33 Cdo 2884/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 2884/2024-206 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. V., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, proti žalovaným 1) J. J., 2) D. J., oběma zastoupeným JUDr. Helenou Pilařovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 223/38, a 3) H. S., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 246/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2024, č. j. 49 Co 58/2023-152, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.203,- Kč k rukám JUDr. Heleny Pilařové, advokátky. III. Mezi žalobkyní a žalovanou 3) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou ze dne 15. 9. 2022 se žalobkyně domáhala určení (spolu)vlastnického práva k nemovitým věcem s tvrzením, že byla manželkou zemřelého V. V., který převedl svůj spoluvlastnický podíl na druhou žalovanou (svou dceru) darovací smlouvou ze dne 5. 5. 2008, přičemž tuto smlouvu považuje za absolutně neplatnou. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje v tom, že pokud by nemovité věci spadaly do pozůstalosti, nabyla by k nim spoluvlastnické právo. Ve vztahu k požadavku na určení, že třetí žalovaná je spoluvlastnicí ideální ½ předmětných nemovitých věcí, spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že vlastnictví druhé žalované vylučuje nerušený výkon práva žalobkyně nemovitou věc užívat. Dále se žalobkyně domáhala určení, že první žalovaný není spoluvlastníkem ideální ½ předmětných nemovitých věcí, aby se předešlo tzv. duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí. Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 6 C 246/2022-128, žalobu o určení, že V. V. byl ke dni své smrti spoluvlastníkem ideální ½ pozemků p. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v XY, a p. č. XY (nyní pozemků p. č. XY a p. č. XY), které leží v katastrálním území XY, jakož i žalobu o určení, že třetí žalovaná je spoluvlastnicí ideální ½ pozemků p. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v XY, a p. č. XY a p. č. XY, které leží v katastrálním území XY, a žalobu o určení, že první žalovaný není spoluvlastníkem ideální ½ pozemků p. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v XY, a p. č. XY a p. č. XY, které leží v katastrálním území XY, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 49 Co 58/2023-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 5. 12. 2007 D. J. uzavřela s V. V. a A. V. dohodu o bezplatném doživotním užívání nemovitostí, podle níž je výlučnou vlastnicí budovy č. p. XY v XY, na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a pozemku p. č. XY v cit. k. ú., a podle které jim poskytuje bezplatné užívání uvedené nemovitosti. V době uzavření dohody nebyla druhá žalovaná vlastnicí předmětných nemovitých věcí. Až 5. 5. 2008 V. V. jako dárce a druhá žalovaná jako obdarovaná uzavřeli darovací smlouvu, podle které jí V. V. daroval svůj spoluvlastnický podíl na shora uvedených nemovitostech. Následně dne 25. 5. 2009 druhá a třetí žalované jako prodávající a spoluvlastnice, a to každá v rozsahu ideální ½ předmětných nemovitých věcí, uzavřely s prvním žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu, podle které na něj převedly své spoluvlastnické podíly k dotčeným nemovitostem za dohodnutou kupní cenu. Žalobkyně tak mohla mít naléhavý právní zájem na požadovaných určeních pouze za předpokladu, že by soud přisvědčil jejímu názoru o neplatnosti darovací smlouvy z roku 2008. Podle odvolacího soudu vztah mezi dohodou o bezplatném doživotním užívání nemovitostí z prosince 2007 a darovací smlouvou z května 2008 je zcela evidentní, a darovací smlouva byla uzavřena v návaznosti na závazek druhé žalované vtělený do dohody z roku 2007. Podle odvolacího soudu dohoda z roku 2007 není neplatná pouze proto, že v okamžiku jejího uzavření nebyla druhá žalovaná vlastníkem předmětných nemovitých věcí, když bylo zřejmé, že získá vlastnické právo později. Odvolací soud zdůraznil, že skutečnost, že smluvní strana v době uzavření smlouvy neměla dispoziční právo k jejímu předmětu, sama o sobě neplatnost smlouvy nepůsobí, podstatné je, zda takové oprávnění má v době, kdy má být podle smlouvy plněno. Byla-li smlouva z roku 2007 uzavřena pro případ, že druhá žalovaná nabude vlastnické právo, stalo se tak v květnu 2008. Lze proto dovodit, že V. V. uzavřením uvedených smluv chtěl převést vlastnické právo k nemovitostem na druhou žalovanou a současně zajistit pro sebe a žalobkyni právo doživotního užívání nemovitých věcí. Darovací smlouva byla dne 5. 5. 2008 uzavřena platně. Ohledně otázky určitosti darovací smlouvy se odvolací soud ztotožnil s výkladem soudu prvního stupně, neboť označení druhé žalované jako obdarované v záhlaví a dále závazek „vůči dceři“ v bodu II. smlouvy nevzbuzuje jakékoliv pochybnosti o tom, kterou dceru měl V. V. na mysli. Se zřetelem k závěru o platnosti darovací smlouvy nemohla být žalobkyně v řízení úspěšná pro nedostatek naléhavého právního zajmu na požadovaných určeních. Další právní argumentace žalobkyně vztahující se k časově navazující uzavřené kupní smlouvě mezi žalovanými je bezpředmětná. Nepřísluší jí totiž zasahovat do smluvního vztahu mezi žalovanými, neboť případný závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy by v jejích poměrech nemohl (objektivně) přivodit žádnou změnu jako v případě závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, který by zakládal důvod pro dodatečné projednání dědictví ve smyslu § 192 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda má žalobce v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není vlastníkem sporné nemovité věci (resp., že jejím vlastníkem je někdo jiný) v situaci, kdy se žalovaný vůči němu domáhá v jiném řízení vyklizení této nemovité věci. A dále na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takové považuje otázky, zda může být rozvazovací podmínka sjednána dříve než smlouva, jejíž má být rozvazovací podmínka součástí, jaké požadavky je třeba klást v rámci smlouvy o převodu nemovité věci na označení osoby, jíž je nemovitá věc převáděna, a zda může být právní úkon neplatný ve smyslu § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro omyl spočívající v tom, že osoba činící tento právní úkon jednala v mylném předpokladu, že druhý účastník právního úkonu bude plnit závazek s tímto právním úkonem úzce související, kdy jeho plnění je předpokladem učinění takového úkonu. Žalovaní 1) a 2) navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena j