Nejvyšší soud 5 Tdo 1364/2016 – Hospodaření obce

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 6. 2015, č. j. 1 T 123/2014-1160 (dále i jen „rozsudek nalézacího soudu“) byl obviněný 1) Ing. G. B., v K., trvale bytem A. č. ..., K., uznán vinným jednak spácháním zločinu sjednání (poznámka Nejvyššího soudu – správně má být uvedeno „zjednání“, neboť v částce č. 98 na str. 2987 Sbírky zákonů ze dne 17. 9. 2015 bylo vyhlášeno Sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskových chyb v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, obsahující změnu znění § 256 tr. zákoníku ze „sjednání“ výhody na „zjednání“ výhody) výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „tr. zákoníku“), jednak spácháním přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl obviněnému Ing. G. B. uložen podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Vedle toho byl obviněnému Ing. G. B. podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání ve státních orgánech, státních příspěvkových organizacích, územních samosprávních celcích a příspěvkových organizacích, kde je zřizovatelem územní samosprávní celek, a kde by výkon funkce či zaměstnání byl současně spojen s přípravou, organizací a zadávání veřejných zakázek a s působením v hodnotící komisi na dobu v trvání 3 (tří) roků. Dále byli rozsudkem nalézacího soudu ze dne 16. 6. 2015, č. j. 1 T 123/2014-1160, spoluobvinění 2) A. F., v M. T., trvale bytem ul. Ch. č. ..., K., 3) Ing. V. R., v K., trvale bytem R. č. ..., ... B., 4) J. P. , trvale bytem O. č. ..., A., 5) P. G., v K., trvale bytem S. J. č. ..., K. a 6) Ing. P. B. , v K., trvale bytem ul. T. č. ..., K., uznáni vinnými jednak pomocí ke zločinu sjednání (správně „zjednání“ – srov. opravu v částce č. 98/2015 Sb.) výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak pomocí k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému 2) A. F. byl za uvedený skutek uložen podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků, a vedle toho byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu účasti na zadávacích řízeních zadávaných veřejnými zadavateli, a to ať již ve formě osoby samostatně výdělečně činné, či ve formě obchodní korporace, v níž působí jako statutární orgán či společník, v trvání 3 (tří) roků. Každému z dalších obviněným 3) Ing. V. R., 4) J. P. , 5) P. G. a 6) Ing. P. B. byl za spáchaný skutek uložen podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Vedle toho byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněným 3) Ing. V. R. a 4) J. P. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu účasti na zadávacích řízeních zadávaných veřejnými zadavateli, a to ať již ve formě osoby samostatně výdělečně činné, či ve formě obchodní korporace, v níž působí jako statutární orgán či společník, v trvání 1 (jednoho) roku. Obviněným 5) P. G. a 6) Ing. P. B. byl vedle podmíněného trestu odnětí svobody uložen podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti spočívající v přípravě, zpracování a podávání nabídek v zadávacích řízeních vyhlašovaných zadavateli v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „tr. ř.“) bylo poškozené Město K. odkázáno se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ostravě, který jako soud odvolací projednal odvolání všech spoluobviněných, rozhodl rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 4 To 295/2015-1328 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného 1) Ing. G. B. uznal vinným ze spáchání jednak zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (správně „zjednání“ – srov. opravu v částce č. 98/2015 Sb.), jednak přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl tomuto obviněnému uložen podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Vedle toho byl obviněnému Ing. B. podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve státních orgánech, státních příspěvkových organizacích, územních samosprávných celcích a příspěvkových organizacích, kde je zřizovatelem územní samosprávný celek, spojeného s přípravou, organizací a zadáváním veřejných zakázek na dobu v trvání 3 (tří) roků. Spoluobviněné 2) A. F., 3) Ing. V. R., 4) J. P., 5) P. G. a 6) Ing. P. B. uznal odvolací soud vinnými spácháním pomoci ke zločinu sjednání (správně „zjednání“ – srov. opravu v částce č. 98/2015 Sb.) výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný A. F. byl odsouzen podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Vedle podmíněného trestu odnětí svobody byl obviněnému F. podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu účasti na zadávacích řízeních zadávaných veřejnými zadavateli jako osoba samostatně výdělečně činná, statutární orgán nebo člen statutárního orgánu obchodní korporace v trvání 3 (tří) roků. Každému z obviněných Ing. V. R. a J. P. byl uložen podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, a vedle toho jim byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu účasti na zadávacích řízeních zadávaných veřejnými zadavateli jako osoba samostatně výdělečně činná, statutární orgán nebo člen statutárního orgánu obchodní korporace v trvání 1 (jednoho) roku. Každému z obviněných P. G. a Ing. P. B. byl podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, a vedle toho jim byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s přípravou, zpracováním a podáváním nabídek v zadávacích řízeních vyhlašovaných veřejnými zadavateli na dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Město K. odvolacím soudem odkázáno se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Všichni spoluobvinění se uvedených trestných činů měli dopustit tím, že - Ing. G. B., jakožto vedoucí Investičního oddělení Odboru regionálního rozvoje Městského úřadu K., do jehož pracovní náplně spadalo i komplexní zajišťování investiční činnosti, včetně koordinace přípravy a realizace investic, předprojektové, projektové a organizační přípravy akcí a zajištění průběhu výběrových řízení, kdy s ohledem na svou pracovní náplň se kromě zabezpečení vlastní přípravy a průběhu výběrových řízení zpravidla podílel i na výběru vítězného uchazeče a připravoval podklady pro rozhodnutí rady a zastupitelstva Města K., - A. F., jakožto osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem A. F., IČ: ..., - Ing. V. R., jakožto jednatel společnosti Rakord – R & R, s. r. o., IČ: 43960065, - J. P., jakožto jednatel společnosti Taylor stavební, s. r. o., IČ: 27771105, - P. G., jakožto vedoucí výroby společnosti Ekotempo, s. r. o., IČ: 15503771, - Ing. P. B., jakožto vedoucí projekce a přípravy společnosti Ekotempo, s. r. o., IČ: 15503771, kdy předmětem podnikatelské činnosti firmy A. F. a společností Taylor stavební, s. r. o., Rakord – R & R, s. r. o. a Ekotempo, s. r. o., byla zejména stavební činnost, v době od 18. 4. 2013 do 27. 8. 2013 v K., okres B., nejdříve Ing. G. B. dne 18. 4. 2013 na výjezdní schůzce starostky A. K., místostarosty Ing. M. B., vedoucí odboru regionálního rozvoje Z. S. a zástupce TS K., s. r. o., Š. L., které se v souladu se svým pracovním zařazením účastnil, a na níž bylo rozhodnuto, že s ohledem na plánovanou investiční akci spočívající v rekonstrukci atletického stadionu na ulici P., ve vztahu k níž byla podána žádost o poskytnutí dotace, je nutno předem provést přípravné práce spočívající v demolici tribun a brány borců, na dotaz účastníků schůzky sdělil, že cenu těchto přípravných prací odhaduje asi na 500 000 Kč bez DPH, kdy vzhledem k tomuto sdělení a k tomu, že článek 5 opatření obce č. 3/2012 umožňoval veřejnou zakázku s předpokládanou hodnotou do částky 500 000 Kč v odůvodněných případech zadat po předchozí písemné žádosti vedoucího odboru a po souhlasu starosty či zástupce starosty formou výzvy, mu bylo uloženo nechat zpracovat alespoň 3 nabídky, řešit přesun plotu a následně se dohodnout se svými nadřízenými na zadání a financování této veřejné zakázky malého rozsahu, načež Ing. G. B. této situace využil k tomu, aby s A. F., s nímž měl navázány dlouhodobé přátelské vztahy, a který mu poskytoval různé služby a výpomoci, uzavřel dohodu, spočívající v tom, že společně dosáhnou toho, že tuto veřejnou zakázku získá bez řádného výběrového řízení A. F. a výběrové řízení, jenž měl Ing. G. B. podle jemu uloženého pokynu zabezpečit, bude realizováno jen fiktivně, kdy na základě této dohody nejdříve A. F. nechal svou rozpočtářku P. Č. zpracovat položkový rozpočet požadovaných prací, podle kterého předpokládaná hodnota prací bez řešení úpravy oplocení činila 856 524 Kč bez DPH, toto nacenění odevzdal Ing. G. B., který jej předal Ing. M. G. s požadavkem, aby jej přepracoval do formy RTS a aby připravil tzv. „slepý rozpočet“, kdy Ing. M. G. tomuto jeho požadavku vyhověl a dále provedl jen drobné úpravy nacenění prací, takže jeho výsledná předpokládaná cena činila 799 061 Kč, čímž Ing. G. B. dosáhl zdání, že předpokládanou hodnotu zakázky stanovil Ing. M. G., přičemž v mezidobí se A. F. dotázal Ing. V. R., J. P., P. G. a Ing. P. B., zda jsou ochotni se za společnosti Rakord – R & R, s. r. o., Taylor stavební, s. r. o., a Ekotempo, s. r. o., fiktivně zúčastnit výběrového řízení na tuto veřejnou zakázku malého rozsahu a krýt skutečnost, že zakázka bude zadána bez řádného výběrového řízení A. F., a když Ing. V. R., J. P. , P. G. a Ing. P. B. souhlasili, A. F. informoval Ing. G. B. o tom, že má s výzvou k podání nabídky oslovit společnosti Rakord – R & R, s. r. o., Taylor stavební, s. r. o., a Ekotempo, s. r. o., kdy Ing. G. B. i přes vědomí, že předpokládaná hodnota zakázky významně převyšuje hranici výjimky stanovené v článku 5 opatření obce č. 3/2012, neinformoval o této skutečnosti žádného ze svých nadřízených, nezabezpečil projednání výzvy k podání nabídek městskou radou a neinicioval ani podání písemné žádosti o výjimku prostřednictvím vedoucí Odboru regionálního rozvoje a o své vůli, v rozporu s ustanovením § 18 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., které ukládá i veřejnému zadavateli veřejných zakázek malého rozsahu dodržet zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, a dále v rozporu s články 89 a 90 nařízení Rady ES č. 1605/2002, která ukládají zadávat všechny veřejné zakázky financované, byť i zčásti, z rozpočtu v souladu se zásadami přehlednosti, úměrnosti, rovného zacházení a nediskriminace formou co nejširší veřejné soutěže a vyhlašovat veřejné zakázky, jejichž hodnota je nižší nežli limit, vhodným způsobem, a rovněž v rozporu s článkem 6 opatření obce č. 3/2012, které ukládá stavební veřejné zakázky s předpokládanou cenou pohybující se v rozmezí od 500 000 Kč do 3 milionů korun zadávat výhradně elektronicky prostřednictvím tržiště Geovap, bez možnosti jakékoli výjimky s tím, že návrh výzvy je předkládán radě města, která také schvaluje výběr vítězného uchazeče, a s vědomím, že pokud osloví pouze A. F. předem určené a dohodnuté společnosti a firmu A. F., pak v důsledku tohoto jeho jednání ve skutečnosti neproběhne reálná soutěž, rozeslal dne 22. 5. 2013 na emailové adresy firmy A. F. a společností Rakord – R & R, s. r. o., Taylor stavební, s. r. o., a Ekotempo, s. r. o., pod označením předmětu emailu „Stadion TJ-nabídky“ výzvy k podání nabídky ve veřejné zakázce „Atletický stadion, P. ulice, K. – demolice tribun a brány“ se slepým výkazem výměr Ing. M. G., který následujícího dne na základě upozornění A. F. nechal upravit podle původního ocenění A. F., a upravený slepý rozpočet znovu rozeslal na emailové adresy firmy A. F. a společností Rakord – R & R, s. r. o., Taylor stavební, s. r. o., a Ekotempo, s. r. o., s tím, že v původním výkazu byla chyba, načež A. F. dne 22. 5. 2013 požádal P. G., Ing. V. R. a Ing. J. P., aby se dne 23. 5. 2013 zúčastnili prohlídky místa plnění a předstírali tak svůj zájem o zakázku, kdy fakticky se na místo prohlídky dostavili P. G. , Ing. P. B. , A. F. a P. Č., zatímco J. P. , ačkoli se prohlídky místa plnění neúčastnil, pak potvrdil svou účast v protokolu o prohlídce místa plnění, který mu předložil A. F., dodatečně dne 24. 5. 2013, a zároveň A. F. uložil P. Č., aby zpracovala celou nabídku firmy A. F. a část nabídky společností Rakord – R & R, s. r. o., Taylor stavební, s. r. o., a Ekotempo, s. r. o., spočívající v nacenění díla, a to tak, že cenová nabídka firmy A. F. bude nejvýhodnější, kdy P. Č. připravila nabídku firmy A. F. s cenou 694 547,85 Kč bez DPH, pro společnost Rakord – R & R, s. r. o., s cenou 734 800 Kč bez DPH, pro společnost Taylor stavební, s. r. o., s cenou 767 130 Kč bez DPH a pro společnost Ekotempo, s. r. o., s cenou 748 528 Kč bez DPH, přičemž A. F. tyto nabídky dodal Ing. V. R., J. P. , P. G. a Ing. P. B. , a tito, ačkoli jim bylo z jejich profese známo postavení Ing. G. B. na MěÚ K., i to že zabezpečuje průběh výběrových řízení a účastní se jako člen hodnotící komise rozhodování o pořadí uchazečů a že s ohledem na formu výzvy k podání nabídky a okolnosti, za nichž byli A. F. osloveni, i průběh zadávání veřejné zakázky, zjevně existuje dohoda mezi Ing. G. B. a A. F. na tom, že zakázku získá A. F., takže se oni sami svým jednáním podílí na zakrytí skutečnosti, že veřejná soutěž fakticky neprobíhá, tyto nabídky předané A. F. doplnili o další požadované listiny dokumentující formální způsobilost k realizaci zakázky, zejména o návrh smlouvy o dílo a výpis z obchodního rejstříku, Ing. V. R. a J. P. nabídku i obálku s nabídkou opatřili svými podpisy a razítky společností Rakord – R & R, s. r. o., či Taylor stavební, s. r. o., Ing. P. B. pak podepsal a potvrdil razítkem a pečetí první stranu nabídky, rozpočet a obálku a zkompletovanou nabídku spolu s P. G. předložili Ing. J. K., jednateli společnosti Ekotempo, s. r. o., který v domnění, že se společnost Ekotempo, s. r. o., o tuto zakázku skutečně uchází, podepsal návrh smlouvy o dílo i předložení nabídky, načež A. F., Ing. V. R., J. P. , Ing. P. B. a P. G. ve dnech 29. 5. 2013 a 30. 5. 2013 podali takto připravené nabídky firmy A. F. a společností Rakord – R & R, s. r. o., Taylor stavební, s. r. o., a Ekotempo, s. r. o., na Městský úřad K., kdy po jednání zastupitelstva Města K. ze dne 26. 6. 2013, na kterém byl schválen převod hotovosti na tuto akci, proběhlo dne 27. 6. 2013 jednání hodnotící komise ve složení Ing. M. B., Z. S. a Ing. G. B., před jejímž jednáním Ing. G. B. svým podpisem nepravdivě stvrdil v čestném prohlášení, že není k uvedené veřejné zakázce podjat, nepodílel se na zpracování nabídky, nemá osobní zájem na zadání výše uvedené veřejné zakázky a s uchazeči o veřejnou zakázku jej nespojuje osobní, pracovní ani jiný obdobný poměr, a hodnotící komise, ačkoli již v té době bylo známo, že Město K. dotaci na základní akci spočívající v rekonstrukci atletického stadionu neobdrží a přípravné práce tak není nezbytné urychleně realizovat, a ačkoli bylo zjevné, že výběrové řízení s ohledem na výši nabídkových cen mělo proběhnout prostřednictvím soutěže na elektronickém tržišti Geovap, nedoporučila zrušení této veřejné soutěže a vypsání soutěže nové, ale doporučila zadavateli rozhodnout o zadání zakázky s tím, že první v pořadí je firma A. F., načež Ing. G. B. téhož dne za Odbor regionálního rozvoje zpracoval předkládací zprávu pro 59. schůzi rady města obsahující návrh usnesení doporučujícího schválit zprávu hodnotící komise o posouzení a hodnocení nabídek, kdy na tomto základě a na doporučení Ing. M. B. demolice vyřešit, i když rekonstrukce stadionu toho roku neproběhne, rada města dne 2. 7. 2013 schválila zprávu o posouzení a hodnocení nabídek s tím, že vítězem je firma A. F., takže dne 12. 7. 2013 došlo k uzavření smlouvy o dílo mezi Městským úřadem K. a firmou A. F., a navíc bylo na základě schůzky ze dne 6. 8. 2013, které se kromě Ing. G. B. zúčastnili A. K., Ing. M. B., Ing. A. a Š. L. nad rámec těchto prací rozhodnuto, že Ing. G. B. zajistí od firmy A. F. cenovou nabídku na demontáž stávajícího oplocení areálu a provedení oplocení nového, kdy po schválení této nabídky, která činila 80 186,97 Kč bez DPH, Ing. B. bylo firmě A. F. zadáno i provedení těchto prací, takže následkem působení Ing. G. B., A. F., Ing. V. R., J. P., P. G. a P. B. firma A. F. získala bez řádné veřejné soutěže zakázku, za kterou obdržela i s přihlédnutím k dodatečným méně pracím částku 672 688,70 Kč bez DPH a dále částku 80 186,90 Kč bez DPH za provedení oplocení areálu.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 4 To 295/2015, podali obvinění 1) Ing. G. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Nováka a 3) Ing. V. R. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Krejčího dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný Ing. G. B. v rámci svého dovolání nejprve shrnul chronologii celé kauzy. Předně uvedl, že od roku 2003 do roku 2013 vedl Investiční oddělení Městského úřadu K., přičemž za tuto dobu pod jeho vedením Investiční oddělení realizovalo veřejné zakázky za cca 1,5 miliardy korun. K tomu odkázal na č. l. 1152 spisu a uvedl, že kontroly hospodaření neshledaly žádná, případně pouze drobná administrativní pochybení. Dovolatel byl svými nadřízenými hodnocen jako svědomitý. K tomu obviněný odkázal na svědeckou výpověď místostarosty B. na č. l. 1047 spisu a na č. l. 767 spisu. Dovolatel dále s odkazem na č. l. 1 spisu uvedl, že v říjnu 2012 byl Policii doručen „velmi spolehlivý tip“ od anonymního „nespokojeného občana“, že dovolatel odsouhlasuje firmě již odsouzeného A. F. vícepráce a pak se s ním dělí o provizi. Následně policie z „důvěryhodných informačních zdrojů blízkých Městskému úřadu“ zjistila, že dovolatel má od již odsouzeného F. přijímat úplatky např. ve formě prací na domě dovolatele. Dovolatel však v průběhu trestního řízení prokázal, že tyto skutečnosti jsou nepravdivé, když např. doložil, že uvedené práce prováděné již odsouzeným F. byly řádně vyfakturované a uhrazené, a to s odkazem na č. l. 1012 a 1037 spisu. Dovolatel rovněž s odkazem na č. l. 730, 767 a 1121 spisu uvedl, že svědkové uvedené informace označovali za „šeptandu“. Na základě těchto drbů začal policejní orgán dovolatele odposlouchávat. Konkrétně byl dovolatel prověřován pro podezření z manipulace se zakázkami na obnovu S. s., na rekonstrukci tělocvičny u ZŠ J. n. a na pořízení osvětlení pro k. divadlo, jejichž hodnota činila zhruba 100 milionů korun. Rovněž začal policejní orgán prověřovat roli dodavatele v zakázce na demolici tribun na k. stadionu v hodnotě cca 800 000 Kč. K tomu dovolatel s odkazem na č. l. 126 spisu zdůraznil, že u prvních tří zakázek nebylo žádné podezření dovolatele prokázáno, proto byla trestní věc odložena. Dále dovolatel odkázal na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jež je založeno ve spise (poznámka Nejvyššího soudu – srov. č. l. 985 – 992 spisu), který žádné pochybení neshledal. Obviněný uvedl, že v rámci celého trestního řízení svou vinu popíral.

