5 Tdo 1138/2010 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1138/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:19. 10. 2010 Spisová značka:5 Tdo 1138/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1138.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 15 tr. zákoníku § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1138/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2010 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 159/2009, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Obvodnímu soudu pro Prahu 9 p ř i k a z u j e , aby věc obviněného M. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoníku“), který spáchal tím, že dne 3. 7. 2007 v P. jako předseda představenstva Bytového družstva Zárybská 16, uzavřel za družstvo, bez vědomí členské schůze družstva i jeho představenstva, v rozporu s čl. 28, bod 7. Stanov družstva a § 243 odst. 3, věta třetí, obchodního zákoníku, dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 23. 6. 2007, kterým byl podstatně změněn čl. VII smlouvy týkající se fakturace, přejímání prací, kdy původně bylo ujednáno, že další etapy prací mohly být započaty pouze pokud byla ta předešlá bez závad a problémů převzata, na znění, podle něhož kterákoliv etapa uvedená v citovaném článku může být započata bez ohledu na dokončení ostatních etap, a na základě této změny v době od 26. 6. 2007 do 27. 8. 2007 uhradil z peněz družstva společnosti S. p. F. V., se sídlem H., celkovou částku 1.050.000,- Kč, aniž sám prováděl kontrolu provedených prací či zajistil stavební dozor, přičemž hodnota provedených prací byla jen ve výši 311.543,- Kč, dále nedokončením smlouvou dojednaných prací vznikly bytovému družstvu další náklady ve výši 266.269,- Kč, kdy sjednalo jinou společnost k zakonzervování stavby, celkem družstvu vznikla škoda ve výši nejméně 1.004.726,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný M. P. odsouzen podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev a výkonu funkce správce majetku třetích osob na dobu 3 let. Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného, rozhodl usnesením ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 5 To 153/2010, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 50 T 159/2009, podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně dovolatel namítl, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně absentuje popis subjektivní stránky trestného činu, přičemž soud má obecnou povinnost uvést všechny zjištěné skutečnosti, kterými byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Mezi skutkovou a právní větou ve výroku o vině by měl být vztah implikace. Ve skutkové větě napadeného rozsudku není nijak zmíněno, v jaké formě zavinění měl být trestný čin spáchán, eventuelně skutková zjištění, z nichž by tento závěr vyplýval. Odvolací soud v odůvodnění zamítavého usnesení pouze uvedl, že z jednání obviněného je zřejmé, že bylo spácháno v eventuálním úmyslu. Toto své přesvědčení odůvodnil poněkud zvláštně, a to poukazem na to, že se ani v citaci skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku trestný úmysl neuvádí, neboť vyplývá z objektivních okolností. S námitkou absence skutkových okolností vyjadřujících subjektivní stránku trestného činu se odvolací soud téměř nevypořádal, když pouze obecně uvedl, že není třeba uvádět skutkovou větu triviálním a v podstatě tautologickým způsobem uvozenou floskulí, že tak činil „v úmyslu (určitým jednáním způsobit určitý efekt)“, zvláště když z dostatečně konkrétní a podrobné skutkové věty výroku o vině a také z dalších pasáží rozsudku zavinění dostatečně a zřetelně vyplývá. Odvolací soud tak ignoroval praxi a judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu (správně Vrchního soudu v Praze) ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93, když uvedl, že by eventuelně mělo být jednání obviněného ve skutkové větě výroku o vině uvozeno slovním obratem „v úmyslu“. S ohledem na to, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku lze spáchat jak ve formě úmyslné, tak ve formě nedbalostní, je povinností soudu se podrobně vypořádat ve skutkové větě s tím, v jaké formě zavinění byl skutek spáchán. Z rozsudku není patrné, zda byl trestný čin spáchán v eventuálním úmyslu či z vědomé nedbalosti. Dovolatel zcela oprávněně namítal, že nebyl a ani nemohl být srozuměn s tím, že svým jednáním trestný čin spáchá. V daném případě připadá do úvahy pouze odpovědnost nedbalostní, ať již trestněprávní či soukromoprávní, neboť nelze kohokoliv a priori vinit z toho, že nepředpokládal protiprávní jednání někoho jiného. Soudu prvního a druhého stupně tak dovolatel vytkl, že rozsudek neobsahuje ve výroku o vině skutkový popis subjektivní stránky trestného činu, čímž odporuje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., navíc soudy nesprávně hmotně právně posoudily skutek, resp. formu zavinění, ve které byl spáchán. Pokud by se vůbec jednalo o jednání obviněného, které bylo v kauzálním nexu se škodou, mohlo by se jednat toliko o nedbalostní jednání. Podle dovolatele další pochybení obou soudů spočívá v tom, že způsobená škoda není kryta úmyslným zaviněním dovolatele. Soudy tedy hrubě pochybily, když učinily závěr, že způsobená škoda je kryta zaviněním v jakékoli formě, natož pak ve formě eventuálního úmyslu. Z jednání dovolatele žádným způsobem nevyplývá alespoň minimální volní vztah k následnému vzniku škody. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení zabýval pouze otázkou subjektivní stránky ve vztahu k těžšímu následku trestného činu. Na tomto místě zcela správně uvedl, že v případě těžšího následku způsobeného úmyslnou trestnou činností postačí, pokud je způsobení těžšího následku kryto zaviněním alespoň ve formě nedbalosti. V tomto je třeba odvolacímu soudu přisvědčit. Nicméně se tento vůbec nevypořádal s tím, že samotná škoda bez ohledu na její výši musí být kryta zaviněním úmyslným, aby bylo možno skutek kvalifikovat jako úmyslný trestný čin. Soudům obou stupňů tedy obviněný vytkl jejich nesprávné právní posouzení naplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku trestného činu, tj. ve vztahu ke způsobené škodě. Další námitka obviněného spočívala v tom, že nebyla uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Jak dovolatel rozvedl, nebyla na něj podána žaloba na náhradu škody, ani nebyl vyzván bytovým družstvem k nahrazení škody. Lze se jen domnívat, co je vlastně trestním stíháním ze strany poškozeného sledováno, zejména s poukazem na to, že se do trestního řízení nepřipojilo družstvo s nárokem na náhradu škody. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku se námitkou spočívající v přehlížení uvedené zásady adekvátně nevypořádal. Ostrým způsobem vyjádření, ve kterém porovnává jednání dovolatele s jednáním podvodným, nijak nezdůvodňuje, proč nebylo užito zásady ultima ratio, ač tomu tak s ohledem na absenci jakékoli jiné snahy družstva domoci se ochrany svých práv mělo být. Nadto je třeba zmínit, že závěr odvolacího soudu, že se