33 Cdo 3208/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3208/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 2. 2022 Spisová značka:33 Cdo 3208/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3208.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o dílo Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 2048 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 4. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1065/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3208/2021-248 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně SOVIS CZ, a. s., se sídlem v Hradci Králové – Třebeši, V Mlejnku 608/3a (identifikační číslo 275 32 208), zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému městu Hostinné, se sídlem v Hostinném, Náměstí 69 (identifikační číslo 002 77 908), o zaplacení 1.548.881,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 16/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2021, č. j. 47 Co 80/2021-228, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 47 Co 80/2021-228, potvrdil rozsudek ze dne 2. 12. 2020, č. j. 130 C 16/2020-195, jímž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu o zaplacení 1.548.881,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 6. 5. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce jako zhotovitel a žalované město jako objednatel uzavřeli dne 19. 7. 2017 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo kompletní provedení stavby „Autobusový terminál v Hostinném“. Dílo mělo být zhotoveno ve lhůtě 160 dnů od podpisu smlouvy, tj. 27. 12. 2017; fakticky bylo dokončeno a předáno 26. 3. 2018. V článku 8.1.1. smlouvy o dílo si strany sjednaly smluvní pokutu pro případ nedodržení dohodnutého termínu plnění (případně jakéhokoliv dílčího termínu) ve výši 0,2 % z dohodnuté ceny díla (bez DPH) za každý i započatý den prodlení (35.201,85 Kč denně). Ke smlouvě o dílo byly sjednány tři dodatky o změnách ceny díla z důvodů méněprací a víceprací, přičemž žádným z nich nedošlo (ačkoliv to smlouva o dílo výslovně umožňovala) ke změně (oddálení) smluveného termínu dokončení díla. Návrh dodatku č. 4, který zpracovala žalobkyně a jímž navrhla oddálení smluveného termínu dokončení díla o 109 dnů s ohledem na nepříznivé klimatické podmínky a přeložku zařízení CETIN, Rada žalovaného neschválila; proto nebyl uzavřen. Ačkoliv si účastníci ve smlouvě o dílo ošetřili i skutečnosti spadající do vyšší moci (článek 13.2. smlouvy), žádná z nich nenastala. Zápisy z kontrolních dnů, upozornění stavebního dozoru žalovaného na neplnění dílčích termínů a zápisu 103. schůze Rady města Hostinné konané 22. 12. 2017 dokladují, že žalobkyně byla v prodlení díla již v září 2017. Proto jí žalovaný neuhradil část sjednané ceny díla ve výši 1.548.881,40 Kč, naopak vůči této pohledávce uplatnil k zápočtu svoji pohledávku na smluvní pokutu. V září 2018 žalované město přehodnotilo své původní rozhodnutí neakceptovat termín realizace díla, který žalobkyně navrhla dodatkem č. 4, uznal objektivní důvody pro prodloužení termínu předání díla do 10. 2. 2018 a smluvní pokutu za prodlení od tohoto dne až do skutečného předání díla pak započetl vůči pohledávce žalobkyně z titulu doplatku ceny díla. Soudy obou stupňů tak posuzovaly zejména oprávněnost nároku žalovaného na smluvní pokutu z důvodu prodlení žalobkyně s předáním díla a platnost započtení pohledávky z titulu smluvní pokuty vůči pohledávce z titulu nedoplatku ceny díla. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal oprávněným nárok žalovaného na zaplacení smluvní pokuty, když připomněl absolutní objektivní princip, na němž je vybudována zákonná úprava smluvní pokuty (§ 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku /dále jen „o. z.“/) a doplnil, že v posuzovaném případě nenastala žádná ze situací vyšší moci vyjmenovaných v článku 13.2. smlouvy o dílo. Snahu žalobce prosadit, že nezavinil opožděné přeložení metalického kabelu společnosti CETIN a že nemohl ovlivnit nepříznivé klimatické podmínky, pak označil s ohledem na smluvní ujednání, právní úpravu a skutková zjištění o průběhu díla za bezpředmětné. Stejně tak neshledal, že by prodlení se zhotovením části díla – objektu WC bylo zaviněno z důvodů na straně žalovaného. Započtení pohledávky na smluvní pokutu vůči pohledávce na doplatek ceny díla pak shledal v souladu s § 1987 o. z. S odkazem na závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z., což odůvodnil tím, že smluvní pokuta není vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená a že irelevantní jsou okolnosti, které nastaly teprve po sjednání smluvní pokuty. Nadto připomněl, že žalovaný původní nárok na smluvní pokutu podstatně omezil (pokutu požaduje za kratší období). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato právní otázka hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a tato vyřešená otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Namítá, že se do prodlení s dokončením a předáním díla dostala z důvodu okolností, které nezavinila, a nemohla jí proto vzniknout povinnost hradit smluvní pokutu. Za dovolacím soudem dosud neřešenou, případně takovou, která by jím měla být posouzena jinak, označuje otázku, „zda se dostala do prodlení v případě, kdy jí plnění smlouvy znemožnily jiné okolnosti, a zda na právní posouzení má vliv, zda tyto okolnosti vznikly na její straně, zda jim mohla předejít anebo je ovlivnit“. Prosazuje, že soud měl vzít v úvahu objektivní okolnosti, které zavinily prodlení a které nemohla ovlivnit. Tyto pak velmi podrobně rozebírá a vytýká odvolacímu soudu četná opomenutí ve zjišťování skutkového stavu věci. Současně se vymezuje proti závěrům odvolacího soudu o (ne)moderaci výše smluvní pokuty. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Podrobně rozebral argumentaci žalobkyně a zaujal k ní stanovisko koherentní s dosavadními závěry soudů ve věci. Upozornil, že z obsahu dovolání je zřejmé nepochopení institutu smluvní pokuty a absolutního objektivního principu, na němž je vybudován. Snahy žalobkyně o vyvinění se z placení smluvní pokuty označil za liché. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). D