Dovolatel dále podrobně rozebral, v čem spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a to v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zejména rozporoval jednotlivé pasáže ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu, na jejichž základě odvolací soud dovodil vinu obviněného. Obviněný Ing. B. se nejprve vyjádřil ke skutkovému závěru odvolacího soudu uvedenému na str. 3 a 4 rozsudku odvolacího soudu, podle kterého „obviněný na výjezdní schůzce starostky K., místostarosty B., vedoucí odboru regionálního rozvoje S. a zástupce TS K. L., na které bylo rozhodnuto o demoličních pracích …, sdělil, že cenu… odhaduje asi na 500 000 Kč bez DPH…, mu bylo uloženo nechat zpracovat alespoň 3 nabídky …“. K tomu dovolatel namítl, že ze znaleckého posudku Ing. Pavla Prokše ze dne 27. 11. 2013 (na č. l. 499 spisu) vyplynulo, že cena je libovolná, avšak lze odhadovat, že se mohla pohybovat v rozmezí 394 392 Kč až 552 148 Kč bez DPH. Dokazováním tedy nebylo nijak prokázáno, resp. bylo vyvráceno, že obviněný cenu demoličních prací záměrně podhodnotil proto, aby byla zakázka zadána oslovením tří subjektů místo zveřejněním v programu pro výběrová řízení elektronickou cestou GEOVAP. Dovolatel rovněž namítl, že skutková věta je v rozporu s realitou i v tom, že vedoucí odboru regionálního rozvoje Ing. S. se výjezdního zasedání neúčastnila. K tomu dovolatel odkázal na její svědeckou výpověď na č. l. 1050 spisu, ve které mimo jiné uvedla, že neví, proč nebyla o této schůzce informována. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu na str. 4 rozsudku odvolacího soudu, že „této situace využil k tomu, aby s A. F., s nímž měl navázány dlouhodobé přátelské vztahy, … uzavřel dohodu …“. Obviněný uvedl, že žádná část dokazování se netýkala důvodu, pro který měl oslovit nejprve právě osobu již odsouzeného A. F., takže se ze strany odvolací soudu jedná o pouhou spekulaci. Ze spisu se naopak podává řada skutečností, z nichž je jasné, proč obviněný oslovil právě pana F., které však odvolací soud pominul, např. že již odsouzený F. byl dlouholetým činovníkem předchozího vlastníka stadionu (TJ Sokol), na kterém demoliční práce probíhaly, takže dobře znal místní situaci, s Městem K. dlouhodobě spolupracoval, dovolatel věděl, že zaměstnává schopnou rozpočtářku apod. Dovolatel rovněž rozporoval skutkový závěr odvolacího soudu uvedený na str. 4 rozsudku, že „uzavřel dohodu, spočívající v tom, že společně dosáhnou toho, že tuto veřejnou zakázku získá bez řádného výběrového řízení A. F. a výběrové řízení,… bude realizováno jen fiktivně,…“. Dovolatel namítl, že neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval, že schůzka s již odsouzeným F. proběhla, natož, že na ní mezi nimi byla učiněna dohoda o zmanipulování zakázky, ani že dovolatel věděl o tom, že F. jedná s ostatními spoluobviněnými o „krytí zad“. K tomu dovolatel odkázal na svědecké výpovědi A. F. na č. l. 683 a P. Č. na č. l. 678, kteří výslovně popřeli, že by dovolatel o dohodě o „dělání zad“ věděl. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu uvedeným na str. 4 rozsudku, že „na základě této dohody nejdříve A. F. nechal svoji rozpočtářku P. Č. zpracovat položkový rozpočet požadovaných prací … toto nacenění odevzdal Ing. G. B., který jej předal Ing. M. G. s požadavkem, aby jej přepracoval do formy RTS a aby připravil tzv. slepý rozpočet, kdy Ing. M. G. tomuto jeho požadavku vyhověl a dále provedl jen drobné úpravy nacenění prací, … čímž Ing. G. B. dosáhl zdání, že předpokládanou hodnotu zakázky stanovil Ing. G.“. K právě citovanému skutkovému závěru dovolatel namítl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že se dovolatel na již odsouzeného A. F. obrátil z důvodu úspory nákladů spojených s naceněním. Obviněný rovněž uvedl, že neměl důvod zastírat, že již odsouzený F. byl autorem nacenění, protože Město K. z důvodu snižování nákladů běžně žádalo o nacenění prací dodavatele, kteří soutěžili. K tomu odkázal na č. l. 678 spisu (pozn. správně mělo být uvedeno 679). Ing. G. nacenění provedené již odsouzeným F. převedl do formátu, který je běžně používán (počítačový program Buildpower). Dovolatel rovněž nesouhlasil se skutkovým závěrem odvolacího soudu na str. 4 rozsudku, podle kterého „… v mezidobí se A. F. dotázal Ing. V. R., J. P., P. G. a Ing. P. B., zda jsou ochotni se… fiktivně zúčastnit výběrového řízení… a krýt skutečnost, …, a když souhlasili, A. F. informoval Ing. G. B., že má s výzvou k podání nabídky oslovit společnosti Rakord – R & R s. r. o., Tailor stavební s. r. o. a Ekotempo s. r. o.…“. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že se žádná část dokazování netýkala důvodu, pro který měl již odsouzený F. sdělovat dovolateli názvy těchto společností. Rovněž není žádný důkaz o tom, že věděl o tom, že se již odsouzený F. s těmito společnostmi dohodl na „krytí zad“. Ke skutkovému závěru na str. 4 a 5 odvolacího soudu, že „…B. i přes vědomí, že předpokládaná hodnota zakázky významně převyšuje hranici výjimky stanovené v čl. 5 opatření obce č. 3/2012, neinformoval…žádného ze svých nadřízených, nezabezpečil projednání výzvy k podání nabídek městskou radou a neinicioval ani podání písemné žádosti o výjimku…, v rozporu s povinností dodržet zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace … a rovněž v rozporu s čl. 6 opatření obce č. 3/2012, které ukládá stavební veřejné zakázky s předpokládanou cenou … od 500 000 Kč do 3 milionů korun zadávat výhradně elektronicky prostřednictvím tržiště Geovap…“ obviněný především namítal, že jeho přímá nadřízená S.. v průběhu řízení opakovaně konstatovala, že výjimka z předmětného opatření byla udělena, a to minimálně konkludentně, protože šlo o mimořádnou zakázku. Dovolatel odkázal na svědecké výpovědi svědkyně S. na č. l. 553, 1050 a 1051 spisu. Rovněž odkázal na svědeckou výpověď místostarosty Ing. B. na č. l. 1048 spisu, který si myslel, že výjimka byla udělena. Z uvedeného obviněný dovozuje, že jelikož jeho nadřízená i místostarosta si toto mysleli, neměl důvod pochybovat, že výjimka udělena není. Dovolatel dále uvedl, že důvodem mimořádnosti zakázky byl časový tlak za situace, kdy Město K. požádalo o dotaci na rekonstrukci celého stadionu, a demolice musela být dokončena před rekonstrukcí. K tomu rovněž odkázal na svědecké výpovědi S. a B. Obviněný současně apeluje na to, že mu nelze klást k tíži, že neinicioval podání žádosti o výjimku, neboť podle čl. 5 opatření obce měla žádost iniciovat vedoucí odboru Ing. S. Přitom zdůraznil, že opatření obce není obecně závazným právním předpisem, a není tedy jiným právním předpisem ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel v rámci své námitky stran extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedeného dokazování nesouhlasil rovněž se skutkovým závěrem odvolacího soudu uvedeným na str. 5 rozsudku, podle něhož „… s vědomím, že pokud osloví pouze A. F. předem určené a dohodnuté společnosti a firmu A. F., pak neproběhne reálná soutěž, rozeslal dne 22. 5. 2013 výzvy k podání nabídky ve veřejné soutěži….“. Obviněný Ing. B. opětovně uvedl, že nebylo prokázáno, že věděl o dohodě mezi již odsouzeným A. F. a ostatními spoluobviněnými, resp. bylo vyvráceno, že o této dohodě věděl. Obviněný Ing. B. dále rozporoval skutkový závěr odvolacího soudu uvedený na str. 6 rozsudku, že „…obviněným Ing. R., P., G. a Ing. B. bylo s ohledem na formu výzvy k podání nabídky, okolností, za nichž byli A. F. osloveni, a s ohledem na průběh zadávání veřejné zakázky známo, že zjevně existuje dohoda mezi dovolatelem a A. F. na tom, že zakázku získá A. F., takže se oni sami svým jednáním podílí na zakrytí…“. K tomu dovolatel uvedl, že teprve v důsledku dohody mezi spoluobviněnými A. F., Ing. R., P., G. a Ing. B. přestala soutěž fakticky probíhat. Pokud by totiž neakceptovali požadavek již odsouzeného F. na „krytí zad“ a podali vlastní, nižší nabídky, soutěž by pokračovala a obviněný Ing. B. by ji neměl jak ovlivnit, protože rozhodujícím kritériem byla nabídková cena. Dovolatel opětovně namítl, že pro posouzení jeho viny je rozhodné právě to, zda věděl o domluvě mezi spoluobviněnými. Dovolatel skutečnost, že jej odvolací soud označuje za hlavního pachatele, neboť uvedená dohoda nebyla příčinou absence reálné soutěže, nýbrž pokusem o zakrytí skutečnosti, že vůbec neprobíhala, považuje za rozpornou se skutkovým stavem ustáleným na základě dokazování. Dále dovolatel rozporoval skutkový závěr odvolacího soudu uvedený na str. 5 rozsudku, že „… po jednání zastupitelstva města K. ze dne 26. 6. 2013, na kterém byl schválen převod hotovosti na tuto akci, proběhlo dne 27. 6. 2013 jednání hodnotící komise ve složení Ing. M. B., Z. S. a Ing. G. B., před jejímž jednáním Ing. G. B. svým podpisem nepravdivě stvrdil v čestném prohlášení, že není k uvedené veřejné zakázce podjatý, nepodílel se na zpracování nabídky, nemá osobní zájem … a s uchazeči jej nespojuje osobní, pracovní ani jiný obdobný poměr…“. Dovolatel uvedl, že již ze samotné skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se na zpracování nabídek nepodílel. Ty zpracovala P. Č. na pokyn již odsouzeného F. a dovolatel o tom nic nevěděl. K tomu dovolatel odkázal na č. l. 674 spisu. Obviněný dále argumentoval tím, že žádný jeho osobní zájem na vítězství A. F. nebyl prokázán, ostatně odvolací soud hovoří neurčitě o jakémsi blíže nespecifikovaném „vděku“, přičemž dovolatel vyvrátil, že by od již odsouzeného F. přijímal jakékoli úsluhy, k čemuž odkázal na č. l. 1012 a 1037 spisu. K právě citované části skutkové věty dovolatel rovněž uvedl, že i kdyby byl z důvodu údajného přátelského vztahu k A. F. podjatý, a jeho prohlášení by tak bylo nepravdivé, neznamenalo by to, že mu zjednal jakoukoli výhodu při zadání veřejné zakázky nebo že zneužil pravomoc úřední osoby, nýbrž nanejvýš, že porušil své pracovněprávní povinnosti. Dále dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu ze str. 6 rozsudku, že „…jednání hodnotící komise proběhlo dne 27. 6. 2013, …, ačkoli již v té době bylo známo, že město K. dotaci na základní akci spočívající v rekonstrukci atletického stadionu neobdrží a přípravné práce tak není nezbytné urychleně realizovat ….“. K tomu dovolatel uvedl, že tehdejší starostka K. vypověděla, že o nepřidělení dotace se město dozvědělo až začátkem července r. 2013 (č. l. 1120). Definitivní rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení na celkovou rekonstrukci stadionu starostka učinila až dne 19. 8. 2013 (č. l. 1103). Vedoucí odboru regionálního rozvoje Ing. S. u soudu řekla, že snahou města bylo demolici realizovat i přes nepřidělení dotace (č. l. 1051). Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s tím, co vyšlo najevo, a navíc mu klade k tíži politické rozhodnutí vedení města o tom, že demoliční práce budou pokračovat, přestože dovolatel toto rozhodnutí neučinil, ani je nemohl ovlivnit. Obviněný Ing. B. dále připomínkoval skutkový závěr odvolacího soudu na str. 6 rozsudku, že „… hodnotící komise, …, ačkoli bylo zjevné, že výběrové řízení s ohledem na výši nabídkových cen mělo proběhnout prostřednictvím soutěže na elektronickém tržišti Geovap, nedoporučila zrušení této veřejné soutěže …“. K tomu dovolatel uvedl, že opatření obce vyžadující použití elektronického tržiště Geovap platilo v té době teprve krátce a ne vždy se jeho dodržování vyžadovalo. Dovolatel dále zdůraznil, že dokonce sama starostka K. uvedla, že v té době nepřemýšlela nad tím, že opatření nebylo dodrženo, vadilo jí, že ji obešli (č. l. 1122). Dovolatel dále odkázal na svědeckou výpověď Ing. S., která vypověděla, že to byla právě starostka, kdo ji v průběhu června požádal o to, aby se účastnila otvírání obálek (č. l. 305). Pokud starostka věděla, že se bude o vítězi zakázky rozhodovat obálkovou metodou, a požádala Ing. S. o členství v komisi, musela zároveň vědět i to, že zakázka se nesoutěžila na elektronickém tržišti Geovap. Dovolatel dále uvedl, že komise (označená jako „ hodnotící“) měla tři členy - předsedou byl místostarosta Ing. B., místopředsedkyní byla vedoucí odboru regionálního rozvoje Ing. S. a řadovým členem byl dovolatel. Všichni tři členové komise byli prokazatelně přesvědčeni o výjimce z pravidla upraveného v opatření obce. Dovolatel upozornil, že ani při hlasování na radě města nikdo nevznesl žádné připomínky či výhrady, a to včetně právníka města z AK Tobiášek & Závada, který byl přítomný hlasovaní rady města (č. l. 1117). Byť lze v teoretické rovině připustit, že opatření obce v tomto případě nemuselo být beze zbytku dodrženo, nelze klást dovolateli tuto skutečnost k tíži, protože absentuje jakýkoli důkaz o tom, že dovolatel nedoporučil zrušení výběrového řízení v úmyslu zjednat výhodu již odsouzenému A. F. či zneužít pravomoc úřední osoby. Závěr o tom, že dovolatel jednal v tomto úmyslu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, a má povahu pouhé spekulace o jakémsi blíže nespecifikovaném „vděku“. Dovolatel popíral i závěry odvolacího soudu uvedené na str. 7 rozsudku, že „Ing. G. B. … zpracoval předkládací zprávu pro 59. schůzi rady města obsahující návrh usnesení doporučujícího schválit zprávu hodnotící komise o posouzení a hodnocení nabídek, kdy na tomto základě … rada města dne 12. 7. 2013 schválila zprávu o posouzení a hodnocení nabídek s tím, že vítězem je firma A. F., takže dne 12. 7. 2013 došlo k uzavření smlouvy o dílo mezi Městským úřadem K. a firmou A. F. …“. Dovolatel opětovně argumentuje tím, že starostka města A. K. hlasovala na radě města „pro“, a následně podepsala příslušnou smlouvu o dílo, což jen dokazuje, že ani starostka nemohla mít žádné pochybnosti o regulérnosti zakázky. Odvolací soud přitom klade obviněnému za vinu schválení zprávy o posouzení a hodnocení nabídek a uzavření smlouvy o dílo, přestože nebyl členem rady, a smlouvu o dílo nepodepsal. Dovolatel rovněž rozporoval závěr skutkové věty rozsudku odvolacího soudu, že „… navíc bylo na základě schůzky ze dne 6. 8. 2013, které se kromě Ing. G. B. zúčastnili A. K., Ing. M. B., Ing. A. a Š. L. … rozhodnuto, že Ing. G. B. zajistí od firmy A. F. cenovou nabídku na demontáž stávajícího oplocení areálu a provedení oplocení nového, kdy po schválení této nabídky … bylo firmě A. F. zadáno i provedení těchto prací …“. K uvedenému dovolatel uvedl, že z výrokové části napadeného rozsudku naprosto nevyplývá, jak měl fakt, že dovolateli byla ze strany nadřízených uložena určitá povinnost, souviset s naplněním skutkové podstaty vytýkaných trestných činů, a zda vůbec na základě úkolu uloženého mu nadřízenými nějakým způsobem jednal. Uvedené námitky dovolatel shrnul s tím, že řada klíčových skutkových závěrů z provedených důkazů buď vůbec nevyplývá, nebo je s nimi v rozporu. Právě na skutkových okolnostech, které jsou výše konfrontovány s konkrétními důkazy ve spise, je napadený rozsudek založen. Jedná se o okolnosti podstatné, které jsou však v extrémním rozporu s tím, co vyšlo během řízení najevo. Obviněný Ing. B. v závěru uvedených námitek uvedl, že odvolací soud sice rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil, zároveň však na toto zrušené rozhodnutí v odůvodnění opakovaně odkazuje, aniž by se však vypořádal se zcela zjevnými nesrovnalostmi, jež jsou popsány shora.

