5 Tdo 1197/2020 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1197/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 11. 2020 Spisová značka:5 Tdo 1197/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1197.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Adhezní řízení Insolvenční řízení Náhrada škody Poškozený Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 tr. ř. § 140b předpisu č. 182/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 3. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 269/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1197/2020 6 55 Tdo 1197/2020-4353 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podala obviněná A. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 9 To 116/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 115/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné A. P. odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 1 T 115/2019, byla obviněná A. P. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka, současně jí byla podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku stanovena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněné uloženo nahradit vypočteným poškozeným škodu v přesně určené její výši (šlo o celkem 40 poškozených), se zbytkem svého nároku pak byli odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních, na které byl zcela odkázán podle § 229 odst. 1 tr. řádu také jeden poškozený. Obviněná byla uznána vinnou pro pokračující trestnou činnost (celkem šlo o 35 podrobně popsaných útoků) spočívající v tzv. nevěrné správě majetku klientů, jimiž byla společenství vlastníků jednotek, bytová družstva, sdružení spoluvlastníků i další právnické nebo i fyzické osoby. 2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná a jeden poškozený odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 9 To 116/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušil, a to jednak ve výroku o trestu a jednak ohledně výroku o náhradě škody jedné poškozené a znovu sám podle § 259 odst. 1, 3 tr. řádu o trestu a o náhradě škody poškozené rozhodl. Odvolací soud uložil obviněné podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozenou, ohledně níž zrušil výrok o náhradě škody, odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 253 odst. 1 tr. řádu odvolání poškozené zamítl. II. Dovolání obviněné 3. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že došlo při rozhodování o náhradě škody k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. 4. Obviněná k tomu blíže uvedla, že v adhezním řízení byl přiznán nárok na náhradu škody celkem 39 osobám, avšak 19 z nich tytéž pohledávky zároveň aktivně uplatňuje v probíhajícím insolvenčním řízení započatém před zahájením trestního řízení. Všechny tyto osoby také své pohledávky v insolvenčním řízení uplatily. Dokumenty z insolvenčního spisu prokazující uplatnění pohledávek poškozenými v něm byly v průběhu hlavního líčení provedeny k důkazu. Soudy nižších stupňů ale podle obviněné se těmito informacemi řádně nezabývaly, případně je nesprávně vyhodnotily, protože i přes přihlášení pohledávek v insolvenčním řízení, které probíhalo po celou dobu trestního stíhání obviněné, rozhodly o přiznání nároku na náhradu škody i těmto poškozeným. Podle obviněné tak soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, č. j. 7 To 83/2019-216 (míněn byl zřejmě rozsudek sp. zn. 7 Tz 83/2019), který obviněná obsáhle citovala a domáhala se aplikace závěrů v něm obsažených na svůj případ. Podle ní totiž bylo nepřípustné přiznat poškozeným nárok na náhradu škody z důvodu ustanovení § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též ve zkratce jen „InsZ“), které neumožňuje rozhodnout o nároku na náhradu škody v adhezním řízení. 5. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů ohledně výroku o náhradě škody a sám poškozené s jejich nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň požádala o odložení výkonu napadeného výroku. III. Vyjádření k dovolání a replika 6. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání státní zástupce nejprve obecně připomněl možnosti přezkumu napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podle státního zástupce předložené námitky neodpovídají, protože je jimi zpochybňován procesní postup soudů nižších stupňů, námitka nerespektování § 140b InsZ je námitkou ryze procesní (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 654/2002, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004), nadto obviněná se navíc v dané otázce mýlí. 7. Státní zástupce uvedl, že ustanovení § 140b InsZ dopadá na procesní situaci následující po prohlášení konkursu na majetek úpadce, jímž byla v tomto případě obchodní společnost ECR KOMPLEX - správa, spol. s r. o. Tím došlo k přerušení případných řízení o nárocích, které se týkají výlučně majetku tvořícího součást konkursní podstaty nebo které mají být z tohoto majetku uspokojeny. O nároku na náhradu škody způsobené trestným činem nelze rozhodnout jen v adhezním řízení, pokud je pachatel, který svým trestným činem způsobil škodu, současně úpadcem v insolvenčním řízení. Obviněná však jednala v dané věci v postavení jednatelky společnosti s ručením omezeným a v jeho rámci se dopustila žalovaného trestného činu. Není tak dána shoda v osobě úpadce a pachatele (k tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 20/2003 Sb. rozh. tr. a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 830/2007). Dovolatelka sice odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, který se však opět týká případu totožné osoby obviněného a úpadce. 8. Státní zástupce shrnul, že námitka obviněné se netýká chybné aplikace hmotného práva ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, navíc jsou úvahy obviněné nesprávné a jí zmíněná judikatura na její případ z uvedených důvodů nedopadá. Pro úplnost státní zástupce doplnil, že odpovědnost obviněné za škodu v dané věci vyplývá z jejího ručení za závazky obchodní společnosti podle § 159 odst. 3 obč. zák. (k tomu odkázal na rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr.). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. 9. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obviněné, která tohoto práva využila. V ní setrvala na svém dovolání a v něm předložené argumentaci, kterou dále rozvedla. Nesouhlasila též s tím, že by její námitka byla procesního charakteru, protože trestní soudy podle ní při svém rozhodnutí dodržely trestní řád, nikoli však insolvenční zákon. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je podle ní naplněn i v případě, že je porušen mimotrestní předpis upravující režim náhrady škody. Soudy nižších stupňů proto neučinily chybu procesní, pokud rozhodly o vznesených nárocích poškozených, ale dopustily se chyby v právním hodnocení při aplikaci civilního práva a učinily výrok dopadající do oblasti práva hmotného. Dále obviněná uvedla, že nepřípustnost rozhodnout v průběhu insolvenčního řízení o téže pohledávce v jiném řízení vyplývá z jednoty pohledávky, nikoliv však z jednoty osoby dlužníka. Vycházela přitom také z myšlenky