33 Cdo 1140/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1140/2024-319 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Elektrárny Počerady, a. s., se sídlem v Mostě, Václava Řezáče 315, identifikační číslo osoby 24288110, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, za účasti 1) ČEPS, a. s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, 2) OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 404/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 15 Co 167/2023-235, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastnici 1) částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Nedelky, Ph.D., a účastnici 2) částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Labského, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 12 C 404/2021-175, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále „ERÚ“) z 12. 1. 2021, č. j. 03434-10/2019-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ z 12. 10. 2021, č. j. 03434-18/2019-ERU, tak, že účastnice 1) je povinna zaplatit žalobkyni 14 761 122,75 Kč s příslušenstvím (výrok I) a účastnice 2) je povinna zaplatit žalobkyni 12 199 275 Kč s příslušenstvím (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 15 Co 167/2023-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobkyně je výrobkyní elektřiny (držitelkou licence na výrobu elektřiny), účastnice 1) je provozovatelkou přenosové soustavy a účastnice 2) je operátorem trhu s elektřinou. Žalobkyně uzavřela 18. 12. 2012 s účastnicí 1) smlouvu o poskytování služeb přenosové soustavy v roce 2013, obsahující ujednání o povinnosti žalobkyně k úhradě příspěvku na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen „POZE“) ve výši dle cenového rozhodnutí ERÚ (to je 583 Kč bez DPH za každou 1 MWh spotřebovanou v areálu výroben připojených k přenosové soustavě), na jejímž základě byl poskytován přenos elektřiny a zajištěny související služby. Žalobkyně zaplatila účastnici 1) za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále jen „rozhodné období“) příspěvek POZE z lokální spotřeby elektřiny v areálu výroben žalobkyně připojených k přenosové soustavě ve výši 14 761 122,75 Kč a účastnice 1) vybraný příspěvek ponížený o DPH převedla na účastnici 2). Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že účastnice plněním žalobkyně nezískaly bezdůvodné obohacení. Plnění žalobkyně vůči účastnici 1) mělo zákonnou oporu, žalobkyně byla v rozhodném období povinna platit příspěvek na POZE i z lokální spotřeby, která nebyla předmětem přenosu, a jelikož s ohledem na obdobný mechanismus výběru příspěvků na POZE jsou srovnatelná postavení provozovatele distribuční soustavy a provozovatele přenosové soustavy, lze vyjít ze závěrů rozsudku z 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, v němž se Nejvyšší soud zabýval povinností provozovatele distribuční soustavy k výběru tohoto příspěvku v rozhodném období. Nejednalo se tedy o plnění bez právního důvodu. Účastnice 2) není v řízení pasivně věcně legitimována proto, že nebyla subjektem vztahu s žalobkyní a nemohla se tak na její úkor obohatit. Za nepřípustné v odvolacím řízení považoval tvrzení žalobkyně o nové skutečnosti neuplatněné v dosavadním řízení, že příspěvek byl žalobkyní zčásti hrazen z tzv. lokální spotřeby, ke které nedošlo v areálu výroben žalobkyně připojených k přenosové soustavě, ale např. u koncových zákazníků žalobkyně, kteří jsou k jejím výrobnám připojeni přímým vedením. Žalobkyně totiž dosud tvrdila, že příspěvek byl uhrazen za spotřebu, ke které došlo v areálu její výrobny Elektrárna Počerady připojené k přenosové soustavě (tvrzení, že byl příspěvek zčásti hrazen ze spotřeby, k níž v areálu této elektrárny nedošlo, je tak nové). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Ačkoli tak výslovně neuvedla, z dovolacího návrhu (změnit rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výrocích I až IV tak, že se žalobě vyhovuje) je zřejmé, že jím napadá rozsudek v potvrzujícím výroku I. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném posouzení posléze uvedených otázek hmotného a procesního práva odvolacím soudem, u nichž vždy uvádí i předpoklady přípustnosti dovolání. Účastnice 1) i účastnice 2) navrhly dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud („dovolací soud“) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v usnesení z 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Předně je nutno uvést, že ve vztahu k účastnici 2) žalobkyně řádně nevymezila dovolací důvod a přípustnost dovolání. Nalézací soudy žalobu vůči účastnici 2) zamítly proto, že není ve věci pasivně věcně legitimovaná, neboť mezi ní a žalobkyní neexistuje právní vztah, z něhož by účastnici 2) vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalobkyně ve vztahu k účastnici 2) pouze uvedla, že byla založena státem, který je jejím jediným akcionářem, a bylo jí svěřeno plnění povinností veřejnoprávní povahy v oblastech souvisejících s financováním podpory, která má (materiálně) povahu daně, čímž se soudy nezabývaly. Právní důvod vedoucí k zamítnutí žaloby vůči ní tedy žalobkyně dovoláním nezpochybnila a na jí artikulovaných otázkách (posléze uvedených) není napadené rozhodnutí vůči účastnici 2) založeno. K dovolacím otázkám: 1) Žalobkyně se domáhá přehodnocení (jiného řešení) otázky, zda v režimu úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala povinnost hradit náklady spojené s POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové nebo distribuční soustavě, která byla vyřešena kladně, byť jen ve vztahu k výrobnám připojeným k distribuční soustavě, v rozsudcích Nejvyššího soudu z 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, a z 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3635/2018. Podle žalobkyně by měl soud uplatnit princip in dubio mitius (jenž podle usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4197/2015, není omezen jen na oblast veřejného práva) a ve smyslu závěrů Ústavního soudu v nálezu z 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, přijmout výklad právní normy (umožňující dvojí