Obviněný Ing. G. B. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kromě výše zmíněného extrémního nesouladu, i v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku zákonnosti odposlechů pořízených v předmětné trestní věci, resp. že tuto otázku zcela pominul. Nalézací soud na str. 24 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že neshledal jakékoli pochybení jak v okolnostech nařízení, tak i v okolnostech samotného záznamu či přepisu těchto odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu. Odvolací soud se k problematice odposlechů ve svém rozsudku nijak nevyjádřil. Dovolatel namítl, že příkaz k odposlechům ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. V-10/2013, 0 Nt 434/2013 (dále též jen „příkaz“), v žádném případě nebyl řádně odůvodněn, a pořízením odposlechů došlo k nepřípustnému zásahu do jeho základních práv a svobod. Odůvodnění příkazu totiž neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo podezření, že se dovolatel dopouští trestných činů, pro které byl příkaz nařízen. Obviněný Ing. B. vytkl, že v odůvodnění příkazu není zejména uvedeno, z jakých úkonů provedených v přípravném řízení vyplývá, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu, a že se zločinu mohl dopustit právě dovolatel a pan S., dále že má jít o rozsáhlou trestnou činnost, že se podezřelí mají trestné činnosti dopouštět po delší dobu, a že lze i do budoucna očekávat, že podezřelí budou v trestné činnosti pokračovat, dále jaký je podle názoru soudu onen charakter trestné činnosti podezřelých, a jaké konkrétní skutečnosti odůvodňují závěr, že charakter trestné činnosti je právě takový. K uvedeným námitkám dovolatel uvedl, že tyto skutečnosti nevyplývají ani z žádosti policejního orgánu o vydání příkazu, ani z návrhu státní zástupkyně na vydání příkazu. Žádost odkazuje na anonymní oznámení a blíže nespecifikované operativní šetření. Avšak příkaz neobsahuje dokonce ani onen naprosto neurčitý odkaz na anonymní trestní oznámení a „operativní šetření“, obsahuje pouze odkaz na jakési blíže neupřesněné listiny ve spise. Dovolatel dále uvedl, že před vydáním příkazu, tj. před 28. 3. 2013, se ve spise nacházelo pouze ono anonymní oznámení (došlo policejnímu orgánu dne 2. 10. 2012), dále tři úřední záznamy (ze dne 20. 2. 2013, ze dne 19. 3. 2013 a ze dne 25. 3. 2013), z nichž dva se opět odkazují na blíže neurčené „důvěryhodné zdroje“ a „operativní šetření“ a třetí rekapituluje informace, které si policejní orgán stáhl z internetu. Pak už následuje jen záznam o zahájení úkonů trestního řízení (ze dne 26. 3. 2013). Všechny další listiny jsou datovány až po vydání příkazu, a nemohly tudíž sloužit jako podklad pro jeho vydání. To znamená, že ve spise se před vydáním příkazu nenacházely listiny, z nichž by vyplývaly konkrétní skutečnosti odůvodňující nařízení odposlechů. Proto považuje dovolatel příkaz k odposlechům za nepřezkoumatelný a protizákonný. Zde dovolatel odkázal na judikaturu k otázkám náležitostí příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a práva na soukromí, a to na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, dále na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08, uveřejněný pod č. 15 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/06, uveřejněný pod č. 150 ve sv. 46 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obviněný Ing. B. uvedl, že jelikož z příkazu nelze dovodit žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly vyšší míru pravděpodobnosti, že se dopustil vytýkaného trestného činu, došlo k selhání soudní kontroly zásahů do základních lidských práv a svobod dovolatele. Ač je skutek, ohledně kterého je v příkazu uvedeno, že je z něj Ing. B. podezříván, v příkazu popsán relativně podrobně, nelze to považovat za ony konkrétní skutečnosti, které odůvodňují závěr, že se tohoto skutku mohl dopustit. Mezi podezřením, které má být prostřednictvím odposlechů potvrzeno nebo vyvrácena a okolnostmi, které nasvědčují tomu, že toto podezření není pouhá smyšlenka policejního orgánu, je totiž nutno přísně rozlišovat.

