5 Tdo 292/2019 — Nejvyšší soud

5 Tdo 292/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:27. 3. 2019 Spisová značka:5 Tdo 292/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.292.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušení povinnosti při správě cizího majetku Zpronevěra Dotčené předpisy:§ 206 tr. zákoníku § 220 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:24. 7. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.9.2019III.ÚS 3051/19 III.ÚS 3051/19 prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 292/2019-2197 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání, které podala obviněná Z. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 67 To 348/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 112/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Z. J. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 39 T 112/2017, byla obviněná Z. J. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému Arcibiskupství pražskému, IČ: 00445100, se sídlem Hradčanské náměstí 56, 118 00 Praha 1 (dále jen jako „Arcibiskupství pražské“), částku ve výši 3 649 500 Kč. 2. Uvedeného trestného činu se podle tohoto rozsudku obviněná Z. J. dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. V. F. jí jako beneficient na základě smlouvy o správě finančních prostředků ze dne 16. 10. 2015 uzavřené podle § 1400 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obč. zák.“), svěřil do správy částku ve výši 3 650 000 Kč, následně dne 25. 1. 2016 zemřel, načež si obviněná přisvojila uvedenou svěřenou částku, kterou převedla čtyřmi různými platbami (konkretizovanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) na vlastní účet a na účet svého syna, následně peníze vybrala a užila je pro svou potřebu a pro potřebu svého syna V. J. Učinila tak přesto, že správa peněz skončila smrtí beneficienta ve smyslu § 1439 obč. zák. Obviněná měla povinnost vést finanční prostředky ve vlastnictví V. F. odděleně od svého majetku a nakládat s nimi s péčí řádného hospodáře. Tímto jednáním způsobila poškozenému závětnímu dědici Arcibiskupství pražskému škodu v celkové výši 3 649 500 Kč. 3. Obviněná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 67 To 348/2018, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu 4. Obviněná Z. J. podala proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. 5. Obviněná nejprve stručně zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení. Důvody dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval ve věci vyloučený orgán, konkrétně předsedkyně senátu. 6. Své odsouzení považovala za nesprávné, zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se podle svého přesvědčení nedopustila, zemřelý V. F. jí uvedenou spornou částku daroval. Obviněná odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně interpretoval ustanovení § 2057 obč. zák. tak, že darovací smlouva by musela mít písemnou formu. K tomu namítla, že písemná forma smlouvy je vyžadována pouze v případech, kdy k odevzdání daru má dojít až po uzavření darovací smlouvy, aby obdarovaný měl k dispozici písemný titul, na základě kterého by mohl svoje právo na předání daru vymáhat. V jejím případě však měla již finanční prostředky na základě smlouvy o správě majetku v oprávněné držbě, nebylo tedy třeba po uzavření darovací smlouvy dar předávat, protože darováním těchto prostředků de facto byla ukončena činnost správce majetku, který jako nový vlastník peněžních prostředků s nimi mohl volně nakládat ve svůj prospěch a nebylo rozhodné, zda tak učinil před smrtí V. F. nebo až po ní. Plně dostačující je ústní forma takové darovací smlouvy. Soudy nižších stupňů se nezabývaly ani otázkou významu nedostatku formy u darovací smlouvy, která způsobuje pouze neplatnost relativní, nikoliv absolutní. Poukázala na to, že svědci S. a K. potvrdili úmysl V. F. darovat jí značný majetek. Uzavření ústní darovací smlouvy se obžalobě nepodařilo zpochybnit a uzavření takové smlouvy bylo reálné. Závěr odvolacího soudu, že se jednalo pouze o pouhý příslib darování, protože k němu došlo ústní formou, je podle obviněné nesprávný. Nesprávným posouzením skutku tak došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. 7. Namítla také, že měla finanční prostředky v oprávněné držbě na základě smlouvy o správě majetku. Její povinnosti naložit s nimi se řídily příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o správě majetku a odkázala na ustanovení § 1439 obč. zák. Obviněná uvedla, že soudy nižších stupňů nesprávně dovodily, že správa zanikla smrtí beneficienta. Podle jejího názoru právo beneficienta by v takovém případě bylo součástí dědictví a správce majetku by se měl nadále řídit pokyny oprávněného dědice, který by samozřejmě měl i právo smlouvu vypovědět. Soudy podle jejího přesvědčení měly posoudit tento skutek nanejvýše jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. 8. Soudu druhého stupně dále obviněná vytkla nesprávné posouzení použitelnosti odposlechů, neboť nařízením odposlechu jejích telefonních hovorů předsedkyní senátu soudu prvního stupně došlo k porušení nestrannosti soudce. Namítla také, že policejní orgán neprovedl vyhodnocení záznamů o odposlechu a založil do spisu datový nosič, který obsahoval i rozhovory obviněné s vlastním obhájcem. Tím došlo podle obviněné k porušení práva obviněné na obhajobu a práva na spravedlivý proces, které zakládá podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů se nezabývaly ani otázkou pravdivosti její výpovědi z hlediska jejího dosavadního zcela bezúhonného života. 9. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby mu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. 10. Dovolání obviněné bylo zasláno k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřilo. III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 13. Obviněná uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. 14. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. 15. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Do