33 Cdo 3344/2017 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3344/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2018 Spisová značka:33 Cdo 3344/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3344.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 150 o. s. ř. § 243e odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3344/2017-210 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky se sídlem Praha 11 - Chodov, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo osoby 000 20 729, proti žalovanému Z. Č., zastoupenému Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 409/19, o náklady řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 103/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 36 Co 114/2008-196, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 36 Co 114/2008-196, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 36 Co 114/2008-137, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2007, č. j. 20 C 103/2005-74, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 33.144.542,84 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), ve výroku o soudním poplatku tak, že žalovanému se povinnost k jeho zaplacení neukládá (výrok II.), a o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalovanému nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok III.). Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný námitku promlčení žalobou uplatněného nároku vznesl důvodně. K náhradě nákladů řízení konstatoval, že jakkoli byl žalovaný ve výsledku řízení úspěšný a ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. mu náleželo právo na jejich náhradu, s ohledem na personální propojení žalovaného (ručitele) se společností Suprex s. r. o. (dlužníkem) jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze procesně úspěšnému žalovanému podle § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat. Za situace, kdy dluh společnosti, jejímž byl žalovaný statutárním orgánem, představuje vůči žalobci několik desítek milionů korun a v konkurzním řízení byl žalobce uspokojen v minimálním rozsahu, odvolací soud dovodil, že „přiznání nákladů řízení žalovanému by bylo v rozporu s dobrými mravy“. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1589/09, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu podal žalovaný stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“); ten rozsudkem ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013, č. 9815/10, rozhodl, že došlo k porušení základního práva stěžovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) tím, že soud neinformoval účastníky o svém úmyslu použít § 150 o. s. ř. a nevytvořil tak „procesní prostor“ umožňující jim se k jeho aplikaci vyjádřit. S poukazem na okolnosti daného případu (žalovaný byl statutárním orgánem dlužníka, jehož dluh u žalobce činil několik desítek milionů korun, přičemž žalobce byl v konkurzním řízení uspokojen minimálně) Evropský soud vyjádřil názor, že žalovaný nemusel nutně předpokládat, že uvedené okolnosti budou mít při rozhodování o nákladech řízení určující význam a že v řízení, které nezahájil, a žalobce v něm neuspěl z objektivního důvodu promlčení žalovaného nároku, bude proti němu použita argumentace o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Měl být proto soudem výslovně vyzván, aby se vyjádřil k případnému použití § 150 o. s. ř. Poté, co žalovaný podal podle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na obnovu řízení, Ústavní soud obnovu řízení povolil (usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13), své usnesení ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1589/09 (vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Evropského soudu), zrušil a ve věci rozhodl nálezem ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13, tak, že v nákladovém výroku III. zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 36 Co 114/2008-137. Odvolací soud usnesením ze dne 5. 5. 2015, č. j. 36 Co 114/2008-158, žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž poté, co žalovaného obeznámil se svým záměrem použít § 150 o. s. ř., s jehož aplikací žalovaný vyjádřil nesouhlas, setrval na svém původním právním závěru, který v odůvodnění zopakoval. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. 33 Cdo 5263/2015-182, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se nezabýval všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení vhodnosti aplikace § 150 o. s. ř. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 13. 3. 2017, č. j. 36 Co 114/2008-196, uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 811.165 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Řeháka. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není při rozhodování o nákladech řízení na místě mimořádný postup podle § 150 o. s. ř. Shledal, že zatímco majetkové poměry žalovaného (jemuž bylo v průběhu řízení přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků) by byly uvažovaným postupem (tj. nepřiznáním náhrady nákladů řízení procesně zcela úspěšnému účastníku řízení) významně dotčeny, nelze totéž dovodit u poměrů žalobce v případě aplikace obecného pravidla (vyjádřeného v § 142 odst. 1 o. s. ř.), že náklady řízení nese neúspěšná strana sporu. Přitom okolnost, že žalovaný je personálně propojen s dlužníkem, který žalobci nesplnil dluh z půjčky ve výši několika desítek milionů korun, nepovažoval - samu o sobě – za způsobilou odůvodnit použití § 150 o. s. ř. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky výkladu a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., na níž závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od předchozího (zrušovacího) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 33 Cdo 5263/2015-182. Namítá, že odvolací soud při zkoumání, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci úspěšnému žalovanému, nevzal v úvahu jeho aktuální majetkové poměry. Připomíná, že rozhodnutím ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 36 Co 40/2008, kdy byly naposledy zkoumány majetkové poměry žalovaného, odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně přiznávající žalovanému pouze částečné osvobození od placení soudních poplatků s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem řady nemovitostí a že jeho bytové, výdělkové poměry a podnikatelské aktivity svědčí o příznivých majetkových možnostech umožňujících mu zaplatit část soudního poplatku. Je přesvědčen, že soud tehdy přistoupil k částečnému osvobození od soudního poplatku (v rozsahu 7/10) vzhledem k jeho výši; jestliže by byl soudní poplatek činil méně než 1.000.000 Kč, pravděpodobně by nebylo žalovanému osvobození od soudního poplatku přiznáno. Zdůrazňuje, že žalovaný byl schopen v každém stupni řízení hradit si zástupce z řad advokátů a nepožádal o jeho ustanovení soudem. Konečně opětovně poukazuje na mimořádné okolnosti případu dané jednak personálním propojením žalovaného se společností Suprex spol. s r. o. (dlužníkem), jejímž byl žalovaný statutárním orgánem, a jednak tím, že v konkurzním řízení byl žalovaný nárok uspokojen v minimálním rozsahu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva - výkladu a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud nastolenou otázku výkladu a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. již podrobně vyložil v předchozím usnesení ze dne 14. 12. 2016, č. j. 33 Cdo 5263/2015-182, v němž odkázal na svá četná rozhodnutí (představující ustálenou rozhodovací praxi) ře