Dovolatel dále namítl, že odposlechy jsou v tomto případě nezákonné i proto, že žádost o jejich nařízení podal por. Bc. L. K., který byl jako osoba služebně činná u policejního orgánu podjatý, a úkony jím učiněné tak nemohly být podkladem pro rozhodnutí ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Dovolatel vytkl oběma soudům nižších stupňů, že nepřihlédly k podjatosti por. Bc. L. K., proto tímto dovolatel zároveň vznesl námitku podjatosti por. Bc. L. K. Námitku podjatosti dovolatel odůvodnit tím, že por. K. do předmětného trestního řízení aktivně zasahoval, přičemž šlo o zásahy mimo rámec trestního řádu, a tím i mimo rámec zásady legální licence. Ze spisu se podává minimálně jeden takový zásadní zásah, a to z výpovědi starostky A. K., která vypověděla (č. l. 1120), že den dva před jednáním hodnotící komise byla na policii v B. v jiné věci. Poručík K. za ní přišel a řekl jí, že zítra je zasedání hodnotící komise, a aby to nechala doběhnout, že je to součástí nějakého šetření. Nalézací soud znemožnil objasnění této události tím, že nepřipustil výslech por. K. Dovolatel namítl, že por. K. měl eminentní zájem na tom, aby bylo jednání, které považoval za trestné, dokonáno, a sám k tomu činil aktivní kroky, přičemž takový postup považuje dovolatel v rozporu minimálně s § 160 odst. 1 tr. ř. Poručík K. měl podle odvolacího soudu už „dávno“ před jednáním komise k dispozici skutečnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání. Pokud tak neučinil, šlo z jeho strany zjevně o jakousi „vlastní hru“. Dovolatel vytkl nalézacímu soudu konstatování, že požadavek policejního orgánu měl přijít až krátce před zasedáním hodnotící komise a tedy již v době, kdy trestná činnost obviněných měla být dávno započata a páchána. Za této situace je nelogické, aby soud na jednu stranu řekl, že trestná činnost už byla dlouho páchána, a na druhou stranu fakticky aproboval postup por. K., který přesto nezahájil trestní stíhání, a tím nezabránil dokonání (údajné) trestné činnosti. V postupu por. K. tak obviněný Ing. B. spatřuje tzv. policejní provokaci, přičemž odkázal na judikaturu, konkrétně na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., dále na nález (správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 728/01, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1340/2012. Dovolatel namítl, že případné důkazy získané tímto postupem jsou procesně zcela nepoužitelné a měly by být z trestního řízení vyloučeny, neboť to byl por. K., kdo vytěžoval ony „důvěryhodné zdroje blízké městu“ a prováděl „operativní šetření“, o nichž sepsal úřední záznamy, a kdo na základě nich inicioval procesní kroky k nařízení odposlechů. K tomu dovolatel odkázal na § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. policejní orgán, u něhož lze mít pochybnosti o nestrannosti. Podle názoru dovolatele u por. K. je výrazná pochybnost, že jeho vztah k předmětné věci je nestranný, když nejprve starostce A. K. mimo podání vysvětlení nebo jakýkoli jiný procesní úkon bez důvodu vyzradil, že probíhá prověřování zakázky na demolici tribun, a poté jí udělil pokyny, které přímo ovlivnily běh událostí. Tím nepostupoval způsobem, který by předcházel a zamezoval trestné činnosti (podle § 1 tr. ř.), nýbrž se zdá, že chtěl, aby byl skutek dokonán. Závěrem námitky stran odposlechů dovolatel uvedl, právě na nich bylo jeho dosouzení do značné míry založeno, což plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud tak dovoláním napadený rozsudek založil na nesprávném právním posouzení, neboť nesprávně posoudil právě legitimitu uvedených odposlechů.

Další pochybení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud skutek nesprávně právně kvalifikoval jako zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolateli je tedy kladeno k tíži, že se stíhaného skutku dopustil jako člen hodnotící komise. K tomu dovolatel uvedl, že trestní zákoník definici pojmu „hodnotící komise“ nevymezuje. Proto je nutné vyjít z definice hodnotící komise v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZVZ“). Obviněný odkázal na odborný článek (Šámal Pavel – Trestné činy související se zadáváním a realizací veřejných zakázek. Bulletin advokacie č. 10/2015, str. 33), který uvedený závěr potvrzuje. Dovolatel namítá, že v případě sporné zakázky na demoliční práce na k. stadionu nešlo o žádný druh zadávacího řízení ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Na „k.“ zakázku proto byla použitelná pouhá dvě ustanovení, a to § 18 odst. 5 ve spojení s § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách (tj. povinnost dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace). Město K. však nebylo povinno a ani nepostupovalo podle jiných ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Obviněný s odkazem na komentář k § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uvedl, že jestliže je členem hodnotící komise fyzická osoba jmenovaná veřejným zadavatelem do ustanovené hodnotící komise pro posouzení a hodnocení nabídek v otevřeném řízení, užším řízení, soutěžním dialogu a ve zjednodušeném podlimitním řízení a pro předběžné hodnocení nabídek v jednacím řízení s uveřejněním, a dále jestliže se v posuzované trestní věci o žádné z těchto řízení prokazatelně nejednalo, pak z toho logicky plyne jediný možný závěr, že dovolatel členem hodnotící komise nebyl. Dále dovolatel uvedl, že podle uvedených zákonných ustanovení má mít hodnotící komise pět členů, přičemž za každého člena má být jmenován náhradník. V tomto případě měla komise tři členy, Ing. B., Ing. S. a obviněného Ing. B., a žádní náhradníci jmenováni nebyli. Je tedy zjevné, že se o hodnotící komisi ve smyslu uvedených ustanovení nejednalo, byť tak byla nesprávně nazvána. Fakt, že komise, které se dovolatel účastnil, byla nazvána jako „hodnotící“, nemůže mít vliv na právní kvalifikaci stíhaného jednání. Kvalifikovaná skutková podstata v druhém odstavci písm. a) § 256 tr. zákoníku totiž v tomto případě vyjadřuje vyšší typovou závažnost případného kriminálního jednání osoby, které se určitým způsobem podílí na jednom z výše uvedených řízení. Jestliže se o žádné z těchto řízení nejedná, protože cena veřejné zakázky je menšího rozsahu, není přísnější kriminalizace na místě. Proto podle dovolatele spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení žalovaného jednání podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněný Ing. B. dále namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení i proto, že skutek kladený dovolateli za vinu byl právně kvalifikován i jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v jednočinném souběhu se zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel totiž nebyl úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Dovolatel byl řadovým zaměstnancem města K. a nebyl ani odpovědným úředníkem ani tzv. ostatním úředníkem, jak definuje komentář k uvedenému ustanovení trestního zákoníku. Odvolací soud tuto námitku „smetl ze stolu“ s tím, že dovolatel jako vedoucí Investičního oddělení, Odboru regionálního rozvoje na Městském úřadě v K., byl nepochybně odpovědným úředníkem územní samosprávy, což zcela jednoznačně vyplývá z popisu jeho pracovního místa (č. l. 525 – 527). K tomu dovolatel namítl, že na přelomu června a července 2016, tedy po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodl tajemník MÚ K. Ing. K. o přeřazení úředníků Investičního odboru do kategorie zaměstnance podle zákoníku práce, tzv. neúředníka. Obviněný k této námitce citoval odůvodnění přeřazení: „K výkonu správních činností v souladu s druhem práce jste byla zařazena podle § 3 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (pozn. Nejvyššího soudu – dále též jen „zákon o úřednících ÚSC“). Na základě posouzení druhu práce uvedeným v pracovní smlouvě, vykonávané činnosti, výkladům pojmu správní činnost a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudního dvora Vám oznamuji, že se na Vás nevztahuje zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Přeřazuji Vás k datu 1. 7. 2016 z pozice úředníka podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících ÚSC a o změně některých zákonů, do pozice zaměstnance podle zákona. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce tzv. neúředníka. Pracovně právní vztahy, vyplývající z pracovní smlouvy se budou od výše uvedeného data řídit podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.“ Tento dopis nemohl obviněný navrhnout k důkazu v řízení před soudy nižších stupňů, neboť byl rozeslán až po vyhlášení napadeného rozsudku. Podstatné z předmětného dopisu je, že zaměstnanci Investičního odboru MÚ K. včetně dovolatele nebyli s ohledem na náplň práce úředníky, jak dovozuje odvolací soud, nýbrž „pouhými“ zaměstnanci. Dovolatel odkázal na legální definici úředníka podle § 2 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., který stanoví, že úředníkem se pro účely tohoto zákona rozumí zaměstnanec územního samosprávného celku podílející se na výkonu správních činností zařazených do obecního úřadu. Dovolatel vytkl oběma soudům nižších stupňů, že v průběhu trestního řízení ignorovaly námitku obhajoby, že nebyl uveden v seznamu oprávněných úředních osob MÚ K. (č. l. 1005), tedy že nebyl úředníkem ve smyslu zákona o úřednících ÚSC ani § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný Ing. B. rovněž namítá, že ve výrokové části napadeného rozsudku je nesprávně uvedeno, že je zaměstnancem Městského úřadu K. Skutečnost je taková, že i podle jeho pracovní smlouvy založené v trestním spise je zaměstnancem Města K., nikoli Městského úřadu K. I to potvrzuje, že nebyl a není úřední osobou, nýbrž „prostým“ zaměstnancem. Dovolatel dále namítl, že nesplňoval ani druhý pojmový znak úředníka, neboť nevykonával správní činnost. Ustanovení § 3 zákona o úřednících ÚSC definuje tento pojem následovně „správními činnostmi se pro účely tohoto zákona rozumí plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů“. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 22. 12. 2008, č. j. R184/2008/02-25892/2008/310-AS, v němž se mj. uvádí „na vztahy mezi zadavatelem a uchazečem nelze aplikovat správní řád. Podle § 1 správního řádu tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy s tím, že se tento zákon nepoužije pro občanskoprávní, obchodněprávní a pracovněprávní úkony prováděné správními orgány a na vztahy mezi orgány téhož územního samosprávného celku při výkonu samostatné působnosti. Správní řád se tedy vztahuje pouze na veřejnou správu, která představuje veřejnou moc, tedy na správu, ve které se autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech určitých právnických a fyzických osob, a to v rámci správního řízení. V případě zadávání veřejných zakázek se však nejedná o výkon veřejné správy ve výše popsaném smyslu, ale o vzájemný poměr, který vede k uzavření smlouvy na určitý požadovaný předmět plnění veřejné zakázky jako smlouvy soukromoprávní.“ S ohledem na uvedené dovolatel uzavřel, že nevykonával správní činnost, tj. neplnil úkoly v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů, nýbrž jako zaměstnanec se podílel na uzavírání soukromoprávních smluv, k čemuž opět odkázal na převedení „úředníků“ Odboru investic MÚ K. do neúřednických pozic. Svou námitku dovolatel uzavřel s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť odvolací soud skutek kvalifikoval jako zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel totiž nebyl zařazen v úřadu MÚ K. a nevykonával správní činnosti, takže nebyl úředníkem ve smyslu zákona o úřednících ÚSC, a nebyl proto ani odpovědným úředníkem územní samosprávy ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Jelikož nebyl úřední osobou, nemohl se ani dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jak je mu nesprávně kladeno za vinu.

Dovolatel Ing. G. B. v závěru svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v právě projednávané věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (poznámka Nejvyššího soudu – dále též jen „Úmluva“) a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (poznámka Nejvyššího soudu – dále též jen „Listina“). Vedle extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými na jejich podkladě shledává dovolatel i další pochybení, která mají za důsledek nespravedlivý proces a intenzivní zásah do jeho práva na spravedlivý proces, a to konkrétně pořízením odposlechů na základě příkazu, který nebyl v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu odůvodněn žádnými konkrétními skutečnostmi, dále neakceptovatelným ovlivňováním stíhaného skutku policejním orgánem, a i z toho vyplývající podjatostí policejního orgánu, a dále tím, že policejní orgán požádal o nacenění sporné zakázky pro účely trestního řízení spol. PBS COM (č. 1. 618 až č. l. 621), přestože tato obchodní společnost byla předtím vyloučena ze zakázky a že policejní orgán zadal vypracování znaleckého posudku znalci, který vůbec nedisponoval příslušnou specializací. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný Ing. V. R. svým dovoláním napadl všechny výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedeným rozsudkem bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Obviněný v rozsudku odvolacího soudu spatřuje porušení čl. 39 Listiny. V úvodu svého poměrně rozsáhlého mimořádného opravného prostředku dovolatel zrekapituloval skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, s nímž se odvolací soud ztotožnil. K tomu dovolatel uvedl, že se skutkovým stavem nesouhlasí již od přípravného řízení. Obviněný Ing. V. R. prostřednictvím svého dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil žalovaný skutek v rozporu s § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v rozporu s § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tím, že odvolací soud nenapravil vadnou právní kvalifikaci žalovaného skutku provedenou nalézacím soudem, postupoval odvolací soud v rozporu se svými povinnostmi stanovenými v § 254 odst. 1 tr. ř. Navíc se odvolací soud k větší části argumentace obviněného Ing. V. R., kterou předložil v odvolání, nevyjádřil.

