33 Cdo 3838/2022 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3838/2022-1196 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyň a) Skanska a.s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo 262 71 303, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, b) Metrostav Infrastructure a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, identifikační číslo 242 04 005, zastoupené Mgr. Janem Pechmanem advokátem se sídlem v Praze 8, Kaizlovy sady 434/13, c) AB Silvretta s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, identifikační číslo 451 92 286, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, d) M – SILNICE a.s., se sídlem v Pardubicích, Bílé Předměstí, Husova 1697, identifikační číslo 421 96 868, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, identifikační číslo 659 93 390, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické nám. 193/1, o zaplacení úroku z prodlení ve výši 63.973.390,18 Kč a smluvní pokuty ve výši 26.600.276,97 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 715/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022, č. j. 29 Co 153/2022-1023, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním a), c) a d) na náhradě nákladů dovolacího řízení 234.251,16 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Černého, advokáta. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 97.816,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Pechmana, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhaly po žalovaném zaplacení úroků z prodlení z faktur č. 761261001, 761261004, 761261007, 761261010, 761261013 a 761261019 vystavených za provedené práce z titulu smlouvy ze dne 5. 3. 2008 na realizaci nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce s názvem „Dálnice D1, stavba 0135 Kroměříž východ – Říkovice (dále jen „smlouva o dílo“ nebo „předmětná smlouva“), a zaplacení smluvní pokuty za prodlení s jejich splacením. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 51 C 715/2013-912, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním úrok z prodlení ve výši 63.973.390,18 Kč, jakož i smluvní pokutu ve výši 26.600.276,97 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2022, č. j. 29 Co 153/2022-1023, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě veřejné zakázky byla dne 5. 3. 2008 mezi žalobkyněmi jako zhotovitelkami a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva o dílo označená jako „Souhrn smluvních dohod o realizaci stavby“, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky staveb pozemních komunikací – zahrnující Všeobecné obchodní podmínky, díl 2, část 2 (dále jen „VOP“), a Zvláštní obchodní podmínky, díl 2, část 3 (dále jen „ZOP“). Strany se dohodly, že se jejich práva a povinnosti ze smlouvy budou řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně objednané stavební práce včetně tzv. dokončovacích prací předaly žalovanému. Práce, jejichž potřeba vyvstala až v průběhu realizace stavby, byly vyfakturovány ve smyslu čl. 14 VOP jako tzv. dílčí platby. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o ceně díla byla určena podle rozsahu skutečně provedených prací [tzv. měřený kontrakt - čl. 12, čl. 13.1 písm. a) a čl. 14.1 písm. c) VOP)]. Smlouva o dílo předpokládala možnost provést i další práce, které nebyly zahrnuty v soupisu prací, jenž byl pořízen pro účely konání veřejné zakázky, nutné pro provedení dohodnutého díla, aniž by se jednalo o změnu předmětu díla. Proto si smluvní strany dohodly změnové řízení obsažené v článku 13 VOP, prostřednictvím kterého docházelo pouze k upřesňování díla včetně ceny, nikoli ke změně (rozšíření) předmětu díla sjednaného ve smlouvě. Způsob určení ceny (§ 536 odst. 3 obch. zák.) byl platně smluven v čl. 12 VOP a čl. 14 VOP. Podle odvolacího soudu v případě rozhodných měsíčních plateb správce stavby (organizační složka žalované) ve smyslu čl. 14.6 VOP vydal potvrzení dílčí platby, jemuž předcházelo prohlášení zhotovitele o ukončení každého měsíce podle čl. 14.3 VOP. Bylo tudíž povinností žalovaného uhradit správcem stavby potvrzenou částku ve lhůtě 60 dní od obdržení jeho prohlášení. Tuto lhůtu žalovaný nedodržel a dostal se tak do prodlení, které existovalo po uplynutí 60 dnů ode dne, kdy správce stavby vydal potvrzení dílčí platby. Odvolací soud zdůraznil, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 594/2012, že výhrady žalovaného ve vztahu k porušení zákona o veřejných zakázkách nemohou mít dopad do soukromoprávní sféry účastníků řízení. Ve vztahu k ujednání v čl. 14. 8 VOP odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že toto smluvní ujednání představuje dohodu o smluvní pokutě, a nikoliv o smluvním úroku z prodlení. Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v nesprávném právním posouzení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. V souvislosti s tím pokládá otázky: a) zda k zaplacení víceprací nesjednaných ve smlouvě bylo potřeba uzavřít dodatek ke smlouvě, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007 a s rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, b) zda dohoda o provedení víceprací musela být uzavřena v písemné formě, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015, c) zda změny díla mohly být podle čl. 13.1 ZOP provedeny pouze na základě pokynu správce stavby nebo měly být sjednány dodatky o změně díla (provedení víceprací), tuto otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, d) zda výklad čl. 12 a 13 VOP je v rozporu s veřejným právem, čímž se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 742/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 1 Afs 23/2012, e) zda je žalovaná povinna hradit smluvní pokutu a úrok z prodlení i ve vztahu k položkám, které byly neoprávněně fakturovány, tuto otázku považuje dovolatelka za doposud dovolacím soudem neřešenou, f) zda pojem „finanční pokuta“ představuje smluvní pokutu nebo smluvní úrok z prodlení, tuto otázku měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016. Současně odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu konkrétních ustanovení smlouvy o dílo a všeobecných obchodních podmínek (VOP), jakož i zvláštních obchodních podmínek (ZOP) nezjišťoval skutečnou vůli smluvních stran, že neprovedl v potřebném rozsahu dokazování, a ve věci bylo rozhodnuto, aniž by byl řádně zjištěn skutkový stav věci, navíc rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněn. Dovolatel vznáší výhrady i vůči rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, neboť k dovolacímu přezkumu předložené právní otázky přípustnost dovolání nezakládají. Na jejich řešení rozsudek odvolacího soudu z větší části nezávisí, praxe dovolacího soudu označená žalovaným v dovolání není praxí, od níž by se mohl odvolací soud svým rozhodnutím odchýlit, neboť v nyní projednávané věci řešil odlišné právní otázky, které posoudil správně. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se