4 Tz 44/2002 — Nejvyšší soud

4 Tz 44/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2002 Spisová značka:4 Tz 44/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.44.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 44/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 28. srpna 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch obviněného B. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T 133/96, byl obviněný B. V. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že v H. Ž., okr. K. V., jako příslušník SNB útvaru s názvem J. I/5 dne 21. 12. 1951 kolem 19.00 hod. v poli cca 100 m od vrátnice střeženého objektu „OTK“ J. d., při výkonu strážní služby ze vzdálenosti asi 40 cm střelil J. L., který se předtím pokusil o útěk z tohoto střeženého objektu, služební pistolí ráže 7,65 mm do obličejové části hlavy, a to za situace, kdy J. L., který byl již dříve zasažen do hrudníku jednou ze střel předtím vypálených obžalovaným, již několik okamžiků ležel na zemi a nebyl nijak schopen pokračovat v útěku, a způsobil mu tak průstřel obličejové části hlavy se zlomením horní čelisti a ztrátou zubů, a toto zranění si vyžádalo hospitalizaci od 21. 12. 1951 do 4. 3. 1952 a zanechalo trvalé následky v podobě poruchy hybnosti pravé poloviny obličeje, Hornerova syndromu vpravo a nutnosti horní zubní protézy. Za to byl obviněnému B. V. uložen podle § 158 odst. 2 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T 133/96, podal odvolání pouze obviněný B. V. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 8 To 526/97, byl podle § 257 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T 133/96, zrušen a věc podle § 222 odst. 1 tr. ř. postoupena Krajskému soudu v Plzni, aby ji projednal jako soud prvního stupně, s tím, že stíhaný skutek bez jakýchkoli pochybností vykazuje znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák (event. dle § 5 odst. 1 k § 216 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., dříve platného trestního zákona). Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000, podle § 223 odst. 1 tr. ř. za použití § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného B. V. pro výše popsaný skutek, neboť trestní stíhání je promlčeno. V odůvodnění usnesení Krajský soud v Plzni mimo jiné uvedl, že po projednání věci v hlavním líčení dospěl k závěru, že skutek, který je předmětem tohoto trestního řízení a který byl popsán v obžalobě Krajské státní zástupkyně v Plzni a kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., se stal a že jej spáchal obviněný B. V. S ohledem na rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 1997, sp. zn. 1 T 133/96, který byl zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného B. V., tedy s ohledem na jím zjištěný skutkový stav, použitou právní kvalifikaci, druh a výměru trestu, nemohl Krajský soud v Plzni s ohledem na ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. jednání obviněného B. V. posoudit v duchu právní kvalifikace uváděné krajskou státní zástupkyní, ale mohl by je kvalifikovat pouze ve shodě s právní kvalifikací užitou v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech. V rámci toho se však musel zabývat otázkou, zda zejména s ohledem na dobu spáchání trestného činu nezanikla trestnost činu uplynutím promlčecí doby. Krajský soud v Plzni v této souvislosti dospěl k závěru, že pokud bylo jednání obviněného B. V. kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 220 odst. 1 a trestný čin porušování povinností veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. d) zákona č. 86/1950 Sb. (popř. jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr.zák. a jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.zák.), bylo nutno učinit závěr, že jeho trestnost zanikla podle § 65 zák. č. 86/1950 Sb. (či podle § 67 tr.zák.) uplynutím promlčecí lhůty, která činila 10 let, již dne 21.12.1961. V daném případě pak nešlo použít stavení promlčení uvedené v ustanovení § 67 odst. 2 tr.zák., neboť do 21.12.1961 neexistovala zákonná překážka, pro kterou by obviněný nemohl být postaven před soud. Na stavení promlčení nelze použít ani ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle kterého se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, neboť promlčecí doba shora uvedených trestných činů proběhla ještě před účinností tohoto zákona. K tomu Krajský soud v Plzni podotýká, že trestnost činu je nutno posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán, pozdějšího zákona se použije, jen je-li to pro pachatele příznivější. Tuto zásadu výslovně stanoví čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a vyjadřuje ji rovněž ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. Trestnost činu je nutno chápat jako souhrn podmínek, na nichž závisí výrok o vině a trestu, včetně podmínek promlčení. Z toho vyplývá, že pokud je podle některé právní úpravy účinné v době od spáchání trestného činu do rozhodování o něm trestný čin pachatele již promlčen, zaniká tím jeho trestnost. Posuzovat takový trestný čin podle pozdějšího zákona, který by případně obnovil trestnost promlčeného trestného činu, by bylo v rozporu s ústavní zásadou zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v neprospěch pachatele, vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů a s ohledem na § 264 odst. 2 tr. ř. proto Krajský soud v Plzni podle § 223 odst. 1 tr.ř. za použití § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř. trestní stíhání obviněného B. V. pro výše popsaný skutek zastavil, neboť shledal, že trestní stíhání je promlčeno. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000, podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni stížnost, kterou však písemným prohlášením ze dne 5. 4. 2002, doručeným soudu dne 8. 4. 2002, vzala výslovně zpět. Usnesením předsedy senátu Krajského soudu v Plzni datovaným 5. 4. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000, bylo zpětvzetí stížnosti podle § 144 odst. 4 tr.ř. vzato na vědomí. Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 1 T 16/2000, kterým bylo zastaveno trestní stíhání obviněného B. V., podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného B. V. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. v souvislosti s ustanovením § 5 zákona č. 198/1993 Sb. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že pokud jde o názor Krajského soudu v Plzni ohledně existence zákazu reformace in peius, nelze mu samozřejmě nic vytýkat. Své rozhodnutí o zastavení trestního stíhání však Krajský soud v Plzni odůvodňuje tím, že vzhledem k tomu, že trestný čin byl spáchán již v roce 1951, běžela promlčecí doba do 21. 12. 1961, a to podle § 65 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., když právě vzhledem k existujícímu zákazu reformace in peius je nutno vyjít z toho, že jednání obviněného B. V. v době jeho spáchání bylo nutno posoudit jako trestné činy ublížení na zdraví podle § 220 odst. 1 a porušování povinností veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. d) zák. č. 86/1950 Sb. K promlčení tedy podle Krajského soudu v Plzni došlo dávno před účinností zákona č. 198/1993, podle jehož § 5 se do promlčecí doby nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Trestnost činu je nutno posuzovat podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán; pozdějšího zákona se použije, jen je-li to pro pachatele příznivější. Tento princip je výslovně stanoven v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, přičemž ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. je jeho provedením. Tomuto právnímu názoru však podle stížnosti pro porušení zákona přisvědčit nelze, naopak