Dovolatel se dále podrobně zabýval námitkami směřujícími k nesprávné právní kvalifikaci skutku pomoci ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. K tomu dovolatel uvedl, že ze skutkové podstaty vyplývají následující pojmy, jejichž interpretace je pro správnou právní kvalifikaci zásadní. V prvé řadě je třeba posoudit, zda v daném případě došlo k „zadání veřejné zakázky“ či k „veřejné soutěži“, dále zda měl někdo v úmyslu opatřit „sobě nebo jinému prospěch“ a konečně zda se daného činu dopustil jako „člen hodnotící komise“ Obviněný Ing. V. R. v rámci této námitky předně uvedl, že problematiku veřejných zakázek je nutno ve světle trestního zákoníku vykládat podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Obviněný vytkl odvolacímu soud, že se vůbec nevypořádal s jeho námitkami proti postupu nalézacího soudu, který své rozhodnutí částečně odůvodnil rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, podle kterého § 256 tr. zákoníku není ustanovením blanketním a není tak na místě zákon o veřejných zakázkách aplikovat v takovém rozsahu, jak obviněný namítal. Podle názoru dovolatele Ing. V. R. však nalézací soud zcela ignoroval skutečnost, že uvedené rozhodnutí směřovalo k výkladu § 128a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, které sice svým obsahem připomíná § 256 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně s ohledem k charakteru projednávané věci jsou obě skutkové podstaty zcela rozdílné. V textu § 128a odst. 1 trestního zákona totiž nebylo uvedeno sousloví „se zadáním veřejné zakázky“. Nejvyšší soud svůj závěr vztahoval toliko pouze k výkladu pojmu veřejná soutěž. Jestliže nalézací soud tento závěr rozšířil i na pojem „zadání veřejné zakázky“ podle nyní platné právní úpravy, učinil tak nepřiléhavým způsobem, neboť takto extenzivní výklad je nepřípustný. Dovolatel naopak považuje za správný výklad interpretaci uvedenou v článku prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., „Trestné činy související se zadáváním a realizací veřejných zakázek“, který byl publikován v Bulletinu advokacie č. 10/2015, a to na str. 33 a následující. Na str. 34 článku je uvedeno, že trestní zákoník obsahuje celkem tři trestné činy, které se vztahují k veřejným zakázkám – porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku. Všechny tyto skutkové podstaty navazují na zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, který zapracovává příslušné předpisy Evropské unie. Tímto je jednoznačně podpořen názor obviněného, že i v trestním řízení při aplikaci § 256 tr. zákoníku je potřeba pro výklad příslušných pojmů aplikovat právní úpravu uvedenou v zákoně o veřejných zakázkách. Na str. 35 uvedeného článku je vyjádřen rozdíl mezi pojmy zadání veřejné zakázky a zadávání veřejné zakázky: „Zadáním veřejné zakázky je rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, uskutečněné v zadávacím řízení [§ 17 písm. k) zák. č. 137/2006 Sb.]. Od toho je třeba odlišit zadávání veřejné zakázky, kterým se rozumí závazný postup zadavatele podle tohoto zákona v zadávacím řízení“. Tento názor podporuje stanovisko obviněného, prezentované opakovaně před soudy obou stupňů, že v tomto řízení dochází k nepřípustnému zaměňování obou pojmů, když skutková podstata trestného činu podle § 256 tr. zákoníku výslovně uvádí: „Kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky,…“. Podle názoru obviněného Ing. V. R. se odvolací soud s jeho argumentací v tomto rozsahu nijak nevypořádal. K subjektivní stránce trestného činu podle § 256 tr. zákoníku dovolatel namítl, že i v jeho případě, kdy měl podle obžaloby pomoci obviněnému Ing. B. ve spáchání trestné činnosti, musí být prokázáno, že měl úmysl svou pomocí způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl). Obviněný Ing. V. R. odmítá, že takový úmysl kdy měl. Současně odmítá, že by úmyslně pomáhal Ing. B., se kterým v předmětném období ani nejednal. Obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by jakkoliv jednal úmyslně, kdy tímto směrem ani nebylo dokazování vedeno. Za takové situace pak není možné uvažovat o tom, že by u něj byl dán tzv. druhý úmysl. To samo o sobě podporuje názor obhajoby, že v případě obviněného Ing. V. R. nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Dovolatel se dále ztotožňuje se závěry uvedenými na str. 36 předmětného článku, že definici člena hodnotící komise je třeba vyvodit ze zákona č. 137/2006 Sb., což však soudy nižších stupňů neučinily. Ba naopak orgány činné v trestním řízení spolu se soudy obou stupňů pochybily, jestliže zjištěný skutkový stav právně kvalifikovaly podle § 256 odst. 2 tr. zákoníku s odkazem na skutečnost, že Ing. B. byl členem komise, která měla dne 27. 6. 2013 na starosti otevírání obálek s podanými nabídkami. Tato komise rozhodně nebyla ustanovena postupem stanoveným zákonem o veřejných zakázkách (fakticky byla direktivně určena místostarostou B. mimo rámec zákona o veřejných zakázkách a bez jakéhokoliv vlivu ze strany kteréhokoliv z obviněných). K tomu dovolatel uvedl, že pojem člen hodnotící komise uvedený v předmětném ustanovení trestního zákoníku nelze aplikovat na jakoukoliv „skupinu osob určených k otevření obálek a vyhodnocení nabídek“, nýbrž musí být splněny podmínky stanovené v zákoně o veřejných zakázkách. Dovolatel dále namítl, že zadání veřejných zakázek, se uplatní toliko pouze na zakázky nadlimitní a podlimitní, nikoliv na zakázky malého rozsahu. Jelikož trestní zákoník jasně uvádí, že trestný čin podle § 256 tr. zákoníku může být spáchán v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, je třeba zastávat názor, že § 256 tr. zákoníku nedopadá na zakázku malého rozsahu, o kterou se v tomto případě jedná. Tento názor dovolatel opírá rovněž o § 17 písm. k) ZVZ, podle kterého se zadáním myslí rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, uskutečněné v zadávacím řízení. Pojem zadávací řízení je následně rozveden v § 21 odst. 1 ZVZ, který taxativně stanovuje výčet druhů zadávacích řízení, které náš právní řád zná. V případě dotyčné stavební zakázky na „Demolici tribun a brány borců“ se však o zadávací řízení ve smyslu zákona o veřejných zakázkách nejednalo, neboť se nejednalo o otevřené řízení, užší řízení, jednací řízení s uveřejněním, jednací řízení bez uveřejnění, soutěžní dialog ani zjednodušené podlimitní řízení. Z těchto důvodů obžalovaný vyvozuje názor, že § 256 tr. zákoníku nelze na žalovaný skutek aplikovat pro nedostatek objektivní stránky trestného činu. Na podporu svého tvrzení pak dovolatel odkázal na kontinuální rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „ÚOHS“), konkrétně na rozhodnutí ze dne 26. 3. 2013, č. j. ÚOHS-S48/2013/VZ5538/2013/5I4/JNv, jež bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 31. 1. 2014, č. j. ÚOHS-R104/2013/VZ-2208/20l3/310/RBu. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že zaměnil pojmy zadání a zadávání veřejné zakázky. Rovněž nesouhlasí s tím, že mělo dojít k údajné diskriminaci jiných firem, které mohly mít zájem se o zakázku ucházet. Zakázky malého rozsahu lze v souladu se ZVZ zadávat i přímo bez výběrového řízení jedinému dodavateli, pokud to vyžadují okolnosti daného případu. Podle názoru obviněného Ing. V. R. zjištěné a prokázané okolnosti projednávané zakázky jednoznačně nasvědčují tomu, že zde byla celospolečenská poptávka po rychlém provedení stavebních prací prostřednictvím méně formálního poptávkového řízení, neboť formálnější postup by mohl způsobit narušení původních plánů na celkovou rekonstrukci atletického stadionu. O diskriminaci tak v tomto případě není možné vůbec hovořit, neboť v těchto případech závisí výlučně na vůli objednatele, zda vůbec a případně jakou formou výběrové řízení o zakázku malého rozsahu uskuteční. I takový postup je přitom v souladu s § 6 ZVZ a v souladu s čl. 89 a 90 nařízení Rady ES č. 1605/2002, které je zmíněno ve výrokové části napadeného rozsudku.

V rámci další námitky se dovolatel pro případ, že by předmětná zakázka demolice tribun nebyla veřejnou zakázkou, zabýval pojmem „veřejná soutěž“ ve smyslu § 281 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. K tomu dovolatel namítl, že předmětná zakázka nebyla veřejně vyhlášená, neboť okruh potenciálních dodavatelů byl zvolen direktivně objednatelem díla, o čemž svědčí e-mail obviněného Ing. G. B. ze dne 22. 5. 2013, kterým oslovil čtyři potenciální dodavatele k předložení nabídek. Jelikož obviněný Ing. B. oslovil předem zvolené čtyři společnosti, došlo zákonem aprobovaným způsobem ke znemožnění dalším neosloveným dodavatelům, aby předložili svou nabídku a pokusili se zakázku získat. Je zřejmé, že se o veřejnou soutěž tak, jak ji chápe trestní zákoník, nemůže jednat, neboť nebyl naplněn ani jeden definiční znak veřejné soutěže podle obecné právní teorie, které přitom musí být naplněny kumulativně. Současně dovolatel Ing. V. R. zastává stanovisko, že nenaplnění definičních znaků veřejné soutěže není možné obviněnému Ing. B. přičítat k tíži, neboť jednak konal na základě výslovných pokynů svých nadřízených (Ing. B., Mgr. K.) a současně v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Dovolatel Ing. V. R. s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09, vytkl soudům nižších stupňů, že jestliže při výkladu pojmu veřejné soutěže vycházeli toliko pouze z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 3/2008 a z tvrzení, že veřejnou soutěží je možno rozumět i takový případ, kdy více subjektů usiluje podle vyhlášených pravidel o dosažení výsledku, který bude objektivně zhodnocen, a přitom nepřihlédly k jednoznačným závěrům uvedené judikatury, dopustily se nesprávné interpretace pojmu veřejná soutěž užitého v § 256 odst. 1 tr. zákoníku. Učinily tak přitom nepřípustným způsobem v neprospěch obviněných.

Dovolatel se dále zabýval otázkou prospěchu. Předně vytkl odvolacímu soudu, že se ve vztahu k tvrzenému prospěchu vyjádřil pouze na str. 21 napadeného rozsudku, přičemž se vyhnul potřebě vypořádat se s argumentací obhajoby předloženou v odvolání, což poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a na prvky libovůle. Odvolací soud se totiž pouze ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, jehož rozsudek je v rozsahu hodnocení údajného prospěchu nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, z jakých důkazních prostředků v této souvislosti nalézací soud vycházel. Obviněný Ing. V. R. se domnívá, že soud vycházel toliko pouze z neurčitých polemik a nikoliv z provedeného dokazování, což zakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Současně není zřejmé, na základě jakých skutečností, které měly být předmětem dokazování, soudy nižších stupňů vyvodily, že v projednávaném případě skutečně došlo ke vzniku prospěchu na straně obviněného F. či obviněného Ing. B. V. tomto směru však dovolatel zastává stanovisko, že žádné takové skutečnosti neexistují a proto ze strany soudů nižších stupňů došlo k nesprávné hmotné právní aplikaci skutkové podstaty trestného činu uvedené v § 256 tr. zákoníku.

