33 Cdo 1170/2023 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1170/2023-355 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. J., zastoupené Mgr. Petrem Šmídem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Komenského 1321/1, proti žalovanému P. Č., zastoupenému JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Komenského 1321/1, o určení vlastnického práva a o zaplacení 208.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 C 351/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 1. 2023, č. j. 54 Co 98/2022-306, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala určení, že je vlastnicí bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY, která je součástí pozemku p. č. st. XY, a podílu na společných částech domu o velikosti ideální 604/15402, vše v k. ú. a obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „byt“, „sporný byt“ nebo „předmětný byt“), s odůvodněním, že žalovaný jako kupující při uzavření kupní smlouvy dne 15. 9. 2017 zneužil její tísně. Pro případ, že by neuspěla s určovací žalobou, žádala žalobkyně od žalovaného zaplacení 306.000 Kč, kterou žalovaný obdržel na svůj účet, avšak šlo o část kupní ceny, která náležela žalobkyni. Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 11 C 351/2020-251, žalobu o určení vlastnického práva zamítl (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 306.000 Kč (výrok II) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla před navázáním vztahu s žalovaným vlastnicí sporného bytu, který koupila v roce 2014 za částku 610.000 Kč uhrazenou z peněz, které získala prodejem svého předchozího bytu. Žalobkyně byla účastnící exekučního řízení, a to pro exekuci vedenou na jejího bývalého manžela M. L. V exekučním řízení byl exekutorkou Mgr. Lucií Valentovou dne 27. 7. 2016, č. j. 169 EX 7088/14-66, vydán exekuční příkaz k prodeji sporného bytu. Žalobkyně v té době měla vlastní dluh u F. M., který řádně splácela, ale pro případ prodlení dala souhlas s přímou vykonatelností podle sepsaného notářského zápisu. Žalobkyně udržovala s žalovaným v roce 2017 vážný vztah a společně se dohodli na převodu bytu do jeho vlastnictví, neboť se obávala ztráty bytu v exekučním řízení. Kupní cena byla ve smlouvě ze dne 15. 9. 2017 stanovena částkou 720.000 Kč, kdy 414.000 Kč bylo zaplaceno přímo věřiteli žalobkyně F. M. na její dluh a 306.000 Kč bylo poukázáno na bankovní účet žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že třebaže poměry žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy byly nepříznivé, nelze je hodnotit jako vážnou a vnímanou tíseň. Nebyly tak naplněny subjektivní znaky lichvy, a to přesto, že žalobkyně při uzavírání smlouvy jednala nepochybně pod tlakem možné exekuce. Její situaci však nelze označit za stav tísně, neboť exekuce bezprostředně nesměřovala k uskutečnění dražby. Žalovaný se přitom v souvislosti s převodem vlastnictví ke sporné bytové jednotce bez právního důvodu obohatil na úkor žalobkyně, neboť si ponechal částku 306.000,- Kč, a vznikla mu tak povinnost vydat ji žalobkyni. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 54 Co 98/2022-306, ve výroku I. a v části výroku II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 208.000 Kč, zároveň jej v části výroku II co do částky 98.000 Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se žalobkyně v průběhu roku 2017 nacházela v tíživé finanční situaci, která byla způsobena působením několika faktorů současně, kdy výše splátek jejich dluhů se přibližně rovnala průměrné výši jejích měsíčních příjmů. Nepochybně se nacházela v takové situaci (tísni) v době převodu bytu, avšak žalovaný této tísně nezneužil s cílem obohatit se na její úkor. Žalovaný získal byt do svého vlastnictví veden úmyslem jej i nadále užívat pro společné bydlení s žalobkyní. Smyslem převodu vlastnictví tak bylo „uchránit byt“ před jeho případným exekučním prodejem a udržet jej v majetkové sféře páru. Nezištnost žalovaného dokládá i to, že po převodu bytu uzavřel s žalobkyní manželství. Dohodnutá kupní cena ve výši 720.000 Kč nebyla v hrubém nepoměru se skutečnou hodnotou bytu v XY. Námitku překážky prodeje bytu s ohledem na probíhající exekuci odvolací soud nepovažoval ze důvodnou, neboť byt byl výlučným vlastnictvím žalobkyně, a jako takový jej nebylo možné v rámci exekuce vedené na majetek jejího bývalého manžela postihnout k uspokojení pohledávky za ním. Převodu vlastnického práva k bytu na žalovaného nebránila ani překážka tzv. inhibitoria. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že poukázání peněžitých prostředků na účet žalovaného odpovídající části kupní ceny ve výši 306.000 Kč, byť tyto pocházely z úvěru jím čerpaného, nelze spatřovat jako právní důvod pro to, aby si je ponechal. Žalovaný však měl za žalobkyní pohledávku ve výši 98.000 Kč, představující platby pocházející z jeho výlučných zdrojů, které provedl před uzavřením manželství s ní na úhradu jejích dluhů, a proto odvolací soud v tomto rozsahu žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle jejího přesvědčení zakládá: 1) výklad pojmu „zneužití tísně“ podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve smyslu kořistění lichvářem. Odvolací soud sice připustil, že v okamžiku uzavírání smlouvy se dovolatelka nacházela v tísni, ale přijal závěr – s nímž nesouhlasí, že žalovaný této tísně nezneužil. Zpochybňuje jeho záměr koupí zachovat bytovou jednotku pro společné bydlení účastníků řízení. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022 (publikovaný pod č. 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. civ.“), a nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, zdůrazňuje, že k naplnění znaků lichvy stačí vědomost jednajícího o lichevních podmínkách a jejich využití. Žalovaný věděl o její nepříznivé životní a majetkové situaci, tuto zneužil, a uzavřel s ní spornou smlouvu. Odkazujíc na komentářovou literaturu [Janoušek, M., Občanský zákoník, 2. vydání (3. aktualizace, 2024), § 1796], dovolatelka akcentuje, že ve smyslu § 1796 o. z. „o zneužití… jde v situaci, kdy zneužívající věděl nebo musel vědět o subjektivní slabosti protistrany a hrubém nepoměru mezi plněními, a přesto jí využil“. 2) výklad pojmu „hrubý nepoměr“ podle § 1796 o. z. Dovolatelka má za to, že odvolací soud neměl spolehlivý podklad o tržní ceně předmětného bytu. Odvolacímu soudu vytýká nedostatečná skutková zjištění o hodnotě bytu, přehlížení podjatosti slyšených svědků M. M., Z. M. a R. B. a nevyžádání znaleckého posudku o obvyklé ceně bytu. Se zřetelem k závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021 (publikovaný pod č. 96/2022 Sb. rozh. civ.), ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, namítá, že i kdyby obvyklá cena sporného bytu byla 900.000 Kč dovolatelka část kupní ceny ve výši 306.000 Kč nikdy neobdržela, neboť zůstala na bankovním účtu žalovaného. Proto měly soudy poměřovat kupní cenu s částkou reálně vyplacenou, resp. skutečně se projevující v její majetkové sféře, tj. jen s částkou 414.000 Kč, vyplacenou jejímu věřiteli F. M. Vyplacená částka kupní ceny ve výši 414.000 Kč je v hrubém nepoměru k ceně bytu ve výši 900.000 Kč (vychází-li se z této hodnoty). Plnění, které žalobkyně obdržela, proto nepředstavuje ani polovinu obvyklé hodnoty bytu. Úvahu odvolacího soudu, že byt prodala za 720.000 Kč (a tuto částku obdržela) nepovažuje za správnou. 3) otázka možnosti započtení nejistých a neurčitých pohledávek, přičemž má za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že přistoupil k otázce započtení tendenčně a jednostranně, tj. vzal v úvahu pouze započtení provedené žalovaným (byť jen části), ignoroval účelovost a neopodstatněnost takového započtení a přehlížel, že od počátku namítala nedůvodnost zápočtů žalovaným, resp. popírala jejich opodstatněnost. Byť odvolací soud rozsáhle cituje z judikatury Nejvyššího soudu k otázc