33 Cdo 546/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 546/2024-156 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Český spotřebitel s. r. o., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Haštalská 795/1, identifikační číslo osoby 01398491, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Thunovská 192/27, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 104 537,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 139/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 18 Co 231/2023-114, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 18 Co 231/2023-114, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 18 Co 231/2023-114, změnil rozsudek ze dne 9. 6. 2023, č. j. 40 C 139/2022-73, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 104 537,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 18. 6. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků, tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ze zjištění učiněným na základě zopakování dokazování obsahem rozhodčího spisu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 5. 2020, č. j. 75 EXE 9040/2016-175, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 8. 2020, č. j. 75 EXE 9040/2016-247, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 21 Co 239/2020-353, s právní mocí ke dni 30. 11. 2020, byla zastavena exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vedená u soudní exekutorky Mgr. Marcely Petrošové na základě rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Radka Lubiny ze dne 19. 7. 2016, č. j. 104 Rozh 3655/2016-7 (coby exekučního titulu), a to z důvodu nepřiměřenosti smluvních plnění a sankcí stanovených ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100978421 ze dne 30. 11. 2015, na základě které byl právnímu předchůdci žalobkyně (postupiteli a úvěrovanému K. Z.) poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který mu byl vyplacen a splaceno jím bylo 4 252 Kč. Přitom neplatnost pro rozpor s dobrými mravy se vztahuje na úvěrovou smlouvu a na rozhodčí smlouvu z téhož dne, na jejímž základě vydal Mgr. Radek Lubina příslušný rozhodčí nález. Před zastavením exekuce soudní exekutorka z celkového vymoženého plnění vyplatila žalované coby exekučně oprávněné částku 174 596,60 Kč. K. Z. (povinný) smlouvou z 27. 6. 2022 svou pohledávku postoupil žalobkyni, což bylo žalované oznámeno postupitelem. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně (že z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy i rozhodčí smlouvy nemá rozhodčí nález žádné právní účinky, je nicotný, nepředstavuje sám o sobě právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, aniž by bylo významné, zda byl podle zákona o rozhodčím řízení zrušen či nikoli, a takto přijaté plnění žalovanou je bezdůvodným obohacením) a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 a skutečnost, že rozhodčí nález dosud nebyl zrušen, je pravomocný a vykonatelný, dospěl k závěru, že vykonávací a exekuční řízení mají odlišný účel. Exekuční řízení zásadně neslouží k přezkumu exekučního titulu (z čehož připustil Ústavní soud výjimky, které mají mít dopad jen do exekučního řízení), který má stejné účinky jako soudní rozhodnutí a má povahu veřejné listiny. Výběr rozhodce byl proveden transparentním způsobem podle předem stanovených transparentních pravidel, povinný měl možnost si rozhodce ze seznamu vybrat, měl možnost po jeho výběru žalovanou požádat o přezkum rozhodnutí členy přezkumného rozhodčího senátu a o soudní přezkum rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (zůstal však nečinný až do podání návrhu na zastavení exekuce). Nemohlo tak dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované, neboť právní důvod pro přijetí plnění nadále existuje, nebyl-li rozhodčí nález zrušen. Neexistující pohledávka proto nemohla být platně postoupena a žalobkyně není v řízení aktivně věcně legitimována. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení sp. 23 Cdo 4460/2014), judikatury Ústavního soudu (nálezů sp. zn. I. ÚS 1707/17, sp. zn. I. ÚS 1901/19, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1380/15 a další označené judikatury) při řešení otázek hmotného nebo procesního práva, „případně tyto otázky nebyly v praxi dovolacího soudu dosud řešeny (s ohledem na specifika daného případu), případně má dovolací soud otázky řešené v rozhodnutí NS vyřešit jinak“. Předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázky, které podle jejího mínění vyřešil odvolací soud nesprávně: A) zda existuje nadále právní důvod pro přijetí v exekuci vymoženého plnění, které obdržel oprávněný od povinného v exekučním řízení na základě rozhodčího nálezu, který byl pravomocným rozhodnutím exekučního soudu shledán nicotným z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce, ač nebyl zrušen v řízení o zrušení rozhodčího nálezu; zda takový rozhodčí nález zakládá překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení; B) zda (nelze-li nicotný nález považovat za právní důvod pro přijetí vymoženého plnění) jsou naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení, kterého se může povinný domáhat žalobou na vydání bezdůvodného obohacení v nalézacím řízení a zda v takovém případě existuje platná pohledávka z bezdůvodného obohacení, která byla na žalobkyni postoupena a je tak dána její aktivní věcná legitimace; C) zda má předchozí pasivita povinného právní význam pro řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení v nalézacím řízení, pokud jako spotřebitel nevyužije možnost ochrany v řízení o zrušení rozhodčího nálezu ani v rozhodčím řízení (byl-li rozhodčí nález od počátku nicotný, nelze jej vykonat z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce a o jeho nicotnosti rozhodl pravomocně k návrhu povinného exekuční soud). Žalobkyně namítá, že podle nálezu ústavního soudu sp. zn. „I. ÚS 1091/19“, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3194/2016 není podstatné, že rozhodčí nález nebyl formálně zrušen, a podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 1380/15 se o překážku věci rozhodnuté nejedná. Za dosud dovolacím soudem neřešené považuje otázky: D) zda trpí rozhodčí smlouva deficitem transparentnosti při výběru rozhodce, jsou-li v rozhodčí smlouvě sice jasně stanovena jména jednotlivých rozhodců, avšak rozhodčí řízení de facto neprobíhá před žalující stranou vybranou osobou rozhodce, ale před třetím subjektem dle netransparentní a tajné dohody (smlouvy o zajištění rozhodců), se kterou nebyla druhá strana rozhodčí smlouvy seznámena a která v podstatných rysech ovlivnila průběh rozhodčího řízení a odměnu rozhodce; E) zda lze rozhodčí nález, „který vznikl v rámci rozhodčího řízení de facto probíhajícího u zastřeného rozhodčího soudu“, jenž nebyl rozhodčí smlouvou povolán, považovat za překážku věci rozsouzené a za právní důvod pro přijetí plnění vymoženého v exekučním řízení; F) zda je přezkoumatelné rozhodnutí soudu, pokud se soud nezabývá všemi námitkami žalobkyně (uvedenými v bodě E) a neprovede důkazy, které v řízení navrhuje. Žalobkyně dále v dovolání zpochybnila závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, a poukazuje na odklon rozhodnutí od názoru vyjádřeného v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a na to, že usnesení sp. zn. 33 Cdo 1784/2022 bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II.ÚS 997/23. Rozhodčí smlouvu a výběr rozhodce nepovažuje za transparentní. Rozhodčí nález podle ní nevydal de facto rozhodce Lubina, ale zastřený rozhodčí soud (Rozhodčí společnost Pardubice) na základě smlouvy z 30. 4. 2010, a vyslovuje přesvědčení, že rozhodčí nález shledaný nicotným pravomocným rozhodnutím exekučního soudu není právním důvodem pro přijetí plnění oprávněnou, ač nebyl zrušen v rozhodčím řízení, nezakládá překážku věci rozsouzené pro řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení jsou naplněny, žalobkyně je v řízení aktivně legitimovaná a předchozí pasivita povinného v rozhodčím řízení tak není významná. Upozorňuje též na pozdější judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípu