33 ICdo 41/2016 – Nejvyšší soud

104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY) 42 ICm XY 33 ICdo 41/2016-234 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ESSOX s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích 6, Senovážné nám. 231/7 (identifikační číslo 267 64 652), zastoupené JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, proti žalované Penz a Hadraba v.o.s., se sídlem v Českých Budějovicích 6, Novohradská 745/21 (identifikační číslo 281 22 330), insolvenční správkyni dlužníků P. a O. P., zastoupené JUDr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576, o určení pravosti popřené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků Petra a Olgy Petrákových, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č.j. 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č.j. 104 VSPH XY, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2015, č.j. 42 ICm XY, se ruší a věc se Krajskému soudu v Českých Budějovicích vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č.j. 42 ICm XY, určil, že pohledávka P9 přihlášená žalobkyní do insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 41 INS XY, je v popřené výši 95.997,88 Kč po právu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č.j. 104 VSPH XY (KSCB 41 INS XY), Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Při výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále též jen „RPSN“) je „nepochybné, že na pravou stranu rovnice je … třeba dosadit souhrn měsíčních splátek úvěru, protože dlužník nic jiného ze svých prostředků nehradí, poplatek za sjednání smlouvy je splácen v těchto splátkách.“ Na levou stranu rovnice (částka čerpání, resp. celková hodnota daná spotřebiteli k dispozici) lze podle odvolacího soudu nahlížet buď tak, že se jedná o částku, kterou za spotřebitele poskytovatel úvěru uhradí jako část kupní ceny (vozidla), nebo tak, že spotřebitel získává možnost uzavřít úvěrovou smlouvu na základě aktivity zprostředkovatele (prodejce vozidla) bez nutnosti komunikovat s poskytovatelem úvěru; poskytnutí takové služby má určitou hodnotu, jež je honorována poplatkem za sjednání smlouvy. Ani jedna z těchto variant není nesprávná, obě totiž odpovídají „matematickému a slovnímu vyjádření“ obsaženému v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“). Vzhledem ke komplikovanosti vzorce pro výpočet RPSN podle přílohy č. 5 zákona č. 145/2010 Sb. nelze jednoznačně uzavřít, že by žalobkyně ve smlouvě RPSN uvedla v nesprávné výši a vypočetla ji v rozporu se zákonem. Závěrem odvolací soud konstatoval, že sankci uvedenou v § 8 zákona č. 145/2010 Sb. nelze aplikovat mechanicky, vždy je třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, neboť údaj o výši RPSN je pouze jedním z instrumentů sloužících ke správné orientaci spotřebitele a jeho význam by neměl být přeceňován. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž namítla nesprávnost právního posouzení 1) otázky, zda žalobkyně (poskytovatelka spotřebitelského úvěru) postupovala při výpočtu RPSN v souladu se zákonem, pokud poplatek za uzavření úvěrové smlouvy „nezapočetla“ na pravé straně rovnice, a 2) otázky spojené s dopadem sankce za porušení informační povinnosti věřitelem podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb. Podle jejího názoru je výše RPSN uvedená ve smlouvě o úvěru nesprávná, takže nastupuje sankce v podobě úročení úvěru diskontní sazbou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o.s.ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2014, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2014). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.). Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Níže uvedené pojmy byly do českého právního řádu převzaty ze směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně definice RPSN z článku 3 písm. i/, celkové náklady úvěru pro spotřebitele z článku 3 písm. g/ a celková výše úvěru ze článku 3 písm. l/. Roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr definuje zákon č. 145/2010 Sb. v ustanovení § 3 písm. d/ jako celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru. Celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele se rozumí „veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře“ (§ 3 písm. e/, část věty před středníkem, zákona č. 145/2010 Sb.). Celkovou výší spotřebitelského úvěru se rozumí „souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici“ (§ 3 písm. k/ zákona č. 145/2010 Sb.). Podle § 10 zákona č. 145/2010 Sb. se roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr rovná současné hodnotě všech peněžitých plnění sjednaných mezi věřitelem a spotřebitelem ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a počítá se na roční bázi podle vzorce uvedeného v příloze č. 5 k tomuto zákonu (odstavec 1). Pro účely výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr se použijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele s výjimkou nákladů splatných spotřebitelem v důsledku neplnění některé z povinností stanovených ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a jiných nákladů než kupní ceny, které je spotřebitel povinen při koupi zboží nebo poskytnutí služeb zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna s využitím spotřebitelského úvěru nebo bez jeho využití. Náklady na vedení účtu zaznamenávajícího platební transakce a čerpání, náklady na používání platebních prostředků pro platební transakce a čerpání a další náklady spojené s platebními transakcemi se zahrnují do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, s výjimkou případů, kdy je zřízení účtu nepovinné a náklady na tento účet byly samostatně uvedeny ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo v jiné smlouvě uzavřené se spotřebitelem (odstavec 2). Výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr je založen na předpokladu, že spotřebitelský úvěr bude trvat po dohodnutou dobu a že věřitel a spotřebitel splní řádně a včas své povinnosti (odstavec 3). Jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, umožňuje změnu úrokové sazby nebo změnu výše plateb s úvěrem souvisejících, které jsou zahrnuté do roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, avšak nelze je číselně vyjádřit v době výpočtu, má se pro účely výpočtu za to, že úroková sazba a ostatní platby zůstávají neměnné a budou platit do konce účinnosti této smlouvy (odstavec 4). V případě potřeby se při výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr použijí dodatečné předpoklady uvedené v příloze č. 5 k tomuto zákonu (odstavec 5). Podle § 6 odst. 1, věty první a druhé, zákona č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský