Nejvyšší soud 33 Cdo 3101/2025 – Zaplacení 242 000 Kč s příslušenstvím

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. H., zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, proti žalované PREMIA Reality s.r.o., se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, identifikační číslo osoby 26960591, zastoupené Mgr. Janem Palečkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1929/10, o zaplacení 242 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 234/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2025, č. j. 13 Co 122/2024-112, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 242 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení představující bezdůvodné obohacení s tím, že tuto částku uhradila žalované na základě smlouvy o zprostředkování koupě nemovitostí, přičemž k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Žalobkyně se dovolávala neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy jednak z formálních důvodů (nedostatečné vymezení předmětu převodu a ceny), jednak pro její rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 21 C 234/2023-72, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 3. 3. 2023 není neplatná, výše provize je obvyklá, žalovaná své závazky ze smlouvy splnila a žalobkyně zprostředkovávanou smlouvu neuzavřela z důvodů, které leží výlučně na její straně. Ocitla se ve finanční nouzi, kterou řešila tak, že nabídla úhradu ve zcela nesmyslných splátkách, o kterých musela vědět, že jsou pro vlastníka nemovitosti neakceptovatelné, její jednání je v příkrém rozporu s dobrými mravy, a nemůže požívat ochrany [§ 6 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]; její postup ohledně navržených splátek soud prvního stupně považuje za pokus o zneužití práva (§ 8 o. z.).

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 13 Co 122/2024-112, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 242 000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal jako opodstatněnou její odvolací námitku, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku zvýšené ochrany žalobkyně coby spotřebitele ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Žalovaná uzavřela smlouvu jako podnikatelka v rámci své realitní činnosti, zatímco žalobkyně se nacházela v postavení spotřebitele. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o realitním zprostředkování“), je provize splatná nejdříve dnem uzavření realitní smlouvy; tato právní úprava je ve prospěch spotřebitele. Od této obecné právní úpravy se lze podle § 19 odst. 2 téhož zákona odchýlit a splatnost provize je možné na základě dohody smluvních stran vázat již na obstarání příležitosti uzavřít realitní smlouvu, jako se tomu stalo v posuzované smlouvě. V takovém případě smlouva o realitním zprostředkování musí v souladu s § 19 odst. 2 zákona o realitním zprostředkování obsahovat nejenom ujednání o odchylné (dřívější než zákonem stanovené) splatnosti provize, nýbrž musí obsahovat i poučení o tom, že splatnost provize není vázána až na uzavření realitní smlouvy. Podle zákona tedy nestačí, že si smluvní strany ujednají dřívější splatnost provize, než stanoví zákon, ale ve smlouvě musí být výslovně uvedeno, že se tímto ujednáním odchylují od splatnosti stanovené zákonem. Jinými slovy řečeno, text smlouvy musí pro spotřebitele obsahovat informaci o tom, že existuje splatnost provize stanovená zákonem, vázaná na uzavření realitní smlouvy, a že se smluvní strany svým ujednáním od této právní úpravy odchylují a vážou splatnost provize na dřívější okamžik. Smlouva v článku III. odst. 2 obsahuje ujednání o vzniku nároku na provizi vázaného již na obstarání příležitosti pro žalobkyni uzavřít realitní smlouvu. V tomto ujednání a ani v ostatním textu smlouvy přitom není zmínka o tom, že se jedná o splatnost sjednanou odchylně, než je stanovena v zákoně. V souladu se zněním § 1812 odst. 2 o. z. se nepřihlíží k ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele. Kvůli absenci poučení vyžadovaného v § 19 odst. 2 zákona o realitním zprostředkování nelze v souladu s § 1812 odst. 2 o. z. k odchylnému ujednání přihlížet. Mezi účastníky bylo nesporné, že k uzavření realitní smlouvy nedošlo. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně nadbytečně zabýval nepoctivým a nemravným jednáním žalobkyně, neboť zákon s takovýmto předpokladem nespojuje vznik nároku na provizi. V nyní souzené věci právo na provizi vzniká splněním zákonných podmínek pro jeho vznik spočívajících výhradně v uzavření realitní smlouvy, k čemuž nedošlo. Jestliže žalobkyně zaplatila žalované zálohu na provizi ve výši 242 000 Kč, přičemž žalované poté právo na zaplacení provize nevzniklo, pak se jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl, a v jehož důsledku získala žalovaná majetkový prospěch na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu. V souladu s § 2991 odst. 1 o. z. je žalovaná povinna bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat.

