4 Tz 94/2000 – Nejvyšší soud

4 Tz 94/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného O. H., již zemřelého, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Lidového soudu trestního v Praze ze dne 19. 1. 1959, sp. zn. 9 T 316/58, byl obviněný O. H., který zemřel 11. 12. 1985, uznán vinným trestným činem zkrácení a ohrožení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 86/1950 Sb. pro skutek spočívající v tom, že jako majitel autoopravárenské živnosti v P. v letech 1955 - 1958 podával úmyslně nesprávná a neúplná přiznání k dani z příjmu obyvatelstva za kalendářní roky 1954 - 1957, takže zkrátil daň z příjmu obyvatelstva za rok 1954 o částku 49 190,- Kčs, za rok 1955 o částku 82 678,- Kčs, za rok 1956 o částku 87 979,- Kčs, a kromě toho v uvedených letech podával neúplná hlášení k dani živnostenské, takže tuto daň zkrátil za kalendářní roky 1954 - 1957 vždy o částku 3 600,- Kčs ročně, takže celkově zkrátil stát na daních živnostenské a z příjmu obyvatelstva o částku 262 464,- Kčs. Za to mu byl v sazbě § 148 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně. Podle § 43 a § 44 tr. zák. mu byl dále uložen trest ztráty čestných práv občanských na dobu pěti let po odpykání trestu, podle § 51 tr. zák. trest zákazu činnosti v oboru autoopravárenské činnosti na dobu deseti let a podle § 47 tr. zák. trest propadnutí majetku. Proti rozsudku podal odvolání obviněný O. H. a Krajský soud v Praze na podkladě tohoto odvolání změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudkem ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, zrušil v napadeném rozhodnutí výrok o trestu, a při nezměněném výroku o vině uložil sám nově trest. Obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, trest ztráty čestných občanských práv na dobu pěti let, zákaz činnosti provozování autopravárenské činnosti na dobu deseti let a trest propadnutí majetku. Proti výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 2 tr. ř. a § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění novel, ve prospěch zemřelého obviněného O. H. stížnost pro porušení zákona. Pokud jde o vinu, konstatuje stížnost pro porušení zákona, že její zjištění se opírá o dostatek usvědčujících důkazů. Naproti tomu uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné. I když zkrácení daní několikráte převyšuje znak značné škody podle odst. 2 písm. d) § 148 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., není zdůvodněno uložení trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby v trvání tří roků. Totéž se týká i vedlejších trestů, zejména trestu propadnutí veškerého jmění, kdy podle § 47 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. jeho uložení předpokládalo současné uložení trestu odnětí svobody nejméně na tři roky, v tomto případě šlo tedy o hraniční případ, kdy soud mohl takovýto trest uložit. Z odůvodnění rozsudku zejména soudu prvního stupně vyznívá při ukládání trestu třídní přístup, což stížnost pro porušení zákona dovozuje z citované pasáže, že „obviněný jako živnostník stál nesporně na stanovisku třídního nepřítele vůči současnému státnímu zřízení a způsob jeho výdělečné činnosti, jakož i značné zkracování státu na daních při velmi vysokém zisku, dostatečně charakterizuje jeho negativní vztah k současné době, vyžadující pilnou práci ve prospěch společnosti za účelem zdárného budování socialismu". Také soud druhého stupně při odůvodňování uložených trestů konstatoval, že v „případě daňových machinací jde vlastně o bezpracné zisky, kterých se dopouští podobné elementy, chtějící žít na úkor společnosti". Vzhledem k tomu, že uložené tresty jsou ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost a je zde i předpoklad k postupu podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť podle § 1 odst. 1 citovaného zákona je třeba odstranit nepřiměřenou tvrdost v používání represe, navrhl ministr spravedlnosti České republiky, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, byl v neprospěch obviněného O. H. porušen zákon v ustanoveních § 282 odst. 1 tr. ř., § 283 tr. ř. a § 285 tr. ř. ve znění zákona č. 64/1956 