4 Tdo 49/2017 – Nejvyšší soud

4 Tdo 49/2017-14 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného Ing. D. I., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 61 To 372/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 7/2016, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 61 To 372/2016, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 7 T 7/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 7 T 7/2016 bylo podle § 223 odst. 2 tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. D. I. pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť o skutku obviněného již mělo být rozhodnuto v přestupkovém řízení. Uvedeného přečinu se podle obžaloby podané dne 25. 2. 2016 státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 ZT 287/2015 měl obviněný dopustit tím, že „ode dne 22. 3. 2013, kdy mu skončila platnost zbrojního průkazu pro skupiny oprávnění E, na který registroval zbraň – revolver zn. ROSSI, ráže 38 Special, s průkazem zbraně, do 10 pracovních dnů ode dne zániku platnosti zbrojního průkazu neodevzdal zmíněnou zbraň kategorie B, která podléhá povolení k nabytí vlastnictví příslušnému útvaru policie, a porušil tak povinnost uloženou mu ustanovením § 29 odst. 1 písm. j) zákona č. 119/2000 Sb. (sic, správně č. 119/2002 Sb. – pozn. NS), o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, tuto nejméně do 10. 12. 2015 měl neoprávněně k dispozici“. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 61 To 372/2016 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že žalovaný skutek již byl postižen v přestupkovém řízení. Naopak nepřisvědčil stížnosti státního zástupce, že v daném případě nejde o průnik dob obou řízení, protože podle stížnostního soudu byl obviněný v přestupkovém řízení postižen za nejvýznamnější okamžik žalovaného období v trestním řízení – počátek neoprávněného přechovávání zbraně, kdy tuto po zániku platnosti zbrojního průkazu neodevzdal. Jde tak o totožný skutek, i když v rámci trestního řízení z časového hlediska šířeji vymezen. Nadto městský soud poznamenal, že jde o bagatelní trestnou činnost. Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v celém rozsahu dovolání. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) a písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, a současně toto rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle nejvyššího státního zástupce lze závěry soudů obou stupňů akceptovat pouze v tom směru, že obviněný byl za část svého jednání již postižen. Konkrétně byl v přestupkovém řízení potrestán za to, že do 10 pracovních dnů ode dne platnosti svého zbrojního průkazu tento neodevzdal, když den zániku jeho platnosti nastal dne 22. 3. 2013. Ke dni 8. 4. 2013 tedy měl odevzdat zbrojní průkaz, revolver ROSSI ráže 38 Special a průkaz zbraně, což neučinil. Obžalobou bylo obviněnému kladeno za vinu neoprávněné přechovávání střelné zbraně od okamžiku neodevzdání zbraně, tj. od 22. 3. 2013 do 10. 12. 2015. Zbraň přechovával po dobu téměř 3 let. Ve správním řízení byl obviněný postižen pouze za neodevzdání zbraně, tedy za jednorázový akt. Správním rozhodnutím však nebyl postižen za samotné neoprávněné držení zbraně. Jednání od 8. 4. 2013, kdy měl obviněný zbraň odevzdat (resp. nejpozději od 1. 7. 2013, kdy rozhodl správní orgán) až do 10. 12. 2015, zůstalo zcela nepotrestáno. Přijetím závěrů soudů obou stupňů by znamenalo, že rozhodnutí správního orgánu by již trvale legalizovalo držení zbraně bez příslušného oprávnění. Závěrem nejvyšší státní zástupce doplnil, že delikt obviněného je sice méně závažný, ale to je jiná otázka, která by měla být řešena spíše v rovině trestu, nikoliv jako důvod k zastavení trestního stíhání. Na tomto základě navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 61 To 372/2016, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 7 T 7/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soud pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Obviněný Ing. D. I. se k dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a jestli poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 61 To 372/2016 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání v neprospěch obviněného stručně řečeno tvrdí, že nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného podle § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodu § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. [správně patrně § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. – pozn. NS], neboť obviněný nebyl správním rozhodnutím postižen za samotné neoprávněné držení zbraně, nýbrž jen za její neodevzdání. Nelze tak akceptovat závěry soudů obou stupňů, že obviněný byl za týž skutek potrestán v přestupkovém řízení. Zásada ne bis in idem je zásadou ústavní. Upravuje ji článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tuto zásadu lze nalézt i v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika za splnění dalších podmínek vázána a které jsou ve smyslu článku 10 Ústavy součástí právního řádu České republiky. Podle článku 95 Ústavy současně platí, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, aplikuje se mezinárodní smlouva. Podle článku 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nelze zahájit trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn. Článek 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také „Evropská úmluva“) v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“ Jak připomněl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 5 Tdo 166/2006, český překlad tohoto ustanovení není úplně přesný, kdy oproti anglickému a francouzskému originálu nepřesně užívá českých termínů trestný čin, trestní řízení, odsouzení a rozsudek. Tím pozměňuje i celkový význam textu citované právní normy. Podstatné v daném kontextu je především to, že slovo delikt zaměňuje z