33 Cdo 149/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 149/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:33 Cdo 149/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.149.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 50 odst. 6 předpisu č. 458/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1300/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 149/2025-293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ORLEN Unipetrol RPA s.r.o., se sídlem Litvínov, Záluží 1, identifikační číslo osoby 27597075, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Olivova 2096/4, za účasti ČEZ Distribuce, a.s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Praha, Klimentská 1216/46, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (žaloba podle části páté o. s. ř.), vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 373/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 17 Co 18/2023-189, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín - Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, na nákladech dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného. O d ů v o d n ě n í: 1. Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 6. 2022, č. j. 15 C 373/2021-115, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 6. 11. 2020, č. j. 10600-21/2019-ERU, a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 20. 7. 2021, č. j. 10600-31/2019-ERU, rozsudkem, jímž by byla účastnici uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 303 468 662,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, a rozhodl o nákladech řízení. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, 17 Co 18/2023-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně (který vzal za svá skutková zjištění správního orgánu), že žalobkyně a účastnice uzavřely dne 23. 12. 2010 smlouvu o distribuci. Žalobkyně (jako zákaznice) a účastnice (jako provozovatelka regionální distribuční soustavy) uzavřely dne 17. 5. 2012 smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí. Účastnice vystavila žalobkyni za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále též „rozhodné období“) devět faktur, které žalobkyně uhradila. Součástí uhrazených částek byla složka ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen „příspěvek POZE“). Vedle toho při jednání odvolacího soudu (dne 23. 5. 2024) strany učinily nesporným, že pro rozhodné období měly uzavřenu smlouvu o distribuci. 4. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně účastnice uhrazením příspěvku POZE za období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2013 i z elektřiny, kterou spotřebovala bez využití distribuční a přenosové soustavy pro vlastní potřebu a rozváděla ji vlastní lokální distribuční sítí, s odůvodněním, že taková povinnost jí nebyla zákonem uložena. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 a sp. zn. 23 Cdo 3635/2018) uzavřel, že podle právní úpravy účinné v rozhodném období se úhrada podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů energie vztahovala též k lokální spotřebě výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě (takovým výrobcem je i žalobkyně). Proto žalobkyně byla povinna platit příspěvek POZE. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3400/2022 odvolací soud dodal (k odvolacím námitkám žalobkyně), že povinnost platit příspěvek POZE – ačkoliv byla spjata s uzavřením smlouvy o distribuci – vyplývala ze zákona; nebyla tedy protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované účastnicí (distributorem), nýbrž jedním ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. S odkazem na § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (dále též „zákon o POZE“), § 9b odst. 1 vyhlášky ERÚ č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, ve znění účinném od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013 a § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1. do 31. 12. 2013 (dále též „zákon o DPH“), odvolací soud dovodil, že příspěvek POZE – podléhající cenové regulaci – je svou povahou (jednou ze) součástí ceny za službu distribuce elektřiny, která podléhá dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Vzhledem k tomu, že povinnost zaplacení DPH se vztahuje na úplatu za službu distribuce elektřiny, vztahuje se rovněž na část její ceny představující příspěvek POZE, a to bez ohledu na to, že výběr příspěvku POZE není s ohledem na jeho zákonnou úpravu vázán na poskytnutí určitého protiplnění. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) Zda „je při posouzení oprávnění provozovatele regionální distribuční soustavy vybírat v rozhodném období (tj. od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) od připojeného výrobce elektřiny příspěvek POZE ve vztahu k jeho lokální spotřebě rozhodný obsah příslušné smlouvy o distribuci elektřiny ve smyslu § 50 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v rozhodném znění, uzavřené mezi daným výrobcem elektřiny a provozovatelem regionální distribuční soustavy“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „dostatečně“ vyřešena. „Je případně soud povinen porovnávat obsah příslušné smlouvy o distribuci elektřiny s obsahem smlouvy o distribuci elektřiny, která byla předmětem případu řešeném v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, nebo jsou naopak závěry rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 paušálně aplikovatelné na jakýkoliv vztah mezi provozovatelem regionální distribuční soustavy a výrobcem elektřiny založený na základě jakékoliv smlouvy o distribuci elektřiny“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (uvedeným pod body 20 a 21 odůvodnění jeho rozsudku), že obsah smlouvy o distribuci je pro posouzení oprávnění účastnice vybírat od ní příspěvek POZE ve vztahu k jejím vlastním dodávkám elektřiny irelevantní. Za prvé „paušální aplikace“ závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 na veškeré vztahy založené smlouvou o distribuci – bez ohledu na její obsah – vede k „absurdnímu závěru“, že poskytovatel služby (provozovatel regionální distribuční soustavy poskytující službu distribuce) může nárokovat i platby za plnění, která vůbec nesouvisejí se závazkem uzavřeným mezi ním a dotčeným zákazníkem (výrobcem elektřiny spotřebovávající vlastní elektřinu bez využití služeb distributora); „to by ve svém důsledku zcela popíralo“ základní zásady soukromého práva - autonomii vůle stran a že smlouvy mají být plněny. Za druhé rozporovaný právní názor „popírá základní zákonné principy“ daně z přidané hodnoty, když v souvislosti s lokální spotřebou výrobců žádné zdanitelné plnění uvedené v § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění, nebylo ze strany distributora poskytováno. Distributor tak ve vztahu k elektřině spotřebované výrobcem v rámci jeho lokální spotřeby „logicky ani nebyl oprávněn vystavovat daňový doklad (notabene včetně DPH)“. Za třetí rozporovaný právní názor je „v příkrém rozporu“ s judikatorními požadavky Ústavního soudu na důkladné posouzení skutkových okolností případu, jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 950/17. Namítá, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017 „nemohou platit paušálně, nýbrž je nezbytné vždy vycházet primárně z obsahu příslušné“ smlouvy o distribuci. 2) Zda „je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, takový postup, kdy soud při posouzení oprávnění provozovatele regionální distribuční soustavy vybírat v rozhodném období od připojeného výrobce elektřiny př