4 Tz 139/2004 — Nejvyšší soud

4 Tz 139/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2004 Spisová značka:4 Tz 139/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:4.TZ.139.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 139/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 16. září 2004 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných 1) K. V., 2) Z. S., 3) M. P., 4) J. S. a 5) JUDr. C. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 1 Nt 63/97, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á jako nedůvodná. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze vydal dne 12. 1. 1998 pod sp. zn. 1 Nt 63/97, usnesení, jímž podle § 24 tr. ř. rozhodl tak, že příslušným pro projednání obžaloby proti shora uvedeným obviněným, jež byli stíháni pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., určil Obvodní soud pro Prahu 1. Vyřešil tak kompetenční spor, který vznikl mezi Obvodním soudem pro Prahu 3, který usnesením ze dne 7. 3. 1997 sp. zn. 2 T 177/92, postoupil podle § 222 odst. 1 tr. ř. věc k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který svou příslušnost odmítl usnesením ze dne 12. 8. 1997, sp. zn. 5 T 00108/97 podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 1 Nt 63/97, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných K. V., Z. S., M. P., J. S. a JUDr. C. P. Namítá v ní, že napadeným usnesením byl v neprospěch těchto obviněných porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel připomněl, že na všechny obviněné byla bývalou Vyšší vojenskou prokuraturou v Příbrami podána obžaloba u bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami. Tento soud předložil věc bývalému Nejvyššímu soudu ČSFR s návrhem, aby věc podle § 25 tr. ř. byla přikázána bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Táboře. Usnesením ze dne 14. 4. 1992 sp. zn. Ndv 5/92, bývalý Nejvyšší soud ČSFR odňal tuto trestní věc bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Příbrami a přikázal ji bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Táboře. Vyšší vojenský prokurátor bývalé Vyšší vojenské prokuratury v Táboře podáním ze dne 29. 5. 1992, vzal obžalobu pod sp. zn. Vv 10/92, podanou bývalou Vyšší vojenskou prokuraturou v Příbrami, podle § 182 odst. 1 tr. ř. zpět. Bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře vzal toto zpětvzetí obžaloby na vědomí. Vzdor tomuto zpětvzetí obžaloby bylo v této věci následně vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3, kde byla ve dnech 15. 4. 1996, 6. 12. 1996, 7. 3. 1997 konána hlavní líčení, přičemž obviněnými byla vznesena námitka místní nepříslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 již citovaným usnesením věc podle § 222 odst. 1 tr. ř. postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Tento soud vyslovil nesouhlas s postoupením věci, přičemž posléze Městský soud v Praze usnesením, jež je napadeno stížností pro porušení zákona , určil příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 k projednání věci. Citovaná rozhodnutí byla podle názoru ministra spravedlnosti vydána v rozporu se zákonem, neboť zpětvzetím obžaloby byla trestní věc vrácena do stadia přípravného řízení, nová obžaloba, kterou by soud mohl projednat podle hlavy XII. a XIII. trestního řádu, podána nebyla. Jestliže podle ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř. je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce, byl porušen zákon, neboť řízení je vedeno, aniž by obžaloba byla podána znovu. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 1 Nt 63/97, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch všech obviněných v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř. ve vztahu k ustanovením § 9 odst. 2 a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále se domáhal, aby napadené usnesení bylo podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušeno, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, zejména pak usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 3. 1997, sp. zn. 2 T 177/92 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 1997, sp. zn. 5 T 00108/97, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc dále navrhl podle § 270 odst. 1 tr. ř. per analogiam přikázat státnímu zástupci k podání nové obžaloby. Nejvyšší soud České republiky ( dále jen Nejvyšší soud ) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům. Z obsahu trestního spisu nyní vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 108/97, ( původně spisu Vyššího vojenského soudu Příbram sp. zn. T 2/92, poté Vyššího vojenského soudu Tábor sp. zn. T 3/92, poté Vojenského obvodového soudu Praha bez uvedení sp. zn., poté spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 177/92 ) zjistil Nejvyšší soud, že dne 31. 3. 1992 ( č. l. 32 - 41 ) podal Vyšší vojenský prokurátor v Příbrami u Vyššího vojenského soudu Příbram obžalobu pod sp. zn. Vv 156/90 na bývalé důstojníky SNB K. V., Z. S., M. P., J. S. a JUDr. C. P. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obžaloba jim kladla za vinu, že obvinění bývalý plk. SNB K. V., bývalý náčelník bývalé II. Správy SNB, bývalý pplk. SNB Z. S., bývalý náčelník 1. odboru bývalé II. Správy SNB a bývalý pplk. SNB M. P., bývalý náčelník 2. oddělení I. odboru bývalé II. Správy SNB, z titulu svých funkcí v době od 1. 3. 1983 do 30. 5. 1983 v Praze po zjištění, že S. P. projevil zájem předávat informace zastupitelskému úřadu USA v Praze, rozhodli o použití agenturních metod a prostředků, konkretizovaných ve spise, v rozporu s trestním řádem a služebními předpisy A-oper-I-1 a SNB-vyšetř-I-2 k vyprovokování S. P. a jeho družky P. B. k činnosti, kterou měli zcela pod kontrolou a ve své režii, ale prezentovali ji jako důkazy o protistátní činnosti a předali k realizaci Správě vyšetřování StB v Praze, přičemž s vědomím, že jde o nezákonně opatřené důkazy obviněný bývalý pplk. SNB J. S., jako bývalý zástupce náčelníka 1. odboru bývalé Správy vyšetřování StB v Praze, z titulu své funkce schválil jejich použití při vyšetřování a obviněný bývalý pplk. SNB JUDr. C. P., bývalý vyšetřovatel Správy vyšetřování StB v Praze, v době od 30. 5. 1983 do 21. 9. 1983 s týmž vědomím je použil k usvědčení S. P. a P. B. z přípravy k trestnému činu vyzvědačství podle § 7 odst. 1 a § 105 odst. 1 tr. zák., načež tyto důkazy, vyprovokované obviněnými V., S. a P. a použité s vědomím a souhlasem obviněného S. vyšetřovatelem P. byly podkladem pro rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 1984, sp. zn. To II 005/84, jímž byli S. P. a P. B. pravomocně odsouzeni pro přípravu k trestnému činu vyzvědačství podle § 7 odst. 1 a § 105 odst. 2 tr. zák. za což byl S. P. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do III. nápravně výchovné skupiny, když z něj vykonal necelých 7 let, a P. B. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena do II. nápravně výchovné skupiny a tento trest v celém rozsahu vykonala. Vyšší vojenský prokurátor současně navrhl, aby vzhledem k ukončení činnosti Vyššího vojenského soudu Příbram k datu 30. 4. 1992, byla věc postoupena Vyššímu vojenskému soudu Tábor ( č. l. 31 ). Věc tak byla Vyšším vojenským soudem Příbram předložena s návrhem na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní republiky. Senát tohoto kolegia rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 1992 usnesením sp. zn. Ndv 5/92 tak, že věc podle § 25 odst. 1 tr. ř. odňal Vyššímu vojenskému soudu Příbram a přikázal ji Vyššímu vojenskému soudu Tábor. V odůvodnění tohoto rozhodnutí senát vojenského kolegia Nejvyššího soudu ČSFR uvedl, že dne 4. 3. 1992 přijalo Federální shromáždění ČSFR zákon č.141/1992 Sb., na jehož základě se ruší Vyšší vojenský soud Příbram, přičemž účinnost zákona nastane dnem 1. 5. 1992. S poukazem na tuto skuteč