Další námitka dovolatele směřovala k vymezení pojmu „člen hodnotící komise“. Nalézací soud svou interpretaci pojmu „člen hodnotící komise“ založil na tom, že § 256 odst. 2 tr. zákoníku nemá blanketní dispozici a neodkazuje na konkrétní právní normu, kterou by podle názoru obviněného měl být zákon o veřejných zakázkách. Tento závěr převzal za svůj i soud odvolací. Obviněný Ing. V. R. však trvá na tom, že pojem „člen hodnotící komise“ je nutné vykládat v souvislosti s § 256 odst. 1 tr. zákoníku, na který logicky navazuje, a díky tomu je nutné při interpretaci tohoto pojmu využít právní úpravu stanovenou v zákoně o veřejných zakázkách, přičemž hodnotící komise může být ustanovena pouze podle § 74 odst. 1 ZVZ. K tomu dovolatel dodal, že jelikož se předmětná zakázka považuje za zakázku malého rozsahu, postup podle § 74 ZVZ se na ni neuplatní. Tomuto stanovisku přisvědčil i nalézací soud, který na str. 34 rozsudku uvedl, že se v daném případě nejednalo o hodnotící komisi výslovně uváděnou v ustanoveních zákona o veřejných zakázkách. Dovolatel dále namítl, že nalézací soud v rámci svého odůvodnění v souvislosti s výkladem pojmu „člen hodnotící komise“ uvedl výlučně vlastní subjektivní hodnocení, které nemá oporu v provedeném dokazování. Nalézací soud na str. 34 naznačuje údajné povědomí obviněného Ing. B. o tom, že veškeré nabídky byly vyhotoveny na jediném tiskovém zařízení. Tuto skutečnost dovolatel Ing. V. R. rozporuje, když nebylo jakkoliv prokázáno, že by měl obviněný Ing. B. o takové skutečnosti jakékoliv povědomí. Rovněž není zřejmé, jak by mělo být možné si takové skutečnosti povšimnout bez odborných malostí (viz znalecký posudek za tímto účelem vyhotovený) a odborného vybavení, neboť zjištění takové skutečnosti optickou kontrolou je fakticky vyloučeno. Za neprokázanou polemiku pak obviněný Ing. V. R. označuje i domněnku, že „tímto způsobem zcela nepochybně byla minimalizována šance na odhalení jednání obviněných“, které nemá oporu v provedeném dokazování. Přitom se obě úvahy evidentně projevily v nesprávném právním posouzení skutku, a to ze strany soudů obou stupňů, když soud odvolací bez dalšího převzal právní závěry soudu nalézacího. Za této situace má dovolatel za to, že oba soudy nižších stupňů rozšiřují v neprospěch obviněných podmínky trestní odpovědnosti a žalovaný skutek mimo jiné podřazují pod kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedenou v § 256 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel je přesvědčen o tom, že v dotyčném případě nebylo možné obviněného Ing. B. považovat za člena hodnotící komise ve smyslu § 256 odst. 2 tr. zákoníku, když tříčlennou skupinu (Ing. B., Z. S. a obviněný Ing. B.) je nutno hodnotit spíše jako pracovní skupinu ustanovenou ad hoc k vyhodnocení podaných nabídek, které však nebyly podány postupem upraveným v zákoně o veřejných zakázkách. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že členové této skupiny neměly ani práva ani povinnosti členů hodnotící komise tak, jak je vymezuje zákon o veřejných zakázkách. Obviněný Ing. B. nemohl vystupovat ani v pozici vyhlašovatele nebo pořadatele veřejné soutěže. Přitom právě právní kvalifikace způsobila, že v projednávaném případě byla s ohledem k hrozící trestní sazbě odepřena obviněným možnost aplikovat tzv. odklon ve formě podmíněného zastavení trestního stíhání. Jak se v přípravném řízení ukázalo, státní zástupce tento postup volil u paní P. Č., původně stíhané spolu s ostatními obviněnými. V tomto bodě tak lze spatřovat praktický důsledek nesprávné právní kvalifikace učiněné soudy nižších stupňů, který se negativně projevil na procesních právech obviněných.

Dovolatel dále podrobně odůvodnil své námitky směřující k nesprávné právní kvalifikaci skutku pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel se předně věnoval výkladu pojmu „úřední osoba“ s odkazem na § 127 tr. zákoníku. V případě obviněného Ing. B. připadá v úvahu pouze jediná možnost, a to že vystupoval v postavení odpovědného úředníka územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Z textu zákona vyplývají dvě podstatné náležitosti, aby mohl být odpovědný úředník územní samosprávy označen za úřední osobu ve smyslu ust. § 127 trestního zákoníku: působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci a vykonává svěřenou odvozenou pravomoc. Obviněný Ing. B. byl jako zaměstnanec Městského úřadu K. zařazen na Odbor regionálního rozvoje a v rámci svého zařazení nezastával pozici oprávněné úřední osoby, která by vykonávala svěřenou pravomoc. Důkazem prokazujícím toto tvrzení je jmenný seznam oprávněných úředních osob č. 4/2008 ze dne 1. 3. 2008, ze kterého se podává, kteří zaměstnanci zastávali v rozhodném období status úředních osob, tj. kteří působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci a mohli vykonávat svěřenou odvozenou pravomoc. Obviněný Ing. B. v tomto seznamu uveden není. Pracovní náplň obviněného Ing. B. nespočívala ve výkonu svěřené odvozené pravomoci vůči třetím osobám při plnění úkolů státu nebo společnosti, nýbrž se jednalo o administrativní pozici „prostého“ zaměstnance obecního úřadu. Z tohoto důvodu nemůže být obviněný Ing. B. označen za úřední osobu ve smyslu § 127 tr. zákoníku, což s ohledem k absenci speciálního subjektu vylučuje právní kvalifikaci projednávaného skutku podle § 329 tr. zákoníku. Dovolatel Ing. V. R. vytkl odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „obviněný Ing. B. se trestné činnosti dopustil v postavení úřední osoby, tedy jako odpovědný úředník územní samosprávy, který plnil úkoly státu a používal přitom svěřené pravomoci pro splnění těchto úkolů“, přičemž dovolatel tento závěr považuje za zavádějící, neboť odvolací soud nekonkretizoval, jaké pravomoci a jaké úkoly v podobě svěřené pravomoci měl Ing. B. plnit, když se jednalo výlučně o výkon územní samosprávy v samostatné působnosti na úseku správy vlastního majetku. Obviněný Ing. B. nebyl nadán pravomocí meritorně rozhodovat a tedy konstituovat práva a povinnosti třetích osob. Dovolatel rovněž rozporuje závěr nalézacího soudu, že z popisu pracovního místa obviněného Ing. B. (č. 1. 525 – 527) by mělo vyplývat, že je úředníkem územní samosprávy. Dovolatel zastává názor, že z uvedeného popisu pracovního místa vyplývá opačný závěr, tj. že Ing. B. je prostým zaměstnancem bez statutu úřední osoby. Pokud tedy nalézací soud označuje Ing. B. v souvislosti s projednávanou věcí za úřední osobu, bylo tak učiněno v rozporu se zákonem, neboť ze spisové dokumentace nevyplývá, že by takovou funkci skutečně zastával. V tom obviněný Ing. R. spatřuje porušení zásady zákonnosti a současně nesprávné právní posouzení skutku.

Dovolatel dále rozporuje naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť je toho názoru, že obviněný Ing. B. neměl v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu, přičemž v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu není ani specifikováno kdo by měl být poškozeným subjektem, anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Dovolatel namítl, že nebylo prokázáno, že by obviněným Ing. B. či F. jakýkoliv prospěch vznikl, kdy tento není ani řádně určen či podložen relevantními důkazy.

Dovolatel Ing. V. R. dále nesouhlasí s tím, že obviněný Ing. B. měl vykonávat pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. K tomu dovolatel uvedl, že předmětné opatření obce č. 3/2012, nebylo ze strany rady města vydáno podle zmocnění stanoveného zákonem, nýbrž podle vztahů nadřízenosti a podřízenosti uvnitř vlastní organizační struktury a lze jej tak považovat v konečném důsledku za pouhý pokyn zaměstnavatele v rámci pracovněprávního vztahu. Porušení takového pokynu zaměstnavatele proto může mít toliko následky v rovině pracovněprávní a nikoliv trestněprávní. Dovolatel k tomu odkázal na právní stanovisko uznávaných odborníků na oblast správního práva (pod vedením JUDr. Stanislava Kadečky, Ph.D.), které bylo zveřejněno v posudku vyhotoveném v jiné věci na objednávku Statutárního města Pardubice – Městský obvod Pardubice I. Obviněný Ing. V. R. tento posudek založil do spisové dokumentace spolu se svým odvoláním a poskytl odvolacímu soudu konkrétní údaje o internetové adrese, na které je zveřejněn. Odvolací soud se k němu však žádným způsobem nevyjádřil. Z uvedeného právního stanoviska mimo jiné vyplývá, že směrnice mají povahu interního dokumentu vytvořeného a schváleného voleným orgánem městského obvodu a zavazujícího jen osoby tomuto orgánu přímo či nepřímo podřízené. Interní dokument schválený radou městského obvodu nemá přímý vliv na jednotlivé uchazeče v rámci zadávacího řízení a jednotlivé procesní kroky vůči nim musí stejně učinit osoba k tomu oprávněná právě interními předpisy nebo přímo ze zákona. Úvahy o porušení směrnice jsou poté irelevantní především v případě, kdy jednotlivé kroky zadavatele činí bez dalšího přičinění rada městského obvodu. Pokud by se totiž svým usnesením od tohoto interního dokumentu rada městského obvodu odchýlila, nelze z tohoto dovozovat porušení interního dokumentu, ale naopak schválení výjimky z jeho působnosti. K tomu dovolatel dodal, že k obdobné situaci došlo i v projednávaném případě. Tato skutečnost vyplývá z výslechu svědků Ing. B., Ing. S.., Mgr. K. a obviněného Ing. B., jakož i z předložených listin. Z těchto důkazních prostředků vyplývá, že obviněný Ing. B. nemohl porušit zákon nebo jiný právní předpis, když postupoval v souladu s jasnými pokyny svých nadřízených, kteří jeho postup nejenom kontrolovali, ale průběžně s ním výslovným projevem své vůle i souhlasili. Podle názoru dovolatele se v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nepodařilo tyto skutečnosti obžalobě vyvrátit. S ohledem k výše uvedenému zastává dovolatel názor, že obviněný Ing. B. v daném případě nevystupoval v pozici úřední osoby a aplikace skutkové podstaty trestného činu podle § 329 tr. zákoníku byla ze strany soudů nižších stupňů nesprávná, neboť nebyly naplněny její zákonem stanovené znaky.

Dovolatel shrnul své námitky stran nesprávného právního hodnocení tak, že v daném případě nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se v dané věci mělo jednat o zadání veřejné zakázky či o veřejnou soutěž, že by obviněný Ing. B. opatřil sobě nebo jinému prospěch, že by sjednal některému dodavateli či soutěžiteli přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů. Pokud mělo ze strany obviněných dojít k nějakému jednání, neuskutečnilo se tak v souvislosti se zadáním veřejné zakázky ani v souvislosti s veřejnou soutěží. Vznik případné škody či prospěchu se nepodařilo relevantním způsobem ze strany obžaloby zdůvodnit a prokázat, natož určit či vyčíslit. Dovolatel předložil na svou obhajobu řadu relevantních skutkových tvrzení, důkazů i právních argumentů, přičemž soud odvolací to nijak nereflektoval. Ve vztahu k § 256 odst. 2 tr. zákoníku dovolatel Ing. V. R. uvedl, že nedošlo k naplnění speciálního subjektu, kterým s ohledem k projednávané věci má být člen hodnotící komise. Důvodem této skutečnosti je fakt, že pokud byla v rámci předmětného výběrového řízení složena komise z několika osob za účelem otevření obálek s nabídkami, nebylo tak učiněno v souvislosti se zadáním veřejné zakázky podle zákona o veřejných zakázkách. Proto není možné na obviněného Ing. B. v daném případě nahlížet jako na člena hodnotící komise ve smyslu trestního zákoníku, protože by tím došlo k nepřípustnému rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti. K přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dovolatel uvedl, že nedošlo k naplnění speciálního subjektu, neboť s ohledem k provedenému dokazování je nutné přijmout závěr, že obviněný Ing. B. nedisponoval odvozenou pravomocí za účelem plnění úkolů státu či společnosti, což způsobuje, že v daném případě nevystupoval v pozici úřední osoby. Dovolatel dále namítl, že u něj nebyla naplněna subjektivní stránka obou uvedených trestných činů, když se o tom, že svým údajným jednáním měl pomoci obviněnému Ing. B., dozvěděl až v průběhu přípravného řízení. V inkriminovaném období od 18. 4. 2013 do 27. 8. 2013 nebyl s obviněným Ing. B. v kontaktu a pokud nalézací soud konstatuje opačně, tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Současně dovolatel uvedl, že neměl důvod obviněnému Ing. B. v jakémkoliv jednání pomáhat, když oba měli v minulosti společné konflikty, přičemž odkázal na e-mailovou korespondenci z roku 2010. Dovolatel dále uvedl, že nebylo nijak prokázáno, že by věděl o tom, že by spolu obvinění F. a Ing. B. jednali ve vzájemné shodě. Obecnými podmínkami účastenství jsou příčinný vztah mezi jednáním účastníka a činem hlavního pachatele (činem na kterém se účastník účastní), a úmyslem účastníka zahrnujícím jednání, které účastenství charakterizuje (tedy např. u pomocníka úmysl umožnit nebo usnadnit jinému spáchání trestného činu). Pokud se tedy dovolatel účastnil na pomoci obviněnému Ing. B. ke spáchání skutku, kdy jeho kvalifikačním znakem mělo být i porušení jiného právního předpisu, mělo být prokázáno, že pomocníci věděli o existenci dotyčného právního předpisu a že znali jeho obsah. Dovolatel dotyčné opatření neznal a ani s jeho obsahem nebyl seznámen. Toto vědomí dovolatele nebylo prokázáno (dokazování tímto směrem ani nebylo vedeno), a tedy v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů podle § 256 a § 329 tr. zákoníku.

