33 Cdo 2125/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 2125/2024-191 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Český spotřebitel s.r.o. se sídlem v Praze 1, Staré Město, Haštalská 795/1 (identifikační číslo 013 98 491), zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Thunovská 192/27 (identifikační číslo 618 60 069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 88 202,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 371/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 55 Co 250/2022-172, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 6 002 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Němce, advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 27 C 371/2021-32, uložil žalované zaplatit žalobkyni 88 202,85 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 16. 10. 2021 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 28 418 Kč. Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení žalované, neboť jí byla vyplacena exekutorem v exekučním řízení proti právnímu předchůdci žalobkyně T. V. Exekuce byla zastavena na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019, č. j. 66 Co 350/2019-128, z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy, v důsledku čehož neměl rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález, který se tudíž nestal způsobilým exekučním titulem. Soud vyšel z odůvodnění shora uvedeného usnesení krajského soudu o zastavení exekuce, ze kterého vyplynulo, že bylo třeba vzít v úvahu podobu smlouvy o úvěru ve spojení se smluvními ujednáními smlouvy o revolvingovém úvěru; z pohledu běžného spotřebitele, kterým T. V. bezpochyby v rozhodné době byl, se jednalo o velmi obsáhlý, a nikoliv zcela srozumitelný a drobným písmem psaný text, do jehož obsahu mohl povinný zasáhnout pouze v čistě teoretické rovině. Výše úrokových sazeb, od uvedeného základního parametru smlouvy odvozená výše smluvní pokuty, podoba smlouvy o úvěru a smluvních ujednání, do kterých žadatel o úvěr neměl možnost zasáhnout, naplnily ve svém úhrnu stigma kolize s dobrými mravy, jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele a naplňují i kritérium zjevné nespravedlnosti, které již dříve definoval Ústavní soud. Zjistí-li soud po nařízení exekuce dodatečně nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu (a to i bez návrhu) pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), zastavit. Žalobkyni tedy po právu náleží částka ve výši 88 202,85 Kč (po odečtení částky 28 552,85 Kč, tj. jistiny poskytnutého úvěru ve výši 20 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 8 552,85 Kč, která náleží žalované). Bezdůvodné obohacení se skládá z rozdílu mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou je žalovaná skutečně oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat. K odvolání žalované Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 55 Co 250/2022-172 (poté co jeho rozsudek ze dne 15. 10. 2022, č. j. 55 Co 250/2022-95, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, č. j. 33 Cdo 1124/2023-154, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 37 008 Kč. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně posoudil námitku, že rozhodčí nález jako exekuční titul nebyl zrušen. Odkázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, podle něhož vydal-li nález rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, není nález způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, neboť rozhodce neměl k vydání nálezu pravomoc. Byla-li na jeho základě nařízena exekuce, musí být zastavena. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí nález trpící těmito vadami je od počátku nicotný. Plněním právního předchůdce žalobkyně se žalovaná v rozsahu uplatněné částky bezdůvodně obohatila. Protože subjektivní promlčecí lhůta počala běžet až od právní moci usnesení o zastavení exekuce, není žalobou uplatněné právo promlčeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení následujících okruhů právních otázek: 1) „Je rozhodnutí o zastavení exekuce z důvodu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. způsobilé zrušit rozhodčí nález obdobně jako rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení? Lze, aby rozhodnutím o zastavením exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. byla obcházena zákonná lhůta k uplatnění návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, na jehož základě žalované přiznaná částka po právu náleží a nemůže se tedy jednat o bezdůvodné obohacení? Je plnění poskytnuté dlužníkem na základě dosud nezrušeného rozhodčího nálezu plněním bez právního důvodu?“ 2) „Pokud plnění v exekuci ze strany povinného mělo v intencích strany žalované představovat plnění bez právního důvodu od počátku, je možné, aby právo bylo uplatněno až po pravomocném zastavení exekuce, a to v rozporu s dikcí § 619 o. z. a § 621 o. z.?“ 3) „Lze posuzovat otázku začátku, běhu, stavení promlčecí doby a směšovat ji s otázkou posouzení podmínky pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení úspěšný, když se jedná o dvě zcela rozdílné právní otázky?“ V případě prvního okruhu otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 (pokud oprávněný přijal od dlužníka žalovanou částku na základě rozhodnutí, které nebylo zrušeno, představuje to právní důvod pro přijetí plnění a nejsou naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení). Zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy a veškeré vymožené plnění bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením. Nadále také existuje rozhodčí nález rozhodce Mgr. Radka Lubiny ze dne 30. 6. 2015, č. j. 104 Rozh 3438/2015-7, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Výše označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 25 Co 196/2021-107, s následujícím odůvodněním: „V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť – z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce – neplatně (§ 39 obč. zák.), je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“. V tomto případě rozhodčí smlouva splňovala podmínku transparentního výběru rozhodce. Žalovaná zdůraznila, že soudy jako orgány státní správy jsou vázány Ústavou České republiky. Podle článku 2 odst. 3 Ústavy je přitom stanoveno, že orgány veřejné moci mohou činit jen to, co jim je zákonem výslovně povoleno. Zákon přitom povoluje přezkoumávat rozhodčí nález jen tomu soudu, který rozhoduje o zrušení rozhodčího nálezu, a to pouze za podmínek daných ustanoveními § 31 a § 33, resp. § 35 zákona o rozhodčím řízení. Pokud by nalézací soudy meritorně přezkoumávaly a fakticky rušily rozhodčí nálezy, a to jiné soudy než ty, které rozhodují o zrušení rozhodčího nálezu, postupovaly by v rozporu s Ústavou a jejich rozhodnutí by byla zatížena závažnou vadou. Zastavení exekučního řízení má „pouze“ za následek, že na základě exekučního titulu již nelze pokračovat v exekuci, když k zastavení exekuce došlo z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tedy z tzv. jiného důvodu, pro který nelze exekuci vykonat; důvodem zde přitom byla nepřiměřenost přisouzeného plnění. Pokud jde o druhý a třetí okruh otázek, jež mají podle žalované vzájemnou spojitost a byly řešeny Nejvyšším soudem v usnesení (správně rozsudku) ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, má dovolatelka za to, že by měl být dovolacím soudem posouzen jinak s ohledem na odlišení dvou právních otázek, a to otázky začátku, běhu, stavení promlčecí doby a otázky podmínky pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvo