5 Tdo 1051/2016 – Nejvyšší soud

5 Tdo 1051/2016-51 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný B. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 9 To 58/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 6/2012, t a k t o : Podle § 265j tr. řádu se dovolání obviněného z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 45 T 6/2012, byl obviněný B. D. uznán vinným pokusem zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 21 odst. l a § 265 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a pokusem přečinu porušení mezinárodních sankcí podle § 21 odst. 1 a § 410 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle soudu prvního stupně dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. 2. Za pokus těchto trestných činů byl obviněnému uložen podle § 265 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 101 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání peněžní částky ve výši 39 987 EUR, nacházející se na účtu č. …, vedeném u Komerční banky, a. s., na jméno T. S. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou. 3. O odvolání obviněného B. D. podaném proti uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Postupem podle § 259 odst. 3 tr. řádu a z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. řádu pak odvolací soud zprostil obviněného obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 1 KZV 40/2012, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestním činem. Důvody pro takové rozhodnutí shledal odvolací soud v podstatě v tom, že podle jeho názoru byl čin obviněného spáchán na podkladě nepřípustné provokace ze strany Policie České republiky, která údajně vyvolala u obviněného úmysl dopustit se protiprávního jednání na území České republiky. 4. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 68/2014, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Na podkladě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se Vrchní soud v Praze znovu zabýval touto věcí a usnesením ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 9 To 58/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný B. D. dovolání a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. 7. Obviněný ve svém dovolání předně vytkl porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Podle jeho názoru totiž vedení řízení proti uprchlému nebylo důvodné, neboť odvolací soud nevyčerpal všechny v úvahu přicházející možnosti informování obviněného o rozhodnutí Nejvyššího soudu a o konání veřejného zasedání o odvolání dne 11. 9. 2013 (správně má být patrně dne 2. 12. 2015). Dále obviněný opětovně namítl policejní provokaci, když zopakoval argumentaci, kterou uvedl už v doplnění odvolání ze dne 10. 9. 2013 (viz č. l. 1775 až 1777 trestního spisu) a obsáhle citoval z odůvodnění již zrušeného zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 9 To 58/2013. 8. Dále obviněný namítl nesprávné hmotně právní posouzení, pokud jde o pokus trestného činu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence. Podle jeho přesvědčení ve skutkové větě ve výroku o vině chybí popis konkrétních skutečností, v nichž soud prvního stupně spatřoval naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ve smyslu § 265 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, neboť nevyjádřil konkrétní alternativu ani ji náležitě neodůvodnil. Naplnění těchto znaků nelze podle obviněného dovozovat pouze ze skutečnosti, že v rozhodné době byly vůči Íránské islámské republice (dále jen „Írán“) v platnosti některé sankce, popřípadě embarga, a opětovně odkázal na vyjádření Ministerstva zahraničních věcí, že v rozhodném období nebylo vydáno na jeho internetových stránkách žádné oficiální varování. Tímto soud prvního stupně údajně nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 426/2006, a porušil ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. V návaznosti na uvedenou námitku obviněný odkázal též na další judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále obviněný tvrdil, že jeho jednání bylo v souladu se zákonem č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů, neboť licenci měl zajistit prodávající, přičemž terčové střelivo Wadcutter nemá charakter vojenského materiálu. Obviněný rovněž namítl nesprávnou hmotněprávní kvalifikaci ve vztahu k pokusu trestného činu porušení mezinárodních sankcí. K tomu však uvedl pouze obecně, že jeho jednání nevedlo k porušení příkazu, zákazu či omezení stanoveného za účelem udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany lidských práv nebo boje proti terorismu. Obviněný pak spatřoval podstatnou procesní vadu řízení v tom, že byla jako nepřípustná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení, jímž Nejvyšší soud rozhodl o námitce podjatosti členů senátu. 9. Závěrem svého dovolání proto obviněný B. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 9 To 58/2013, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. III. Vyjádření k dovolání 10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného B. D. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. V úvodu svého vyjádření státní zástupce upozornil na nejasnost, když obviněný namítal na jedné straně nedůvodnost konání řízení proti uprchlému a na druhé straně to, že nebyl informován o konání veřejného zasedání o odvolání dne 11. 9. 2013. Zřejmě měl však na mysli veřejné zasedání o odvolání dne 2. 12. 2015, které se konalo v řízení proti uprchlému podle § 302 tr. řádu. Jak ovšem v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, ve smyslu § 306 odst. 1 tr. řádu se v řízení proti uprchlému doručují všechny písemnosti určené pro obviněného jeho obhájci, takže nepřisvědčil námitce, podle níž obviněnému nebylo doručeno vyrozumění o veřejném zasedání odvolacího soudu. Pokud jde o splnění podmínek pro konání řízení proti uprchlému, podle názoru státního zástupce není rozhodující, za jakých okolností obviněný vycestoval do ciziny, a vedení takového řízení tedy není vyloučeno ani tím, že obviněný opustil území České republiky po právní moci zprošťujícího rozsudku. Jak dále státní zástupce upozornil, v rámci dřívějšího dovolacího řízení byl obviněný ještě procesně činný, když vznesl námitku podjatosti členů senátu Nejvyššího soudu, o které bylo rozhodnuto usnesením, proti němuž podal stížnost dne 23. 10. 2014, tedy již po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé. Přitom obviněný neinformoval soud o adrese svého aktuálního pobytu v zahraničí a tato není známa ani justičním orgánům Íránu, proto lze akceptovat závěr, že obviněný se pobytem na neznámém místě v cizině vyhýbá trestnímu řízení. Podmínky pro konání řízení proti uprchlému tedy byly splněny a námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. d) tr. řádu považuje státní zástupce za nedůvodné. 11. Námitka podjatosti členů senátu Nejvyššího soudu pak podle státního zástupce směřuje výlučně do oblasti procesní, a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tedy irelevantní. Pokud jde o výhrady obviněného týkající se policejní provokace, státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 68/2014, a upozornil, že v období mezi rozhodnutím Nejvyššího soudu a novým rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedošlo k žádné změně rozhodných skutkových okolností, proto lze v celém rozsahu vycházet ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem. Námitky obviněného zpochybňující naplnění znaků skutkové podstaty pokusu zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiál