5 Tdo 348/2017 — Nejvyšší soud

5 Tdo 348/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 7. 2017 Spisová značka:5 Tdo 348/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.348.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Krádež Padělání a pozměnění (pozměňování) peněz Dotčené předpisy:§ 250 odst. 2 tr. zákoníku § 233 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 10. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 348/2017-52 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 6 To 162/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 16/2012, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. D. odmítá. Odůvodnění I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 T 16/2012, nejprve tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině a trestu vyslovené rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 27 T 14/2015, a to včetně dalších rozhodnutí, která mají v uvedených výrocích svůj podklad a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními z tohoto rozsudku uznal obviněného J. D. vinným pod body I./1) a 2) a II. výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a pod bodem I./3) přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Za trestnou činnost pod bodem I. výroku o vině a za sbíhající se přečiny zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl původně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 4 T 29/2014, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2015, mu byl podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 4 T 29/2014, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2015, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin krádeže popsaný pod bodem II. výroku o vině mu byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byl současně obviněný J. D. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 2 Zt 352/2011, pro skutek obžalobou právně kvalifikovaný jako přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a zločin ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku. 2. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný J. D. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 5. 2016 pod sp. zn. 6 To 162/2016, tak, že je zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné. II. Dovolání obviněného 3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které směřoval proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti té části výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který je popsán pod bodem I./3) a proti navazujícímu výroku o uložení (souhrnného) trestu odnětí svobody. Tento dovolací důvod spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení znaků skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. 4. Obviněný především nesouhlasil s tím, že by měla být trestná pouhá tzv. držba padělané bankovky, která podle jeho přesvědčení nepostačuje k naplnění znaku „přechovávání“, tj. soudy zvolené varianty jednání jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Poté velmi obsáhle tento svůj názor na několika stranách svého dovolání rozvedl s důrazem na tu skutečnost, že padělanou bankovku měl pouze u sebe. 5. Předně se věnoval konkrétním ustanovením § 12 až 14 zákona č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí a o změně zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, a to ve znění účinném do 17. 10. 2016 (dále ve zkratce jen „ZOB“), z nichž vlastní argumentací dovozoval, že není zakázáno přijetí padělané bankovky, tedy ani její následné držení, nejde-li o osobu povinnou padělanou bankovku zadržet. Svou pozornost pak věnoval i prováděcím předpisům k uvedenému zákonu, jakož i evropským předpisům, především rámcovému rozhodnutí Rady (2000/383SVV) ze dne 29. 5. 2000 o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním Eura, zejména jeho čl. 3, který zavazuje postihovat mimo jiné i držení padělků těchto peněz, jež ale musí být podle výkladu obviněného podvodného charakteru. Z těchto předpisů pak obviněný dovodil, že nepostihují ani nezakazují prostou držbu padělané bankovky (tzv. bez dalšího). K takovému závěru podle něj nelze dospět ani výkladem znaku „přechovávání“, k čemuž poukázal i na odbornou literaturu a judikaturu. Provedl též srovnání se skutkovými podstatami jiných trestných činů. Měl dále za to, že při soudy použitém výkladu přechovávání, tj. jakékoliv prosté držby, by bylo nadbytečné odlišovat mezi dvěma typy jednání – opatření a přechovávání, protože každé přechovávání by vyžadovalo předchozí opatření. 6. Dále obviněný upozornil na právní povahu peněz jako věci genericky určené, ovšem současně umožňující i individuální identifikaci díky jedinečnému číslu. Peníze tak mohou být převáděny i jako věci individuálně určené, čímž podle obviněného ztrácejí povahu oběživa. V této souvislosti zmínil sběratelský prodej a nákup platných platidel s určitými chybami, na obchodování s padělky ze sběratelských důvodů, na uměleckou výrobu peněz napodobujících pravé bankovky s pozměněnými údaji apod. V rámci srovnání nedovoleného přechovávání omamných a psychotropních látek a přechovávání padělaných či pozměněných peněz namítl, že přechovávat prvně uvedené látky je možné s povolením, zatímco k držbě padělaných peněz podle něj úředního souhlasu není třeba. Z toho všeho dovodil, že přechovávání padělaných bankovek je trestné pouze tehdy, pokud je současně tzv. podvodné, tedy je-li vedeno s takovým cílem, účelem či pohnutkou. 7. Trestný čin podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku je v podstatě tzv. předčasně dokonaným trestným činem, má tak podle obviněného blízko k přípravě trestného činu. Dále se věnoval historickému vývoji daného ustanovení. 8. Podle svého názoru neporušil žádnou právní povinnost, pokud ihned neodevzdal padělanou bankovku, popř. ji nezlikvidoval či jiným podobným způsobem s ní nenaložil. Byl proto přesvědčen, že provinit se protiprávní držbou padělaných peněz může jen osoba, která má zadržovací povinnost vyplývající z mimotrestních předpisů. 9. Obviněný také namítl, že v daném případě nemohl být naplněn ani znak objektu tohoto trestného činu, protože pouhou držbou bankovky, která neplnila funkci oběživa, nezasáhl zájem státu na ochraně měny jako takové. Stažením padělku z oběhu a jeho individualizací nelze zasáhnout objekt uvedeného trestného činu. To platí pro obviněného, který měl padělek jako suvenýr pro štěstí, stejně jako to platí pro jakéhokoliv sběratele. Napodobeniny platidel dále rozdělil do 3 kategorií – 1. dovolené reprodukce, 2. padělky a 3. „nepadělky“, přičemž u první kategorie dovodil dovolenost nakládání s nimi, není-li tak činěno s úmyslem udat je jako pravé. Soudy podle obviněného sice dostatečně zohlednily rozdíly mezi druhou a třetí kategorií, avšak nikoli mezi první a druhou. V této spojitosti také nesouhlasil s postupem soudů nižších stupňů, které vycházely pouze z odborného vyjádření a fotografií padělku bankovky, který v originále neměly k dispozici, neřešily tak její velikost ve vztahu k velikosti pravé bankovky (reprodukce v určitém poměru velikosti je prováděcí vyhláškou dovolená). 10. Dále namítl, že skutková podstata trestného činu podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku při výkladu užitém soudy nižších stupňů de facto vyprazd