33 Cdo 1234/2025 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1234/2025-443 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně SEZAKO PŘEROV s. r. o., se sídlem v Přerově, Kojetínská 3306/64 (identifikační číslo osoby 253 58 022), zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti žalované SILNICE MORAVA s. r. o., se sídlem v Krnově, Čsl. armády 1112/27a (identifikační číslo osoby 253 57 352), zastoupené Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem, se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1a, o zaplacení částky 196 257,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 342/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2024, č. j. 8 Co 60/2024-423, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 410,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jaromíra Závady, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2024, č. j. 19 C 342/2021-377, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2024, č. j. 19 C 342/2021-380, zamítl žalobu na zaplacení 196 257,16 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 5. 1. 2021 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2024, č. j. 8 Co 60/2024-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 28. 1. 2020 smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou práce v rozsahu opravy kyvadla drtiče kamení DCJ 1200x1000-1028 dle specifikace v cenové nabídce č. R200062A, a to včetně demontáže a montáže vnějších ložisek (ložiskových těles), vnitřních ložisek a výstředníkových hřídelí, dodávky 2 ks ložisek 23 180 W33M C3, 2 ks ložisek 23 172 KW 33 C3, 2 ks stahovacích pouzder AOH 3172, 2 ks pojistné vložky MS 3068-64 a vzpěrné desky 1028001/502D3 (dále jen „dílo“). Provedené dílo bylo žalované předáno dne 21. 2. 2020; kyvadlo bylo uvedeno do provozu 20. 3. 2020. Po několika měsících byly při provozu drtiče zaznamenány zvláštní zvuky v části s opravovanými ložisky; tuto skutečnost žalovaná oznámila dne 22. 5. 2020 žalobkyni. Žalobkyně kyvadlo prohlédla a emailem ze dne 26. 5. 2020 žalované oznámila, že se nejedná o závadu v ložisku, nýbrž pouze o uvolněnou část stroje. Doporučila stav sledovat a při zhoršení závady stroj odstavit. Stejnou závadu žalovaná reklamovala znovu 6. 10. 2020. V návaznosti na tuto reklamaci žalobkyně provedla opravu výměnou ložiska, přičemž zjistila nadměrnou vůli v ložisku na výstředníkové hřídeli na straně setrvačníku typového označení 23172KW33M C3, opotřebení ložiskové klece a odštíplou část na venkovním kroužku ložiska. Cenu za provedenou opravu žalobkyně vyčíslila na 196 257,16 Kč a tuto částku žalované 5. 12. 2020 vyfakturovala. Žalovaná odmítla náklady opravy uhradit s odůvodněním, že se jednalo o vadu díla v záruční době. Ze závěrů přijatých ve znaleckém posudku zpracovaném Vysokou školou báňskou – Technickou univerzitou Ostrava, Fakultou strojní, znaleckým ústavem, včetně jeho dodatku z 10. 4. 2023 doplněného 23. 11. 2023 a výslechu K. F. se podává, že ložisko na výstředníkové hřídeli na straně setrvačníku odpovídající typovému označení 23172KW33M C3, které žalobkyně žalované dodala, neodpovídalo plnění sjednanému ve smlouvě o dílo; rozměry ložiska (vnitřní kroužek nevyhovujícího průměru i kuželovitosti) se lišily a neodpovídaly normě ČSN ISO 492, ložisko nemělo vyznačené typové označení, což není běžné, bylo nejasného původu a neodborným a dodatečně nedoporučovaným způsobem upravované (obráběné) a mělo sníženou jakost (větší únava materiálu a zkrácená životnost). Tyto závěry korespondovaly se závěry znaleckého posudku Vojtěcha Andrýska, znalce z oboru všeobecné strojírenství ze dne 2. 3. 2021 i se závěry v odborném posudku společnosti ZKL – Výzkum a vývoj a.s. ze dne 9. 4. 2021. Vady ložiska byly označeny za nejpodstatnější příčinu jeho poškození (v odhadovaném rozsahu 50 %), další příčinou poškození bylo použití nesprávné vzpěrné desky (v odhadovaném rozsahu 45 %) a použití elektromotoru s příkonem 200 kW namísto 132 kW (v odhadovaném rozsahu 5 %). Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil smlouvu, kterou účastnice uzavřely 28. 