Další vady rozsudku odvolacího soudu jsou podle obviněného Ing. V. R. založeny tzv. opomenutými důkazy, když odvolací soud neprovedl důkazy, které byly obviněnými v průběhu řízení před oběma soudy nižších stupňů opakovaně navrhovány. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že ve svém rozsudku sice uvedl, že tyto důkazy jsou nadbytečné, ale nijak své závěry neodůvodnil a znemožnil tak jejich přezkum. Obviněný Ing. V. R. v prvé řadě navrhoval, aby si soud vyžádal stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, zda lze předmětnou zakázku a proces s ní spojený podřadit pod základní znaky skutkové podstaty podle § 256 tr. zákoníku. Otázky, které obviněný Ing. V. R. navrhl předložit Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k zodpovězení, jsou součástí jeho písemného vyjádření ze dne 16. 3. 2015. Dalším důkazem, který nebyl proveden, je svědecká výpověď por. Bc. L. K., komisaře OHK. Dovolatel výslech svědka navrhoval písemně v podání ze dne 3. 6. 2015, a to za účelem prověření skutečností zmíněných svědkyní Mgr. K. Obviněný Ing. V. R. v důsledku svědecké výpovědi Mgr. K. dospěl k dojmu, že v rámci přípravného řízení mohlo dojít ze strany orgánů činných v trestním řízení k nezákonnému ovlivňování průběhu prověřování, jakož i k určitým nezákonným provokacím. Svědkyně Mgr. K. vypověděla, že ji uvedený vyšetřovatel určitým způsobem instruoval a takové jednání považuje dovolatel za protiprávní, neboť se orgány činné v trestním řízení aktivně zapojily do skutkového děje, jež je předmětem obžaloby. Dalším opomenutým důkazem je e-mailová korespondence s obviněným Ing. B. ze dne 31. 3. 2010 dokládající charakter jejich vzájemných vztahů, které jsou od roku 2010 chladné, neboť dovolatel byl ze strany obviněného Ing. B. osočen z „roznášení“ informací o Investičním oddělení k. radnice o možném nezákonném jednání v souvislosti s veřejnými zakázkami. Tímto důkazem dovolatel dementoval právní závěry nalézacího soudu o tom, že měl úmyslně pomáhat obviněnému Ing. B. v páchání trestné činnosti. Právě okolnost, že dovolatel neměl k jakékoliv pomoci sebemenší důvod, vylučuje naplnění subjektivní stránky obou trestných činů. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že tento důkazní návrh žádným relevantním způsobem nezohlednil a ani se k němu v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyjádřil. Nevyjádřil se k němu ani v průběhu veřejného zasedání o odvolání obviněného Ing. V. R.

Dovolatel Ing. V. R. v rámci další námitky rozporoval trest, který mu byl uložen odvolacím soudem. Předně uvedl, že mu odvolací soud dal při posuzování jeho odvolání částečně za pravdu, když provedl korekci výroku rozsudku nalézacího soudu ohledně trestu zákazu činnosti, který byl dovolateli původně uložen. Nalézací soud totiž znemožnil dovolateli nejenom být statutárním orgánem či členem statutárního orgánu v obchodní korporaci, která se účastní zadávacích řízení zadávaných veřejnými zadavateli, ale rovněž mu znemožnil být společníkem takové obchodní korporace. Takto vymezený trest zákazu činnosti však odvolací soud v souladu s argumentací obžalovaného zrušil a omezení ponechal pouze ve vztahu k funkci statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní korporace. Podle názoru dovolatele však ani takto koncipovaný trest zákazu činnosti není v souladu se zákonem, neboť odvolací soud nepřihlédl k § 53 odst. 1 písm. b) ZVZ, který stanoví, že jedním ze základních kvalifikačních předpokladů účasti dodavatele v zadávacím řízení je skutečnost, že v případě dodavatele právnické osoby nesmí být statutární orgán či každý člen statutárního orgánu odsouzen pro trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s předmětem podnikání dodavatele podle zvláštních právních předpisů. V důsledku tohoto zákonného ustanovení se tak výrok napadeného rozhodnutí o trestu zákazu činnosti obviněného Ing. V. R. jeví jako zjevně nadbytečný, neboť je v důsledku samotného výroku o vině vyloučen ex lege z možnosti být statutárním orgánem či členem statutárního orgánu právnické osoby, která se jako dodavatel uchází v zadávacím řízení o veřejnou zakázku.

Dovolatel vedle nedostatků napadeného rozsudku týkajících se nesprávného právního posouzení věci vytkl odvolacímu soudu, že je napadený rozsudek zatížen i vadou spočívající v extrémním nesouladu zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy. Dovolatel spatřuje extrémní nesoulad již v tom, že se odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku se všemi skutkovými námitkami obhajoby vypořádal na str. 18 tak, že odkázal na str. 11 až 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v další části se omezil de facto jen na opis skutkových závěrů nalézacího soudu prvního stupně, případně na opis obžaloby. Z obsahu odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů vyplývá, že jednou ze stěžejních skutkových okolností v projednávané věci bylo uskutečnění schůzky vedení Města K. na atletickém stadionu v K. dne 18. 4. 2013. Soudy v této souvislosti obviněnému Ing. B. vytýkaly letmý odhad ceny demoličních prací na částku kolem 500 000 Kč. S tímto postupem dovolatel nemůže souhlasit, neboť je mu z jeho odborných znalostí a zkušeností známo, že přesnější odhad ceny stavebních prací předmětného typu (tj. demolice) je vyloučeno stanovit optickým posouzením, k čemuž v průběhu zmíněné schůzky ze dne 18. 4. 2013 došlo. Ze závěru této schůzky vyplynulo, že věc bude řešena v poptávkovém řízení, a to na základě výslovných pokynů nadřízených obviněného Ing. B. (starostky K., místostarosty B.). Nelze se tedy ztotožnit s jednoznačným stanoviskem soudů obou stupňů o tom, že: „Nelze tedy konstatovat, že by již tímto zápisem, který vyhotovil místostarosta Ing. B., bylo stanoveno, že celá zakázka bude jednoznačně provedena toliko v poptávkovém řízení.“ Tento závěr podle názoru dovolatele Ing. V. R. odporuje provedeným důkazům. Jednak je třeba reflektovat výpověď obviněného Ing. B. a dále tvrzení svědků, kterých se schůzka ze dne 18. 4. 2013 pracovně týkala. Svědek Ing. B. (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 17. 2. 2015) uvedl: „Ve své podstatě byl určitý předpoklad, že to rozhodně nemůže být zakázka, která by se řídila zákonem o zadávání veřejných zakázek, jako takovým, že to bude spíše zakázka opravdu velmi drobného charakteru, řádově za statisíce korun, což řeší vnitřní předpis obce jako takový, čili tam úplně zase neumím spolehlivě říci, pravděpodobně padl jakýsi úkol, že se má připravit poptávkové řízení na tu akci, že se má oslovit 3 až 5 místních firem tak, jak to bývá obvyklé, o nějaké cenové nabídky“. Totožný svědek následně na doplňující dotazy uvedl, že: „Myslím si, že pokyn k vypracování alespoň tří nabídek na demolici na atletickém stadionu tak, jak uvádím v zápise z výjezdu ze dne 18. 4., zaznělo právě z úst Mgr. K., že pan Ing. B. má něco takového připravit a následně připravit i to poptávkové řízení proto tam není specifikováno nic více, je to dá se říct jen obecná věta. Svým způsobem to byl přímý pokyn nadřízeného.“ Svědek rovněž uvedl: „Již jsem naznačil ve své úvodní výpovědi, že zde byla i politická vůle řešit zakázku na demolice rychle. Tímto byla podle mého názoru i konzumována ta výjimka z opatření č. 3/2012.“ K právě citované svědecké výpovědi dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že tato zcela zásadní svědecká prohlášení opomenuly, což lze označit za významnou vadu napadeného rozhodnutí. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu uvedeným na str. 22 napadeného rozsudku („... dospěl k závěru, proč nemůže obstát obhajoba obviněného Ing. B. o svém přesvědčení, že již na schůzce dne 18. 4. 2013 bylo vedením města rozhodnuto o způsobu realizace zakázky, který pouze splnil.“), který odporuje provedenému dokazování. Z výpovědi uvedeného svědka podle názoru dovolatele vyplynulo množství relevantních informací, proto lze tuto svědeckou výpověď označit za jeden z klíčových důkazů ve prospěch jeho obhajoby, ke kterému mělo být nalézacím soudem i soudem odvolacím přihlédnuto. Dovolatel dále zdůraznil část výpovědi svědkyně Ing. S.., která uvedla: „Myslím si, že když výběr hodnotila rada města, tak tam nikdo nevznesl námitku k tomu průběhu. Právník těmto radám bývá přítomen a myslím si, že skutečně k tomu neměl nikdo nic. Všechny ty osoby určitě věděly, že existuje opatření obce, když opatření vlastně vydává rada. Nemám vysvětlení k tomu, že nikdo nic nenamítal, i když všichni o opatření věděli. Zřejmě byla podána informace, že je snaha to území připravit a ta akce se má zrealizovat, ale jak zdůvodnit to, že nikdo neměl k tomu žádnou připomínku, to nevím. Považovala jsem za výjimku už to, že přišel ten úkol z vedení města, i když to nebyla oficiální výjimka tak, jak to stanovuje opatření, ale dalo se to za to považovat. Měla jsem za to, že to jde mimo opatření obce.“ Podle názoru dovolatele tyto svědecké výpovědi jednoznačným způsobem definují atmosféru zahájení prací na realizaci zakázky demolice tribun a brány borců, zvlášť za situace, když dva přímí nadřízení obviněného Ing. B. samostatně přiznali, že fakticky došlo k udělení výjimky od postupu podle předmětného opatření obce č. 3/2012. Jedná se o další důkaz toho, že skutkové hodnocení soudů obou stupňů bylo v tomto rozsahu nesprávné. Dovolatel dále nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný Ing. B. nedbal oficiálních závěrů ze schůzky ze dne 18. 4. 2013, když oslovil pouze firmu již odsouzeného F., neboť ho oslovil pouze za účelem přípravy položkového rozpočtu, a to s ohledem k pokynům přímých nadřízených, které v této souvislosti obdržel. Důvodem byly korektní vztahy a obecné povědomí o kvalitě stavebních prací dodávaným firmou AFstav, jakož i o kvalitě rozpočtářů této firmy, a současně i nedostatek času na přípravu podrobných stavebních podkladů pro realizaci demolice. Postup zvolený obviněným B., kdy nechal odborně vypracovat položkový rozpočet, podle kterého byly následně podány závazné nabídky, byl hospodárnější. Dovolatel Ing. V. R. poukazuje na skutečnost, že pro posouzení otázky odbornosti uvedeného postupu Ing. B. neprovedl odvolací soud prakticky žádné dokazování, což svědčí o zjevné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Ze skutečnosti, že prvotní položkový rozpočet byl vytvořen firmou již odsouzeného F., odvolací soud vyvozuje závěr, že tato skutečnost byla způsobilá zvýhodnit F. před jinými uchazeči. Podle názoru dovolatele není tento závěr správný, neboť případné zvýhodnění by bylo nutné prokázat, což se v daném případě nestalo. Není zřejmé, v čem konkrétně měla tato výhoda spočívat. Dále nebylo prokázáno, že by položkový rozpočet ohledně rozsahu a kvality požadovaných demoličních prací neodpovídal realitě. Za této důkazní situace není možné shledávat na straně již odsouzeného F. jakoukoliv výhodu a tedy ani ostatním obviněným zmíněnou skutečnost přičítat k tíži. Dovolatel také namítl závěry soudů nižších stupňů stran kritického hodnocení telefonátu mezi již odsouzeným F. a obviněným Ing. B. ze dne 21. 5. 2013, z něhož soudy dospěly k závěru, že si obviněný Ing. B. musel být velice dobře vědom, že další tři firmy, které se účastnily zadávacího řízení, byly již dopředu domluvené již odsouzeným F. Podle názoru dovolatele tento závěr z předmětného telefonátu ani ve spojení s dalšími provedenými důkazy nevyplývá. Dovolatel dále rozporuje závěry soudů obou stupňů o tom, že obviněný Ing. B. měl v úmyslu stát se členem hodnotící komise, aby mohl kontrolovat nabídky dodané ostatními firmami a o těchto tedy i určitým způsobem rozhodovat. Tento závěr rovněž nemá oporu v provedeném dokazování a jedná se tak o pouhou polemiku. Pravdou zůstává, že obviněný Ing. B. byl za člena dotyčné komise direktivně určen Ing. B., což bylo prokázáno jeho svědeckou výpovědí. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, který převzal soud odvolací, že měl obviněnému Ing. B. zaslat e-mailovou zprávu s určitým obsahem, z čehož vyplývá, že se společnost RAKORD - R & R, spol. s r. o., neměla účastnit veřejné zakázky s vážným úmyslem tuto zakázku získat. K tomu dovolatel namítá, že pokud někdy obviněnému Ing. B. zaslal e-mail, týkalo se to jejich vzájemného sporu. Tento e-mail předložil obviněný Ing. V. R. odvolacímu soudu k důkazu, neboť z jeho obsahu jednoznačně vypovídá o jeho negativním vztahu k obviněnému Ing. B., který zcela vylučuje, že by mu měl důvod k čemukoliv pomáhat. Odvolací soud však k tomuto důkazu nepřihlédl. Dovolatel dále považuje za pouhou domněnku závěry soudů nižších stupňů, že již odsouzený J. P. podepsal prezenční listinu ohledně prohlídky objektu stadionu ze dne 23. 5. 2013 až dodatečně, neboť tuto prezenční listinu podepsal jiným typem propisovací tužky. Dovolatel dále zmínil, že za účelem prokázání angažovanosti obviněného Ing. B. na procesu zadání předmětné zakázky soudy obou stupňů odkazovaly rovněž na záznam telefonního hovoru ze dne 2. 7. 2013. Z přepisu předmětného hovoru je však zřejmé, že obvinění Ing. B. a F. hovořili primárně o jiné zakázce. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, aby mu bylo spolu s dalšími obviněnými přičítáno k tíži, že již odsouzený F. realizoval rovněž i zakázku na zhotovení oplocení areálu stadionu (srov. výroková část napadeného rozhodnutí), neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, jakým způsobem se tyto dodatečné práce sjednávaly a že k jejich zadání již odsouzenému F. dal přímý pokyn místostarosta B. Dovolatel nesouhlasí s tím, že již odsouzený F. tuto dodatečnou zakázku získal čistě na podkladě toho, že vyhrál předchozí zmanipulované řízení. Bylo totiž prokázáno, že pokud by v daném období měly Technické služby Města K. zastoupené Ing. L. dostatečné kapacity, oplocení by realizovala tato městská společnost. Rovněž nebylo prokázáno, že by v rámci zadání této dodatečné zakázky na stavební práce došlo k jakémukoliv porušení zákona (ať už z pohledu veřejného či soukromého práva). Dovolatel Ing. V. R. dále vytkl odvolacímu soudu, že neúplným způsobem reflektoval provedené důkazy, které byly ve prospěch obhajoby, a to konkrétně ve vztahu ke způsobu zadání celé zakázky, které obviněný Ing. B. činil na základě pokynů jeho nadřízených. K tomu dovolatel odkázal na svědecké výpovědi Ing. B. a Ing. S... Dovolatel rovněž v rámci namítaného extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů rozporoval závěr, že největší měrou na vzniku uvedeného opatření obce č. 3/2012 se podílel obviněný Ing. B. Hlavním tvůrcem předmětného opatření je společnost RECTE CZ, což bylo v řízení prokázáno, přičemž obviněný Ing. B. se k návrhu opatření pouze vyjadřoval s uvedením vlastních připomínek. Ve vztahu k předmětnému opatření rovněž dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu ohledně toho, že je bezpředmětné, že nebyl doložen formální záznam o seznámení obviněného Ing. B. s jeho zněním. Dovolatel dále namítá, že nelze souhlasit se závěrem nalézacího soudu, který ze svědecké výpovědi Ing. K. vyvodil, že to měl být právě obviněný Ing. B., který měl představitele Města K. upozornit na to, že postup při tomto zadávacím řízení je v rozporu s opatřením obce č. 3/2012, neboť i kdyby došlo k nerespektování předmětného opatření (spíše ale ne, a to vzhledem k faktické výjimce udělené orgánem, který opatření vydal), nedošlo by k porušení zákona (nýbrž interního dokumentu), což je v tomto případě relevantní. Současně soudy obou stupňů opomenuly zjištěnou skutečnost, že s předmětným opatřením obce bylo seznámeno velké množství osob, mimo jiné i svědek Ing. K., svědkyně Ing. S. a Mgr. K., ostatní členové rady a současně i právník města přítomný na zasedání rady. Uvedené závěry byly vyvozeny v neprospěch obviněného Ing. B., ač měly být vyhodnoceny spíše v jeho prospěch. Dovolatel rovněž rozporuje závěry soudů nižších stupňů o vzájemných vztazích mezi obviněnými F. a Ing. B., které dovodily na základě jejich vzájemné komunikace, resp. skutečnosti, že si tykali. Soudy obou stupňů v této souvislosti uvedly závěr, že z komunikace obou obviněných lze dovodit určitou formu výpomoci ze strany obviněného F. Tuto výpomoc však soudy blíže nespecifikovaly, což dovolatel označil za vadu napadeného rozhodnutí, neboť jej v tomto směru nelze přezkoumat. Dovolatel dále rozporuje pasáž výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle které měl obviněný Ing. B. již dne 27. 6. 2013 v souvislosti se svou účastí při otevírání obálek vědět, že Město K. dotaci na základní akci spočívající v rekonstrukci atletického stadionu neobdrží a přípravné akce tak není nezbytné urychleně realizovat. Tento skutkový závěr je podle názoru dovolatele v přímém rozporu s provedeným dokazováním, neboť 14. 8. 2013, tedy až po uzavření smlouvy o dílo mezi městem a již odsouzeným F., starostka města Mgr. K. vydala rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení č. j. T-01116-2013, prostřednictvím kterého byla poprvé zveřejněna informace, že žádost města o dotaci nebyla schválena. Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný Ing. B. se o neschválení dotace dozvěděl až po 14. 8. 2013. Odvolací soud však k této skutečnosti nijak nepřihlédl.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku Ing. V. R. uvedl, že považuje za nepřiměřený zásah do jeho práva na spravedlivý proces, aby se soudy žádným způsobem k předloženým důkazům, tvrzeným skutečnostem a vyjádřeným právním názorům nevyjádřily, čímž způsobily, že oba rozsudky jsou v části odůvodnění nepřesvědčivé a účelově nakloněné v neprospěch všech obviněných. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněných Ing. G. B. a Ing. V. R. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k dovoláním vyjádřil podáním ze dne 1. 11. 2016. Státní zástupce v úvodu svého vyjádření k dovoláním obviněných krátce shrnul dosavadní průběh trestního řízení a stručně shrnul námitky obou dovolatelů. Státní zástupce uvedl, že část uplatněných dovolacích námitek obou obviněných stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich prostřednictvím pouze zpochybňují rozsah provedeného dokazování, polemizují se závěry, které soudy na jejich podkladě učinily, případně zpochybňují procesní použitelnost některých důkazů. Takové námitky však přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by byl odůvodněn tehdy, pokud by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Sem lze podřadit případy tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů a dále situaci, kdy se skutková zjištění nachází v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Oba obvinění se přitom přezkumu skutkových zjištění dovolacím soudem právě s poukazem na existenci těchto pochybení domáhají. Státní zástupce má však za to, že rozhodnutí soudů uvedeným nedostatkem zatížena nejsou a je třeba vycházet ze skutkových zjištění tak, jak byla v průběhu trestního řízení učiněna. K otázce namítaných tzv. opomenutých důkazů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v posuzované věci je zřejmé, že mj. i oběma dovolateli bylo v průběhu trestního řízení navrženo provedení některých dalších důkazů. Soudy se však tímto návrhem řádně zabývaly a v rámci procesu dokazování zvažovaly, zda tyto nově navržené důkazy provést či nikoli. Pokud poté dospěly k závěru, že jde o důkazy nadbytečné, resp. důkazy, které by neměly vliv na učiněná skutková zjištění, jde o závěr logický a řádně odůvodněný, jemuž nelze ničeho vytknout, proto státní zástupce nedostatek v podobě tzv. opomenutých důkazů v posuzované věci neshledává. Obdobně neshledává ani namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť rozhodnutí soudů, stejně jako jejich odůvodnění, jsou jasná a logická a netrpí znaky libovůle. Skutkový stav byl tedy náležitě zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., přičemž odpovídající jsou rovněž právní závěry z něj vyvozené. Skutečnost, že soudy na podkladě provedených důkazů dospěly k závěrům odlišným od představ obviněných, sama o sobě existenci extrémního rozporu nezakládá.

