33 Odo 269/2004 — Nejvyšší soud

33 Odo 269/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2004 Spisová značka:33 Odo 269/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.269.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:předpisu č. 144/1978Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 269/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně V. a k. K., a.s., proti žalovanému Ing. M. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 21.919,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 170/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2003, č.j. 10 Co 414/2002-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 21.919,60 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tuto částku jí žalovaný dluží na vodném a stočném, které měl jako majitel hotelu G. v K. L. zaplatit za období od 15. 5. 2000 do 17. 10. 2000. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 2. dubna 2002, č.j. 28 C 170/2001-52, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 21.919,60 Kč, 10 % úrok z prodlení z částky 21.373,20 Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení, 10 % úrok z prodlení z částky 546,40 Kč od 2. 12. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že v odběrném místě nacházejícím se v hotelu G. v K. L. bylo za období od 15. 5. 2000 do 17. 10. 2000 odebráno podle vodoměru 2518 m3 vody, čemuž odpovídá dosud nezaplacená částka vodného a stočného 21.919,60 Kč. Žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem zmíněné nemovitosti a G. h., s. r. o. jejím nájemcem; voda byla do tohoto odběrního místa dodávána bez smlouvy se žalobkyní. Na podkladě těchto zjištění soud při aplikaci ustanovení § 16 odst. 1, 2 a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb. dospěl k závěru, že k odběru vody je oprávněn výhradně vlastník (nikoli nájemce) nemovitosti, který je rovněž povinen platit úhradu za vodné a stočné bez ohledu na to, že s dodavatelem neuzavřel smlouvu o její dodávce, či vodu nespotřeboval on, ale nájemce nemovitosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. října 2003, č.j. 10 Co 414/2002-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými; doplnil pouze, že odběr vody může být zajišťován na smluvním i bezesmluvním základě, tedy provedením faktického odběru poskytnutého plnění; přitom v každém případě je odběratelem pouze a vždy vlastník nemovitosti, pro níž se voda z veřejného vodovodu dodává. Třetímu subjektu zákon povinnost vyplývající z odběru vody neukládá a není rozhodné, kdo dodanou vodu spotřeboval, zda vlastník sám či nájemce jeho nemovitosti. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že na posuzovanou věc je možno aplikovat vyhlášku č. 144/1978 Sb. a že povinnost k úhradě vodného a stočného má vždy vlastník, bez ohledu na to, že neuzavřel smlouvu s dodavatelem a že vodu odebral třetí subjekt. Žalovaný je přesvědčen, že vyhláška použitá odvolacím soudem nebyla vydána na základě delegace zákona, přičemž povinnost k placení vodného a stočného vlastníkovi nemovitosti žádný zákon neukládá. Připomíná rovněž, že uplatněný nárok nemůže být posuzován ani jako bezdůvodné obohacení, neboť žalovanému se žádného plnění od žalobkyně nedostalo (žádné plnění nepřevzal). Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť povinnost vlastníka hradit vodné a stočné vyplývá z vyhlášky použité odvolacím soudem, která byla vydána jako prováděcí předpis na základě zákona č. 138/1973 Sb., o vodách. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněným subjektem (žalovaným), který byl řádně zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je na místě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmíněného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval na daný skutkový stav. Na daný případ aplikoval odvolací soud vyhlášku č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb. (zrušené k 1. 1. 2001 vyhláškou č. 418/2001 Sb.) – dále jen „Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích“. Ta byla vydána Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR, (pokud jde o část 6 vyhlášky, v dohodě s Federálním cenovým úřadem) podle § 24 odst. 6 a § 30 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), (zrušeného s účinností od 1. 1. 2002 zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů); tudíž je podzákonným předpisem. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Citované ustanovení Ústavy České republiky nejen opravňuje soud k tomu, aby v případě, že zjistil rozpor mezi jiným právním předpisem a zákonem, k takovému podzákonnému ustanovení nepřihlížel, ale zároveň z tohoto ustanovení vyplývá, že soulad podzákonného předpisu se zákonem musí soud, má-li být takový předpis aplikován, posoudit vždy. Skutečnost, že soud aplikoval přímo podzákonný předpis, svědčí o tom, že rozpor mezi takovýmto předpisem a zákonem nezjistil. Při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda zákonná úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Teprve tehdy, kdyby podzákonná úprava přesahovala rámec stanovený zákonným zmocněním, byla by v rozporu se zákonem a soud by z tohoto zjištění musel vyvodit závěry (takové ustanovení by nemohl použít). O rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem se však nemůže jednat tehdy, pohybuje-li se podzákonná úprava v rámci li