1. 2020, jako smlouvu o dílo. Uzavřel, že bližší zkoumání váhy jednotlivých příčin poškození ložiska je pro právní posouzení dané věci irelevantní, neboť podle znaleckého posudku a listinných důkazů obsahujících odborná vyjádření neodpovídalo ložisko na výstředníkové hřídeli plnění sjednanému ve smlouvě o dílo ve smyslu § 2095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), bylo dodáno bez označení výrobce i typu ložiska a jeho vnitřní kroužek byl nevyhovujícího průměru i kuželovitosti. Odvolací soud připomněl, že za vadu se považuje i plnění jiné věci (§ 2099 odst. 1 věta druhá o. z.) a dílo je vadné, neodpovídá-li smlouvě (§ 2615 odst. 1 o. z.). Dovodil, že se jednalo o vadu podstatnou (§ 2002 odst. l o. z.), neboť žalobkyně musela vědět, že by žalovaná smlouvu neuzavřela, pokud by předvídala, že jí nebude dodáno, co si nasmlouvala, resp. že jí bude dodáno ložisko bez označení výrobce a typu s vnitřním kroužkem nevyhovujícího průměru a kuželovitosti. Žalovaná vadu žalobkyni oznámila včas, přičemž požadovala (a to minimálně konkludentně) její odstranění opravou ve smyslu § 2106 o. z. S ohledem na tyto skutečnosti uplatnila žalovaná řádně svá práva z odpovědnosti za vadu díla a v řízení nebyl prokázán žádný důvod, který by žalobkyni opravňoval požadovat zaplacení ceny opravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně zastoupená advokátem včas dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že a) při řešení otázky, zda „lze považovat za vadu díla, která by zakládala právo objednatele z poskytnuté záruky za jakost (v daném případě právo na bezplatnou záruční opravu díla) zjištění, že dodané zařízení v určitých parametrech nesplňuje technickou normu (konkrétně normu ČSN ISO 492), přestože dle ustálené judikatury mají tyto normy pouze doporučující povahu“, se odvolací soud odchýlil například od nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, b) otázka, zda „v případě, že byla zhotovitelem poskytnuta záruka za jakost s tím, že se záruka nevztahuje na poškození dodaného zařízení provozem, má objednatel právo z vadného plnění (v daném případě právo na bezplatnou záruční opravu díla), aniž by se soud zabýval otázkou příčiny poškození zařízení“, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, c) otázka, zda „zakládá právo objednatele z poskytnuté záruky za jakost (v daném případě právo na bezplatnou záruční opravu díla) vada (v tomto případě dodání části díla v rozporu s normou ČSN), o které nebylo zjištěno, jakým konkrétním způsobem se projevila a jak zapříčinila poškození věci, jehož odstranění objednatel v rámci práv z vadného plnění uplatnil“, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, d) otázka, zda „zakládá právo objednatele z poskytnuté záruky za jakost (v daném případě právo na bezplatnou záruční opravu věci) vada (v tomto případě dodání části díla v rozporu s normou ČSN), o které bylo soudem zjištěno, že poškození díla ovlivnila (nanejvýš) v rozsahu 50 %“, resp. zda „zakládá právo objednatele z poskytnuté záruky za jakost (v daném případě právo na bezplatnou záruční opravu věci) vada (v tomto případě dodání části díla v rozporu s normou ČSN), když bylo soudem zjištěno, že v rozsahu 50 % bylo poškození díla ovlivněno i jinými (vnějšími) okolnostmi, vzniklými nikoliv na straně zhotovitele“, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a e) při řešení otázky, zda „lze v rámci odvolacího řízení odmítnout provedení navrženého důkazu s odůvodněním, že se jím účastník pouze snaží prokázat tvrzenou skutkovou verzi, přestože se jedná o důkaz, kterým má být zpochybněna věrohodnost důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí ve věci (§ 205a písm. a/ o. s .ř.), resp. se jedná o důkaz, který vznikl po vyhlášení rozhodnutí prvního stupně (§ 205a písm. f)/o. s. ř.)“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Namítla, že dovolání postrádá řádné vylíčení přípustnosti, a nesouhlasí s důvodem dovolání, neboť soudy posoudily věc po právní stránce správně na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému roz