33 Cdo 2296/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2296/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2023 Spisová značka:33 Cdo 2296/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2296.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Škoda Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2913 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 10. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2740/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2296/2022-242 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně ALLIGARD s.r.o., se sídlem Libavské Údolí 44, identifikační číslo osoby 25200933, zastoupené Mgr. Lucií Truhlářovou advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 2056/3, proti žalované SANCHO PANZA, s.r.o., se sídlem Karlovy Vary, Dvory, V Aleji 264/2, identifikační číslo osoby 25207555, zastoupené Mgr. Janem Šmídem, advokátem se sídlem Praha, Jugoslávská 620/29, o 10 997 796,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 204/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2022, č. j. 25 Co 147/2021-215, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 59 290 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Šmída. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 13 C 204/2019-162, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 10 997 796,60 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 26. 4. 2019 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 25 Co 147/2021-215, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná, která se ve smlouvě o poradenství ze dne 4. 1. 2016 zavázala provést pro žalobkyni činnosti vedoucí k získání dotace na modernizaci výrobních technologií a učinit všechny s tím spojené administrativní a kontrolní úkony, v žádosti o dotaci (podané za žalobkyni) uvedla nesprávnou celkovou částku výdajů projektu (namísto 31 422 276 Kč uvedeno 23 411 074 Kč). Ihned poté, co poskytovatel podané žádosti o poskytnutí dotace vyhověl (přiznal dotaci ve výši 35 % způsobilých výdajů), žalobkyně projekt upravila, aniž došlo k úpravě celkové částky výdajů; tato změna byla schválena. Z důvodu nesplnění dotačních podmínek (žalobkyně z důvodu prodlení jejího dodavatele nedodržela termín pro dokončení schváleného projektu) poskytovatel dotaci zkrátil na 0 Kč a dotace proto nebyla vyplacena. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že škoda ve výši 2 803 920 Kč (jde o rozdíl mezi částkou schválené dotace a částkou dotace nezažádané – nebýt nesprávně vyplněné žádosti žalovanou) nevznikla, neboť jde o dotaci nenárokovou ve smyslu § 14 zákona č. 218/2000 Sb. a nelze dovodit, že byla-li schválena dotace z částky zažádané (35 % z částky 23 411 074 Kč), pak by „tatáž dotace“ byla schválena i z rozdílu mezi částkou 31 422 276 Kč (o níž mělo být zažádáno) a částkou 23 411 074 Kč, přičemž samotným rozhodnutím o poskytnutí dotace nárok na její proplacení nevzniká, neboť je vázán na dokončení schváleného projektu, kdy se posuzuje splnění dotačních podmínek. Dále odvolací soud dovodil, že žalobkyni tím, že schválená dotace nebyla z důvodu jejího krácení vyplacena, vznikla škoda (ve výši 8 193 875 Kč), která však není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované (vyplnit řádně žádost o dotaci) či s mylným utvrzením možnosti prodloužení termínu, neboť bylo prokázáno, že dodavatel žalobkyně z důvodu havárie technologii na modernizaci nedodal v termínu do 31. 12. 2017, k němuž se smluvně zavázal. Mezi porušením povinnosti žalované ze smlouvy o poradenství a vzniklou škodou tak není příčinná souvislost jako jeden ze základních předpokladů k odpovědnosti za škodu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, majíc za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Za nesprávně vyřešenou (odvolacím soudem) považuje otázku, která příčinná souvislost způsobila škodu, prosazuje, že „při pravidelném běhu věci nemohla příčina spočívající v nedodržení termínu dokončení projektu přerušit kauzální nexus.“ Jinak řečeno má za to, že nikoliv nedodržení termínu dokončení projektu, ale samo porušení smluvní povinnosti žalovanou spočívající v nesprávném vyplnění žádosti o dotaci je příčinou škody. Argumentuje tím, že při pravidelném běhu věcí (pokud by žalovaná podala řádnou žádost) by následná příčina (požár výrobní linky) nemohla ovlivnit dodávku technologie a vyplacení dotace. Dovolatelka rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozsudku a vytýká odvolacímu soudu, že skutková zjištění, z nichž vyšel, nevyplývají z provedených důkazů. Závěr odvolacího soudu, který vzhledem k tomu, že šlo o nenárokovou dotaci, nedovodil vznik (části) škody, považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud při projednání dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl, protože rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom, že otázka, zda jsou určité události ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Jako taková pak vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nemůže být v dovolacím řízení přezkoumávána. Právním posouzením je však stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, příp. zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005). Dovolatelka napadá právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem, podle kterého „prvotní“ (míněno zjevně jedinou) příčinou vzniku tvrzené škody odpovídající nevyplacené dotaci bylo nesplnění závazku jejího dodavatele dodat technologie. Ustálená judikatura dovolacího soudu (potud dovolatelkou i přiléhavě citovaná) vychází při právním posouzení příčinné souvislosti z teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. V případě, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody, je třeba mezi takovými sku