; závazek k vrácení příspěvku ke dni smrti zůstavitele, který byl zavázán osobně, neexistoval, a nemohl tudíž přejít na zůstavitelova dědice (§ 470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění po 1. 1. 1992 - dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. března 2009, č. j. 38 Co 386/2007-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 11 % z částky 60.000,- Kč od 8. 10. 1999 do 24. 10. 2006 (výrok I.), ve zbývající části výroku II. jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 60.000,- Kč s 11 % úroky z prodlení od 25. 10. 2006 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se s jeho právním závěrem, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, odlišně však posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalovaného. Zaujal názor, že závazek zůstavitele ze smlouvy provést výstavbu domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od jejího uzavření, není osobní povahy, neboť jeho splnění nezáviselo na osobních vlastnostech či schopnostech dlužníka. Závazek M. F. proto přešel na žalovaného (dědice), který stavbu domu dokončil (§ 95 odst. 1 občanského zákoníku). Protože kolaudační rozhodnutí nenabylo právní moci do 10 let od uzavření smlouvy (tj. do 7. 9. 1999), došlo k naplnění odkládací podmínky (§ 36 obč. zák.) a žalovaný je povinen státní příspěvek žalobkyni vrátit. Okolnost, že splatnost závazku majetkové povahy nastala až po smrti zůstavitele, považoval za bezvýznamnou. Co se týče úroků z prodlení, odvolací soud posoudil požadavek žalobkyně na jejich zaplacení za období od 8. 10. 1999 do 24. 10. 2006, kdy byla žalovanému doručena žaloba, za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně (státní orgán zastupující Českou republiku) byla sedm let nečinná, a přiznal jí proto úroky z prodlení až ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení. Žalovaný v dovolání, směřujícímu proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, označil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního závěru, že je pasivně věcně legitimován ve sporu. Za správný považuje právní závěr soudu prvního stupně, že závazek M. F. zkolaudovat dům do 10 let od uzavření smlouvy měl osobní povahu a že by na něho mohl přejít závazek k vrácení příspěvku pouze tehdy, jestliže by ke dni smrti zůstavitele existoval. Připomíná, že tento závazek nebyl ani předmětem dědického řízení. I kdyby na něho závazek přešel, nemohl objektivně činit žádné kroky k jeho splnění až do doby, než rozhodnutí v dědickém řízení nabylo právní moci. Je přesvědčen, že tato okolnost musí být zohledněna v rámci úvah o použití korektivu dobrých mravů. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Závazek realizovat stavbu není z povahy věci vázán na konkrétní osobu a nemá povahu osobního závazku. V době smrti zůstavitele jeho závazek k vrácení poskytnutého příspěvku existoval, neboť jej převzal již ve smlouvě. Plnění tohoto závazku je nepochybně závazkem finanční povahy, který se stává splatným naplněním odkládací podmínky, a přechází na dědice. Z hlediska přechodu závazků na dědice je bez významu, zda závazek byl ke dni smrti zůstavitele splatný. Má za to, že je nerozhodné, z jakých důvodů nedošlo ve stanovené lhůtě ke kolaudaci, významné je pouze to, že byla naplněna odkládací podmínka. Žalobkyně navrhuje d