33 Cdo 1403/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1403/2024-381 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. P., zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem Praha, Soukenická 1090/14, proti žalované Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V., se sídlem Rotterdam 3013AL, Weena 505, Nizozemské království, zahraniční osoba registrovaná pod č. 24042211, podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem Praha 5, Smíchov, Nádražní 344/25, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Mgr. Martou Fišnerovou, advokátkou, se sídlem Praha, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 90 526,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 197/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 70 Co 310/2023-338, ve znění usnesení ze dne 5. 12. 2023, č. j. 70 Co 310/2023-341, a ze dne 20. 3. 2024, č. j. 70 Co 310/2023-367, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 098,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Marty Fišnerové. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 21 C 197/2021-275, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 362 104,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 24. 11. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 90 526,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 24. 11. 2021 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III až VI). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 70 Co 310/2023-338, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2023, č. j. 70 Co 310/2023-341, a ze dne 20. 3. 2024, č. j. 70 Co 310/2023-367, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v napadeném rozsahu ohledně částky 181 052,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku II, ve výrocích o nákladech řízení změnil výši nákladů řízení (ve vztahu mezi účastníky i vůči státu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce uzavřel s žalovanou pojistnou smlouvu na kapitálové životní pojištění, jejíž součástí (mimo jiné) bylo od 21. 2. 2011 sjednané připojištění pro případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním s pojistnou částkou ve výši 905 262 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro úrazové připojištění (dále jen „VPP“) a Zvláštní pojistné podmínky pro připojištění pro případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním (dále jen „ZPP“), které obsahují přílohu v podobě tabulky členěné na body s popisem trvalých následků a odpovídajícím maximálním plněním vyjádřeným v procentech (dále též „příloha ZPP“). Žalobce dne 26. 11. 2017 utrpěl úraz a dne 27. 10. 2021 oznámil žalované pojistnou událost. Dopisem ze dne 5. 11. 2021 žalovaná žalobci oznámila zamítnutí pojistné události. 4. Odvolací soud s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), právně věc posoudil podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Aproboval závěr soudu prvního stupně, že zjištěným trvalým poúrazovým následkům žalobce odpovídá výlučně bod 6 133 přílohy ZPP hodnotící poúrazové poškození páteře a míchy nebo míšních kořenů středního stupně a že pojistné plnění podle tohoto bodu činí 40 % pojistné částky (tj. 362 104,80 Kč), a dodal, že nelze aplikovat čl. 1 odst. 4 ZPP a provést (žalobcem požadované) vyhodnocení podle nejvyššího stupně postižení dané končetiny, a to poranění sedacího nervu s ohodnocením 50 %, neboť vskutku byl poškozen jen dotyčný jeden míšní kořen. 5. Proti potvrzující části výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) zda „je možno za dlouhodobý následek úrazu považovat jakékoli dlouhodobé poškození zdraví, které trvale negativně ovlivňuje kvalitu života, pokud je v příčinné souvislosti s úrazem nebo se může jednat pouze o takové poškození zdraví, které se nachází přímo v místě působení přímého působení úrazového děje“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že fakticky byl poškozen jen pátý bederní míšní kořen, přičemž se současně nejedná i o poškození lýtkového a holenního nervu, byť se v jejich činnosti poranění následně projevuje. Prosazuje, že „naopak (dlouhodobým) následkem úrazu je každá porucha zdraví, která má příčinnou souvislost s úrazem (negativně se projevující na kvalitě života), bez ohledu na to, zda jde o primární poškození nebo až sekundární poškození navazující na primární poškození a od něj se odvíjející. Mechanická síla při úrazu poškodila kořen L5, avšak v důsledku jeho poškození, došlo úrazem sice zprostředkovaně ale zcela jistě rovněž k významné poruše sedacího nervu, který ovládá motoriku dolní končetiny, čímž zásadně zhoršuje kvalitu života. Pokud by byl porušen jiný míšní kořen (např. v oblasti hrudní páteře), šlo by o stejnou položku trvalých následku, se stejným odškodněním, avšak mohl by chodit, sedací nerv by byl netknutý (nelze tedy říci, že položka poškození nervového kořene, v sobě konzumuje položku poškození sedacího nervu)“. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, ale – v rozporu s čl. 1 odst. 4 ZPP – nestanovil výši pojistného plnění podle nejzávažnějšího z uvedených dlouhodobých následků, když neaplikoval bod 21 385 ZPP - porucha sedacího nervu, nýbrž stanovil pojistné plnění pouze podle jejich bodu 6 134 poúrazové poškození míšních kořenů středního stupně (dovolatel patrně míní bod 6 133), tedy podle méně významného trvalého následku. 2) zda „může soud vyjít při svém rozhodování z důkazu, který nebyl před soudem při jednání proveden, a ke kterému neměli účastníci možnost se vyjádřit“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 164/2006, sp. zn. 22 Cdo 624/2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1368/2021. 3) zda „je soud oprávněn hodnotit skutkovou otázku odborného charakteru sám, nikoli prostřednictvím znalce či dokonce v rozporu se závěry znaleckého posudku“, při jejímž řešení se – dle jeho přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 103/2018. Odvolacímu soudu vytýká (v souvislosti s otázkou druhou a třetí), že odkázal na „nový důkaz (wikiskripta)“, který nebyl proveden soudem prvního stupně ani odvolacím soudem, a „dovodil z něj vlastní závěry odborného charakteru, že trvalé následky žalobce odpovídají pouze poranění míšního kořene (nikoli sedacího nervu) a že defacto“ došlo pouze k poškození míšního kořene, přičemž se současně nejedná i o poškození lýtkového a holenního nervu, byť se v jejich činnosti poranění následně projevuje. Tento závěr – „odborného charakteru – nemá podklad v žádném znaleckém posudku a je naopak v rozporu se znaleckým posudkem MUDr. Bešty. O novém důkazu (wikiskripta) se dozvěděl až z napadeného rozsudku“, tedy neměl možnost se k němu vyjádřit. Svou argumentaci k otázce druhé podpořil nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/04, sp. zn. II. ÚS 323/07, sp. zn. III. ÚS 113/96, sp. zn. IV. ÚS 650/23 a sp. zn. IV. ÚS 1247/20. 6. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. 7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 10. Dovolání není přípustné. 11. První dovolatelem předestřená otázka (zda „je možno za dlouhodobý následek úrazu považovat jakékoli dlouhodobé poškození zdraví, které trvale negativně ovlivňuje kvalitu života, pokud je v příčinné souvislosti s úrazem nebo se může jednat pouze o takové poškození zdraví, které se nachází přímo v místě působení přímého působení úrazového děje“) přípustnost dovolání nezakládá proto, že ji odvolací soud neřešil, takže na posouzení této – takto obecně formulovan