Odvolací soud nepřihlédl k žalovanou vznesené námitce započtení uplatněné v průběhu odvolacího řízení, kterou započetla svoji pohledávku z titulu práva na náhradu škody způsobené jí žalobkyní na pohledávku žalobkyně z titulu žalobou uplatněného nároku, a to ve stejné výši kolik činí žalovaná částka. V souladu s § 1982 odst. 1 věta druhá o. z. účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné pohledávce jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele (v tomto případě nárok žalované na náhradu škody) nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky a takový kompenzační projev účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se pohledávka později stane splatnou. V reakci na poučení odvolacího soudu žalovaná neuvedla skutková tvrzení, z nichž by se podávalo, že vyzvala žalobkyni k zaplacení pohledávky na náhradu škody. S ohledem na to musel odvolací soud na pohledávku žalované nahlížet jako na nesplatnou pohledávku, kterou tudíž nelze započítat na splatnou pohledávku žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká, že formalisticky vyložil a aplikoval § 19 odst. 2 zákona o realitním zprostředkování, ve věci nezohlednil nepoctivé jednání žalobkyně a nesprávně posoudil kompenzační námitku žalované.

Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatelka má za to, že žalobkyně byla ve smlouvě explicitně seznámena se splatností provize, když z ní jednoznačně vyplývá, že žalované vznikne právo na provizi již obstaráním příležitosti, tj. i v případě, kdy nedojde k uzavření zprostředkovávané smlouvy bez zavinění vlastníka prodávaných nemovitostí. Je přesvědčena o tom, že splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 19 odst. 2 zákona o realitním zprostředkování, když řádně poučila žalobkyni o dřívější splatnosti, a neztotožňuje s formalistickým přístupem odvolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2423/2025, vyložil, že ujednání, podle něhož zprostředkovateli náleží provize již za obstarání příležitosti k uzavření realitní smlouvy, je svým obsahem ujednáním o dřívější splatnosti provize. Takové ujednání samo o sobě nenahrazuje zákonem vyžadované poučení spotřebitele. Spotřebitel musí být jasně a srozumitelně poučen, že provize bude požadována před uzavřením realitní smlouvy; zákon sice neurčuje podobu ani rozsah poučení, vyžaduje však, aby šlo o samostatné a skutečné upozornění na odchylnou splatnost. Jelikož odvolací soud otázku výkladu § 19 odst. 2 zákona o realitním zprostředkování vyřešil v souladu s výše prezentovaným názorem dovolacího soudu, není dovolání pro řešení této otázky přípustné.

Princip poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.) a zákaz zneužití práva (§ 6 odst. 2, § 8 o. z.) patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Aplikaci § 6 a § 8 o. z. je dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).

Uplatnění práva na vrácení plnění, pro jehož ponechání žalované chybí právní důvod, není samo o sobě zneužitím práva. Ani případná skutečnost, že se žalobkyně chovala při sjednávání nebo zamýšleném uzavření realitní smlouvy nepoctivě, nemůže bez dalšího vést k obejití ochrany spotřebitele podle § 19 odst. 2 zákona o realitním zprostředkování. Tvrzení žalované o tom, z jakých příčin žalobkyně zprostředkovávanou smlouvu neuzavřela, nemůže nahradit zákonný předpoklad dřívější splatnosti provize. Námitky dovolatelky ohledně nepoctivého jednání žalobkyně přípustnost dovolání nezakládají.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky; takový kompenzační projev účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se pohledávka později stane splatnou. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003 (uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3327/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3662/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015]. Uvedené závěry se uplatní i za nové úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014, neboť platí (srov. § 1982 o. z.), že účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro (srov. komentář k § 1982 v ASPI a též C. H. Beck Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část § 1721 – 2054, 1. vydání, 2014, str. 1132 až 1134, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1768/2024).

Žalovaná uplatnila námitku započtení v podání ze dne 9. 4. 2025, které upřesnila u jednání odvolacího soudu dne 10. 4. 2025. Odvolací soud při jednání dne 10. 4. 2025 žalovanou vyzval k doplnění skutkových tvrzení o tom, zda, kdy vyzvala žalobkyni, aby jí zaplatila a v jaké výši náhradu škody, a k označení důkazních návrhů prokazujících tato tvrzení. Zároveň ji poučil o následcích nesplnění této výzvy, tj. o tom, že bez doplnění nebude moci ke kompenzační námitce přihlížet. Žalovaná skutková tvrzení a důkazní návrhy nedoplnila. Odvolací soud za této situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že v době učinění kompenzačního projevu byla započítávaná pohledávka splatná, v souladu s judikaturou dovolacího soudu dovodil, že v době provedení tohoto kompenzačního projevu nemohla být pohledávka žalovaného způsobilá k započtení.

Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde.

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Václav Duda

předseda senátu