33 Odo 653/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 653/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2007 Spisová značka:33 Odo 653/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.653.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 653/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. m. M. B. proti žalované Č. r. – F. ú. v M. B., o zaplacení částky 878.593,70 Kč, vedené u Okresního soudu v M. B. pod sp. zn. 5 C 52/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 9. února 2005, č. j. 26 Co 1/2005-184, takto : I. Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 9. února 2005, č. j. 26 Co 1/2005-184, a rozsudek Okresního soudu v M. B. ze dne 19. září 2003, č. j. 5 C 52/2000-153, se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Finančnímu úřadu v M. B. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 7,303.816,- Kč (s 12 % úrokem z prodlení od 25. 2. 2000 do zaplacení), kterou jako daňový poplatník v letech 1998 až 2000 odvedl žalované (správci daně) na dani z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994 Sb. (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb., v tehdy platném znění“ nebo „zákon č. 357/1992 Sb.“) za převod bytů z jeho vlastnictví do vlastnictví fyzických osob, ačkoli podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, tyto převody daňové povinnosti nepodléhaly a správce daně nebyl oprávněn daň vyměřit. Žalovaná se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, - dále jen „obč. zák.“). Usnesení Okresního soudu v M. B. ze dne 2. 10. 2000, č. j. 5 C 52/2000-32, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2000, č. j. 5 C 52/2000-39, jímž bylo řízení zastaveno, věc byla postoupena Finančnímu úřadu v M. B. a bylo rozhodnuto o soudním poplatku a o nákladech řízení, Krajský soud v P. usnesením ze dne 7. 2. 2001, č. j. 26 Co 42/2001, 26 Co 43/2001-48, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci je dána soudní pravomoc podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2002, č. j. 5 C 52/2000-71, ve znění jeho opravy provedené rozsudkem ze dne 19. 9. 2003, č. j. 5 C 52/2000-153, a ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 9. 2002, č. j. 26 Co 327/2002-82, bylo řízení do částky 7,303.816,- Kč zastaveno a rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku, neboť žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět (§ 96 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Předmětem řízení tak zůstalo příslušenství původně žalované jistiny, které po jeho kapitalizaci činí 878.593,70 Kč. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 5 C 52/2000-153, žalobu o zaplacení částky 878.593,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 9. února 2005, č. j. 26 Co 1/2005-184, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří od právní moci rozsudku částku 878.593,70 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce v průběhu let 1998 až 2000 jako daňový poplatník zaplatil žalované na podkladě platebních výměrů vydaných správcem daně ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb. “), celkem částku 7,303.816,- Kč na dani z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., a to za převod bytů z jeho vlastnictví do vlastnictví fyzických osob. Nálezem ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, Ústavní soud České republiky vyslovil, že poznámka pod čarou uvedená u § 20 odst. 6 písm. g/ zákona č. 357/1992 Sb., v tehdy platném znění, není normativní, tedy závaznou částí právního předpisu, z čehož (s ohledem na znění uvedeného ustanovení) vyplývá, že od daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny též převody bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů; jestliže poznámka 12a odkazovala textací na § 24 odst. 1 až 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), nepodléhaly zdanění podle tehdy platného právního předpisu ani převody bytů ve vlastnictví obcí. Na základě usnesení vlády České republiky č. 600 ze dne 14. 6. 2000 došlo u jednotlivých správců daně postupem podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. k přezkumu správních rozhodnutí vycházejících z nesprávného výkladu § 20 odst. 6 písm. g/ zákona č. 357/1992 Sb., k vydání dodatečných daňových rozhodnutí, v nichž byla daňová povinnost zachována pouze u převodu pozemků a nesprávně vyměřené a zaplacené částky daně z převodu bytů byly poplatníkům vráceny. Tak tomu bylo i v případě žalobce, jemuž žalovaná po zahájení řízení vrátila poměrnou část daně z převodu bytů. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně, který neshledal důvodnou námitku žalované, že se v posuzovaném případě jedná o vztah veřejnoprávní a nikoli soukromoprávní, dovodil sice opodstatněnost práva žalobce na zaplacení úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák., neboť žalovaná se přijetím částky 7.303.816,- Kč na jeho úkor bezdůvodně obohatila (§ 451 obč. zák.), avšak žalobou uplatněné právo nepřiznal pro jeho rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přihlédl přitom k okolnosti, že žalovaná po vydání ústavního nálezu učinila veškeré právní kroky ke zrušení platebních výměrů vydaných správcem daně a neoprávněně vybranou daň žalobci vrátila. Zohlednil i složitost projednávané právní problematiky. Odvolací soud nejprve konstatoval, že žaloba založená na požadavku vrácení bezdůvodného obohacení je soukromoprávního charakteru, k jejímuž projednání a rozhodnutí je podle § 7 odst. 1 o. s. ř. dána pravomoc soudu. Žalované přitakal, že mezi účastníky řízení nebyl nikdy založen občanskoprávní vztah na základě právního úkonu (ať už jednostranného či dvoustranného). Takový vztah však může být založen zákonem, podle něhož jsou jeho adresáti nositeli práv a povinností bez ohledu na jejich právní postavení a sféru právního odvětví, v němž jsou tato práva a povinnosti realizována. Splnil-li žalobce daňovou povinnost nad rámec daný zákonem, plnil bez právního důvodu a žalovaná na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení v rozsahu částek zaplacených na dani z převodu bytů (§ 451 odst. 2 obč. zák.), jež je mu povinna vydat (§ 456 věta první obč. zák.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal výkon práva žalobce na zaplacení úroků z prodlení v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. s poukazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2985/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002. Odvolací soud uzavřel, že i stát (žalovaná) musí nést (stejně jako jiný subjekt práva) nepříznivé majetkové důsledky nezákonných rozhodnutí svých orgánů. Je názoru, že vrácením nesprávně vybraných daní se stát nemůže vyvinit z odpovědnosti, že tyto částky držel a mohl s nimi disponovat. Protože žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodného obohacení bez právního důvodu v okamžiku, kdy jí žalobce plnil, dostávala se postupně do prodlení s jejich vydáním. Na prodlení přitom nemělo žádný vliv vydání dodatečných daňových výměrů, neboť prodlení je institutem hmotného práva a je závislé na dvou momentech - přijetí plnění bez právního důvodu a jeho vrácení. Požadavku žalobce na zaplacení úroků z prodlení proto vyhověl (§ 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkla nesprávnost právního závěru, že bezdůvodným obohacením podle § 451 obč. zák., které je třeba vydat i s úroky vypočtenými podle § 517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., je i plnění daňových povinností nad rámec daňových zákonů. Vyjádřila názor, že žalobce plnil v rámci daňového (veřejnoprávního) vztahu na podkladě platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí, které vydal Finanční úřad v M. B. jako správce daně k přiznáním žalobce k této dani podaným podle zákona č. 357/1992 Sb. Žalobce proti správním rozhodnutím nepodal odvol