Státní zástupce se neztotožnil ani s další námitkou obviněného Ing. B. stran zpochybnění procesní využitelnosti nařízených odposlechů, jestliže je považuje za nezákonné. Uvedený příkaz soudu byl s přihlédnutím ke skutečnostem známým do té doby a závěrům z nich vyplývajícím náležitě odůvodněn, tedy byly v něm uvedeny konkrétní skutkové okolnosti odůvodňující jeho vydání, stejně jako bylo vymezeno, proč je jeho realizace nezbytná. Obviněným Ing. B. namítanou procesní nevyužitelnost tohoto důkazů stejně tak nevyvolává postup policejního komisaře por. Bc. L. K., u kterého dovolatel namítá poměr k projednávané věci, a v jehož postupu spatřuje až policejní provokaci. K tomu státní zástupce uvedl, že hlediskem pro posouzení závěru, zda se v konkrétním případě jedná o policejní provokaci (a tedy zda to byla právě policie, kdo vyvolal spáchání trestného činu), je mj. skutečnost, zda měl pachatel již na počátku v úmyslu spáchat trestný čin, anebo zda ho pojal až v důsledku aktivity policie. Ze skutkových zjištění v posuzované trestní věci přitom jednoznačně vyplývá, že tento úmysl měl obviněný Ing. B. (společně se spoluobviněným F.) již od počátku, a veškerá aktivita vzešla jen z jejich strany, bez přičinění policie. O policejní provokaci se tak v žádném případě jednat nemohlo. Tvrzení Ing. B. o poměru policejního komisaře k projednávané věci považuje státní zástupce za do jisté míry absurdní, neboť poměr k projednávané věci obviněný dovozuje v podstatě jen z kroků policejního orgánu, které tento činil v rámci řádného objasnění trestní věci.

Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce dále považuje námitku obviněného Ing. V. R. ohledně nadbytečnosti uloženého trestu zákazu činnosti. Státní zástupce uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani jeho výhradu, jejímž prostřednictvím zpochybňuje naplnění subjektivní stránky jemu za vinu kladených trestných činů. Rovněž tuto námitku totiž uplatňuje výhradně na podkladě zpochybňování skutkových zjištění soudů o kontaktech jednotlivých obviněných a povědomí o dohodě mezi obviněnými Ing. G. B. a A. F. Státní zástupce se dále vyjádřil ke zbylým dovolacím námitkám, které obvinění uplatnili, jejichž prostřednictvím především zpochybňují, že v dané věci šlo o zadání veřejné zakázky či veřejnou soutěž, dále nesouhlasí s tím, že důsledkem jejich jednání mohlo být opatření prospěchu či přednosti jiné osobě, poukazují na absenci speciálního subjektu ve vztahu k trestnému činu podle § 256 tr. zákoníku (a tedy dovozují, že obviněný Ing. B. nebyl členem hodnotící komise), a ve vztahu k trestnému činu podle § 329 tr. zákoníku rozporují, že by byl obviněný Ing. B. v pozici úřední osoby, pak tyto lze podle názoru státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Přesto jde veskrze o výhrady, které obvinění uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, mj. i v podaném odvolání. Oba soudy se s nimi přitom řádně a přesvědčivě vypořádaly, k tomu státní zástupce odkázal zejména na str. 32 – 36 rozsudku nalézacího soudu, potažmo str. 19 – 23 rozsudku soudu odvolacího, neboť se s tam uvedenou argumentací ztotožňuje. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že náležitě zjištěnému jednání obviněných byla soudy přiřazena odpovídající právní kvalifikace. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. V. R. a Ing. G. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. či § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. G. B., ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním ze dne 23. 11. 2016 uvedl, že trvá na svém dovolání s tím, že veškeré skutečnosti a tvrzení, k nimž se Nejvyšší státní zastupitelství vyjadřuje, již podrobně rozvedl ve svém dovolání.

Obviněný Ing. V. R., ve své replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním ze dne 22. 11. 2016 uvedl, že považuje vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním za stručnou a obecnou kompilaci stanovisek, které byly obžalobou předkládány po celé trestní řízení, s tím, že odkázalo na odůvodnění rozsudků nalézacího odvolacího soudu, která bez bližšího odůvodnění označuje za správné. Dovolatel uvedl, že se stanovisky Nejvyššího státního zastupitelství uvedenými ve vyjádření ze dne 1. 11. 2016 nesouhlasí a že je považuje za nesprávné a odkázal na svou argumentaci, kterou uplatnil v dovolání a na níž trvá. Dovolatel se dále vyjádřil k závěrům státního zástupce stran vytýkaného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení práva obviněného Ing. R. na spravedlivý proces tak, že se obžaloba k těmto tvrzeným rozporům nevyjádřila, a to ani pouhým konstatováním, že se o rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním nejedná, nebo že zde sice rozpor je, ale nikoliv tak intenzivní, aby naplnil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel považuje za nepřípustné, aby se orgány činné v trestním řízení opakovaně odmítaly vyjádřit k námitkám obviněných. Takový postup totiž značí prvky libovůle v přístupu orgánů činných v trestním řízení k projednávané kauze. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem státního zástupce, že trest zákazu činnosti, který mu byl uložen, byl pouze nadbytečný. Dovolatel rovněž nesouhlasí s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství, že námitka nenaplnění subjektivní stránky nespadá pod uplatněný dovolací důvod, neboť byla uplatněna výhradně na podkladě zpochybňování skutkových zjištění soudů. Podle názoru dovolatele totiž nedošlo v jeho případě k naplnění subjektivní stránky ani na základě skutkového stavu zjištěného soudem, a to bez ohledu na to, že zjištěný skutkový stav považuje za nesprávný, příp. neúplný. Soudy obou stupňů podle názoru obviněného Ing. R. přistupovaly k hodnocení jeho subjektivní stránky nesprávně z toho důvodu, že nedostatečným způsobem reflektovaly formu účastenství obviněného na tvrzené trestné činnosti, tedy že se na tvrzené trestné činnosti nepodílel jako pachatel nebo spolupachatel, ale jako účastník (konkrétně pomocník). Závěrem dovolatel opětovně uvedl, že na svém dovolání trvá a navrhl Nejvyššímu soudu, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání obou obviněných ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené skutkové námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který svá dovolání formálně opřeli, a dospěl k závěru, že tento důvod nenaplňují a nelze je podřadit ani pod zbývající dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Obvinění Ing. G. B. a Ing. V. R. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněný pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), jak tomu bylo v tomto případě dovolání podaných obviněnými Ing. G. B. a Ing. V. R. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných Ing. G. B. a Ing. V. R., a to z hlediska posouzení jejich jednání specifikovaného ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, u Ing. G. B. jako jednočinný souběh zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a u Ing. V. R. jako jednočinný souběh pomoci ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pomoci k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné zjištění skutkového stavu striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod č. 38 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].