Sb. ve vztahu k ustanovení § 19 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl. Vzhledem k tomu, že původní trestní spis již byl skartován a k dispozici jsou jen opisy rozsudků soudu I. a II. stupně, vycházel Nejvyšší soud při přezkoumání shora uvedených výroků, jakož i správnosti jim předcházejícího řízení, jen z těchto rozhodnutí, která měl k dispozici. Za základ skutkových zjištění vzal soud I. stupně částečné doznání obviněného, který připustil, že ke zkrácení daně skutečně mohlo dojít, a to proto, že si počínal nebale a neopatrně, neboť na vyhotovení řádných daňových přiznání neměl dost času. Jak příjmy, tak srážky stanovil pouhým odhadem, a je možné, že oboje nemusely odpovídat skutečnosti. Nadto zaměstnával načerno dělníky, jimž hotově vyplácel hodinovou mzdu, účetní úkony s takto zaměstnávanými dělníky nemohl provádět vůbec, protože pokud by jim chtěl provádět srážky daní, nepracovali by u něj vůbec. Tímto způsobem obviněný vysvětloval, proč došlo k určitému nepořádku, jehož důsledkem byla újma státu na daních. Mimo tohoto částečného doznání měl soud I. stupně k dispozici také výpovědi svědků A. H., Z. L., R. B., Ing. Z. P. a písemnou zprávu finančního odboru Ústředního národního výboru hlavního města Prahy. Jak vyplývá z písemného odůvodnění rozsudku, obviněný proti tomuto písemně zpracovanému vyjádření, k němuž byl vyslechnut v hlavním líčení i zástupce tohoto odboru, nic nenamítal, a jeho správnost nezpochybňoval. Z tohoto důkazu vycházel soud I. stupně při stanovení výše škody, která zkrácením daně vznikla. Po vyhodnocení provedených důkazů poté soud I. stupně dospěl k závěru, že neúplnými a nesprávnými přiznáními k dani z příjmu obyvatelstva, jakož i dani živnostenské, kdy v letech 1954 - 1957 na těchto daních zkrátil obviněný stát o částku 262 464,- Kčs, naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení a ohrožení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2, písm. d) tr. zák. z roku 1950. Obviněný O. H. odvolání, jež proti rozsudku podal, zaměřil nejen do výroku o trestu, ale také do výroku o vině, jak plyne z příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu II. stupně. Podstatou odvolacích námitek do tohoto výroku bylo tvrzení obviněného, že příjmy, z nichž byly posléze vypočteny daně, neodpovídají skutečnosti, nadto se protiprávního jednání nedopustil úmyslně. V tomto ohledu poukázal na skutečnost, že poté, co obdržel výzvu finančního odboru v Praze 9, opravil původní daňová přiznání za roky 1954 - 1956, takže dobrovolně od pokusu zkrácení daně ustoupil. Pokud jde o zbývající období, mělo být jeho jednání posouzeno jen jako přestupek podle § 62 odst. 1 trestního zákona správního. Odvolací soud se zabýval uplatněnými odvolacími námitkami obviněného v celé šíři, z tohoto důvodu také doplnil dokazování výslechem znalce z oboru finančního, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí poté na všechny námitky reagoval, vypořádal se s nimi a v konečném důsledku shledal skutková zjištění soudu I. stupně úplná a správná. Ani Nejvyšší soud z pohledu výroku o vině neshledal pochybení ve zjištění skutkového stavu a v právním posouzení věci, když není pochyb o tom, že obviněný, byť v eventuálním úmyslu, krátil v podstatném rozsahu daň a tento čin měl za následek značnou škodu. Trestní zákon, který v době rozhodování soudů obou stupňů platil, neměl v žádném konkrétním ustanovení upravenu hranici škody jakožto kvalifikační kriterium, avšak v této době, a ostatně i době následující až do roku 1990, byla rozmezí různých typů škod upravena ustálenou judikaturou. Za škodu bez přívlastku jen co nutný následek protiprávního jednání byla v kritické době považována škoda do 20 000,- Kčs. Škoda dosahující této výše a tuto překračující, byla škodou značnou. Pokud pak nevznikly pochybnosti, že obviněným způsobená škoda v souvislosti se zkrácením daní činila 262 464,- Kčs, přesahuje tato částka mnohonásobně onu 20 000,- Kčs hranici, jež je rozhodná pro užití přísnější právní kvalifikace činu. Za tohoto stavu věci považuje Nejvyšší soud skutková zjištění za správná a úplná, v nichž má právní kvali